Svatý Mikuláš z Bari je raně barokní italské oratorium se čtyřmi sólisty a nevelkým instrumentálním souborem bez dechových nástrojů – tedy dílo s květnatým textem, ale nijak dramatické a celkově komornějšího, skromnějšího vyznění. Ze světcova života libretista Silvio Stampiglia vybral epizodu z mládí, na níž mohl ukázat a rozvinout jeho počestnost a bezúhonnost, zbožnost a ideální vztah s rodiči. Děj je typicky rozkročen mezi oslavnost a mravní poučnost, mezi legendu a disputaci o vztahu těla a duše, libreto je plné alegorických odkazů ke vznešeným pojmům, symbolům a příbuzným námětům – detailních metafor, které nám ovšem zůstávají při běžném poslechu skryty. Světec Mikuláš, postava ze čtvrtého století, je v katolické tradici spojován s různými zázraky a je v ní uctíván jako patron dětí, obchodníků, námořníků a dalších profesí. Bononciniho a Stampigliovo oratorium ponechává tyto momenty v podstatě nepovšimnuty a zaměřuje se na méně atraktivní výseč legendy; umožňuje to však zvýraznit témata aktuální v kontextu objednávky.
Skladbu nastudoval se souborem Musica Florea Marek Štryncl, jemuž oratorium nezištně poskytl v notách právě Peter van Heyghen. Spojitost se zmíněnou nahrávkou obstaral na koncertě italský barytonista Furio Zanasi, který v ní – a se ctí i nyní v Praze – ztvárnil roli Mikulášova otce Epifania. Zbylé tři party zpívala vyrovnaná trojice mladších českých pěvkyň – Martina Janková, Markéta Cukrová a Kateřina Kněžíková. Martina Janková byla Mikulášem, Kateřina Kněžíková jeho matkou a Markéta Cukrová Cliziem, Mikulášovým spolužákem, na jehož vývoji se v díle demonstruje žádoucí životní cesta směrem k podřízení emocí a vášní víře a rozumu. Lze si představit, že přinejmenším Mikuláše a Clizia by asi v rámci autenticity mohli zpívat kontratenoristé, a je faktem, že všechny tři sólistky mají zkušenost se starší a starou hudbou, největší Markéta Cukrová, ale že ani jedna z nich se na ni nespecializuje výhradně. Ve zvuku a ve výraze se historická poučenost plně stylově realizovala v nástrojích.
Giovanni Bononcini se zapsal do hudebních dějin zejména působením ve Vídni. Byl tam uznáván jako mistr srozumitelného a přirozeného recitativu i jako hudebně expresivní zprostředkovatel lidských vášní. Jeho oratorium o svatém Mikuláši pochází ovšem z doby ještě před odchodem do Vídně. Třebaže už tehdy šlo o tak známého světce, dílo je v barokní hudbě svým námětem velkou výjimkou. Z průvodního textu ke koncertu se dá usoudit, že je skutečně ojedinělé – že tedy není ani povědomost o nějakých ztracených dílech s tímto tématem… Má v podstatě tři oddíly – expozici s rodiči, zápletku s Cliziem a vyústění v pozitivním stavu všech čtyř zúčastněných a v nutném poselství posluchači. Bononciniho hudba je dostatečně invenční, idylická, komunikativní. Zajímavěji se jevila ve druhé polovině koncertu, od okamžiku rozmluvy Mikuláše a Clizia o základních hodnotách lámajících se na přístupu citovém, tedy neovládaném, a přístupu odpovědném, tedy rozumovém, v barokním pojetí správnějším a hodnotnějším.
Druhá polovina večera přinesla víc zajímavě a hudebně osobitěji koncipovaných árií, v několika případech se sólovými houslemi nebo violoncellem. Árie rychlé i pomalé, kajícné a přemítavé i radostné. Škoda, že se nedostal na všechny posluchače separátně přiložený text libreta. Že nebyl samozřejmou součástí standardního programu, neobstojí. Stejně jako skutečnost, že nebyli vyjmenováni hráči a jejich nástroje a nebyl uveden ani sled čísel s textovými incipity.
Zajímavým postřehem Petera Van Heyghena, jehož zasvěcený text o díle byl v programu užit, je poukaz na privátní podtext díla – má se podle legendy za to, že se Mikuláš narodil bezdětnému páru po úpěnlivých modlitbách. To je tedy tematika patrně související se situací objednavatelů skladby, Filippa II. Colonny a Lorenzy de la Cerda, kteří také už dlouho toužili po potomkovi. Oratorium o světci, který byl patronem sicilského království ovládaného Španěly, dílo uvedené v Římě v kostele španělské komunity, tak lze v okamžiku tehdejší římské premiéry chápat nejen ve „španělském“ kontextu, ale přímo i jako osobní modlitbu jménem Lorenzy o Boží zásah. Realitou nicméně je, že tato španělská šlechtična o několik let později zemřela – bezdětná…
Violoncellová sóla hrál Marek Štryncl, který tento večer vedl soubor a sólisty od svého nástroje – někdy gestem, většinou se smyčcem v ruce, jindy jen pohledem a kývnutím. Navíc cello střídal s výrazně uplatněnou a nepřeslechnutelnou barokní kytarou. Skladbu měl dobře nastudovanou. Za všechny momenty, které to potvrzují, uveďme snad alespoň hybnou árii Markéty Cukrové ze druhé poloviny koncertu, číslo s velkým emocionálním nábojem, orchestrálními mezihrami a těžkými nástupy zpěvního hlasu. Oratorium končí krátkým, ale o to intenzivněji vyznívajícím oslavně radostným dvojzpěvem Mikuláše a jeho matky Giovanny – scény v živém tempu, jediným duetem v celém díle.
Markéta Cukrová dávala po celý večer hudbě krásný témbr, vyrovnanost a klid, ale i lidský rozměr. Kateřina Kněžíková přinesla plné a bohaté rejstříky, Martina Janková svůj jasný, pozitivní křišťálový soprán. Na její adresu nicméně musí zaznít i povzdech související s již zmíněnou poznámkou o kontratenoru jako patrně vhodnějším řešení titulní role – mužské postavě mladého Mikuláše by v pěveckém i gestickém projevu slušelo víc neosobní barokní vznešenosti a hlasové bezpohlavnosti: méně ženskosti.
Hodnocení autora recenze: 80 %
Martina Janková & Svatý Mikuláš
Martina Janková (soprán)
Kateřina Kněžíková (soprán)
Furio Zanasi (baryton)
Markéta Cukrová (mezzosoprán)
Dirigent: Marek Štryncl
Musica Florea
5. prosince 2017 Kostel sv. Šimona a Judy Praha
program:
Giovanni Battista Bononcini: Svatý Mikuláš z Bari, oratorium (česká premiéra)
