Boston Philharmonic Youth Orchestra zahrál lépe než mnohé profesionální soubory

Anglický dirigent a pedagog Benjamin Zander, s nímž vyšel před pár dny na Opeře PLUS rozhovor, stojí v čele dvou orchestrů – profesionálního orchestru Boston Philharmonic Orchestra, který založil již před pětačtyřiceti lety, a již zmíněného mládežnického orchestru Boston Philharmonic Youth Orchestra. V jeho mládežnickém orchestru hrají hráči velkého věkového rozpětí, a to od dvanácti do jednadvaceti let. Orchestr často spolupracuje s předními sólovými hráči, jmenujme například houslistu Guye Braunsteina či klavíristku Annu Fedorovou. Letos v červnu se mládežnický orchestr vydává na turné po Evropě, kromě Prahy vystupuje také v Berlíně, Vídni, Basileji a Hamburku.

Na všech koncertech evropského turné je program stejný. Na úvod zaznívá Schumannův Koncert pro violoncello a orchestr a moll, op. 129. Schumann tento koncert zkomponoval v roce 1890, tedy o jedenáct let dříve než Mahler svoji pátou symfonii. Svůj třívětý koncert složil ke konci svého života, pár let před tím, než kvůli svým psychickým problémům odešel do psychiatrické léčebny.

Sólového partu se ujal mladý, pětadvacetiletý violoncellista bulharsko-čínského původu Zlatomir Fung. Jeho nadmíru mladistvý vzhled velmi kontrastoval s výrazovou hloubkou jeho hry. Zlatomir Fung se pyšní dvěma velkými úspěchy – je nejmladším violoncellistou, který zvítězil v Mezinárodní soutěži Petra Iljiče Čajkovského, a zároveň se stal nejmladším profesorem na prestižní hudební škole The Juilliard School.

Hned v první větě, Nicht zu schnell, se ukázalo, že není jen skvělým sólovým, ale i komorním hráčem. Pečlivě naslouchal orchestru, obracel se na hráče, vedl s nimi citlivý rozhovor. Orchestr hrál výrazně, ale nikdy nepřehlušil zvuk sólového violoncellového partu. Ve druhé větě Langsam bylo obzvlášť krásně zahrané sólo mezi Zlatomirem Fungem a koncertní mistryní violoncellové sekce. Podle slov Zandera tato část představuje citový rozhovor mezi Robertem Schumannem a jeho ženou Clarou Schumannovou. Orchestr i sólisté hráli plasticky, dokázali si pohrát s časem, a tak vyzněla dojemná část tak akorát romanticky, bez zbytečného patosu. Poslední věta Sehr lebhaft byla hrána s precizní artikulací a vyzněla tím pádem odlehčeně, violoncellista Fung zahrál kadenci s naprostým přehledem. Pochod obsažený ve větě, nastíněný tympánovým partem, jako by chytře předjímal začáteční pochod druhé skladby večera, Mahlerovu pátou symfonii. Ještě předtím, než zazněla, však následovaly dva přídavky – Benjamin Zander osvětlil kontext druhé věty, poukázal na romantický violoncellový dialog a orchestr poté zahrál celou druhou větu ještě jednou. Následoval druhý přídavek, Zlatomir Fung zahrál část Sarabande z Bachovy první violoncellové suity.

Mahlerova Symfonie č. 5 zazněla po krátké přestávce. Tato hodinu a čtvrt dlouhá symfonie vznikla na samém začátku minulého století. Byla inspirovaná Nietzschem a jeho postojem k životu zvaným amor fati. Mahler, kterému bylo něco málo přes čtyřicet let, se v té době sice potýkal se zdravotními problémy, ale zároveň mu nastávalo hezké období – seznámil se se svou budoucí ženou, hudebnicí Almou Mahlerovou. Na koncertním programu se skladba neobjevila náhodou – Zander objasnil, že svou čtvrtou větu, Adagietto, Mahler pojal jako vyznání lásky ke své ženě, Almě.

Na rozdíl od předchozích tří symfonií, které obsahují i vokální party, je pátá symfonie čistě instrumentální. Mahler symfonii premiéroval v říjnu v roce 1904 v Kolíně nad Rýnem, tedy před necelými sto dvaceti lety. První věta nese podnázev: Smuteční pochod. Uměřeným krokem. Jako průvod. Zde se již na úvod ukázala kvalita žesťové sekce orchestru. Začáteční trubkové triolové fanfáry byly zahrány precizně, s perfektní intonací, artikulací i přesně dodržovanou dynamikou. I zbytek žesťové sekce byl bezchybný. Mnozí profesionální hráči by mohli závidět, za celou symfonii se neozval ani jeden „kanárek“. Benjamin Zander dirigoval velmi minimalisticky, chvílemi se zdálo, že až bez energie, ale mládežnický orchestr hrál s velikou vervou. Bylo očividné, že každý hráč v orchestru zná svůj part nesmírně dobře. Zander nepochybně ví, jak s hráči zkoušet a jak z nich dostat to nejlepší. Během koncertu se nepotřebuje excentricky kroutit a potit, zvládne v nich probudit vášeň k hrané hudbě i bez toho. V jeho pohybech se potvrdilo, že někdy méně je ve skutečnosti více.

Narozdíl od Schumannova koncertu, jehož tři věty orchestr zahrál v kuse, tak, jak skladatel zamýšlel, Mahlerovu symfonii orchestr zahrál s pauzami mezi jednotlivými pěti větami. Druhá věta, Bouřlivým pohybem. S největším úsilím. Zde se dirigování Zandera zintenzivnělo, gesty doslova popoháněl hráče do onoho „největšího úsilí“. Orchestr byl dynamicky vybalancován, ačkoliv smyčce a žestě hráli tak nahlas, až by si člověk přál, aby měl s sebou špunty do uší, dřevěná dechová sekce byla zřetelně slyšet v místech, kde bylo potřeba. První a druhá věta podle Zandera, který posluchače provedl všemi částmi symfonie před samým hraním, symbolizují smrt a těžkosti spojené s životem. Třetí věta je naopak jakýmsi přechodem mezi existenciálními těžkostmi a odlehčeným životem. V popisku třetí věty je: Energicky, ne příliš rychle. Tempo bylo tak akorát svižné, houpavě taneční. Opakované části nebyly nikdy hrány dvakrát stejně, což bylo osvěžující. Z žesťové sekce se zde nejvíce projevil první hornista, který hrál velmi suverénně, melodické linky na nástroj odzpíval krásným tónem, všechna nasazení byla naprosto zřetelná a čistá. Čtvrtá věta Adagietto. Velmi pomalu, se pomyslně propojila s pomalou větou Schumannova violoncellového koncertu. Sólový part harfy zněl nebesky, i zbytek orchestru vystavěl větu transcendentálně, příjemné napětí rostlo a rostlo, až se překlenulo do poslední, páté věty Rondo. Finale. Allegro. Mahler byl velkým obdivovatelem Bachova kontrapunktu. V páté větě bylo dobře slyšet jeho kontrapunktické vedení hlasů, dynamicky dobře odlišených. Po mollovém začátku se symfonie dostává do radostnější tóniny D dur, zároveň však pracuje i s hudebním materiálem předešlých vět. Mladí hráči neztráceli vervu a na konci hráli stejně soustředěně a živě jako na začátku. Orchestrace violoncellového koncertu byla v porovnání se symfonií mnohem skromnější. A tak symfonie, která sama o sobě vyznívá monumentálně, působila na koncertě ještě o to silněji.

Jako přídavek zazněla ještě téma z Elgarových variací Enigma. Zander ho opět zařadil do kontextu, tentokrát se motivicky nejednalo o vyznání milostné lásky, ale lásky přátelské. Orchestr sklidil bouřlivé ovace vstoje, převážná část publika byli cizinci, povětšinou mladší, pravděpodobně přišli podpořit své kamarády v orchestru. Bylo poněkud legrační vidět, jak ležérně byli lidé v publiku oblečeni, jak si v průběhu koncertu hráli na telefonech, jak odcházeli v průběhu představení a hlasitě zavírali dveře.

A jeden objevný poznatek na konec – věděli jste, že v obsáhlé orchestraci Mahlerovy páté symfonie se objevuje nástroj zvaný kontrabasoň? Opravdu. Psalo se to v seznamu hráčů na konci koncertního programu. Z dálky sice nástroj vypadal jako běžný kontrafagot, ale kdo ví?

Boston Philharmonic Youth Orchestra: Benjamin Zander & Zlatomir Fung
17. června 2024, 19:30 hodin
Dvořákova síň, Rudolfinum, Praha

Program
Robert Schumann: Koncert pro violoncello a orchestr a moll, op. 129
Gustav Mahler: Symfonie č. 5 cis moll

Účinkující
Zlatomir Fung – violoncello
Boston Philharmonic Youth Orchestra
Benjamin Zander – dirigent