V roce 2013 připojil Riccardo Chailly, italský kapelník Lipského orchestru Gewandhaus, ke svým úspěšným souborným nahrávkám symfonického díla Beethovenova, Brucknerova nebo Mahlerova již druhý kompletní snímek Brahmsova symfonického odkazu. V nahrávání Brahmsových orchestrálních skladeb pro svůj domovský label zřejmě pokračuje, jinak by ve dvou květnových týdnech roku 2014 nepředstavil lipskému publiku obě dvě Brahmsovy serenády. Nejprve v sousedství rané Mendelssohnovy Smyčcové symfonie h moll MWV N 10 a Schumannova Klavírního koncertu a moll op. 54 s Marií João Pires Serenádu D dur op. 11 (22. a 23. května 2014), o týden později s neméně lukrativním klavírním sólistou Radu Lupu Mozartův Klavírní koncert B dur KV 595 se sinfonií k opeře Idomeneo KV 366 pak Serenádu A dur op. 16. Lipskem se mezitím prohnala vídeňská smršť s Lang Langem (24. května 2014), kterou jsem si nechal na rozdíl od lipských abonentů a kritiků pro i na lipské poměry nehorázné ceny vstupného a nejistou kvalitu výsledného provedení dobrovolně ujít. Zato Brahmsovu druhou serenádu v sousedství Mozartova posledního klavírního koncertu jsem nemohl v žádném případě minout.
První polovina Chaillyho brahmsovsko-mozartovského programu v pátek 30. května 2014 patřila již jen opticky atraktivní Brahmsově mladší Serenádě A dur op. 16 (1860) s osmi violami, šesti violoncelly a čtyřmi kontrabasy, nepočítaje dřevěné dechové nástroje po dvou s pikolou a lesními rohy. Témbrově nezaměnitelně znějící kompozice, v níž si Brahms před Německým rekviem op. 45 vyzkoušel, jak se komponuje bez houslí, do sálu vkráčela hybnějším tempem, než jakému jsou posluchači uvyklí z nahrávek a provedení Chaillyho kolegů (namátkou Claudio Abbado, Jiří Bělohlávek, Charles Mackerras, Andreas Spering) a s výraznějším legátovým tahem, který vyzvedával romanticky kantabilní a upozaďoval brahmsovsky harmonicky proměnlivou strukturu kompozice.
V dílem studiově, dílem živě pořizované nahrávce tomu bude zřejmě jinak, ale v mnou navštívené repríze skupina smyčcových nástrojů překvapivě kryla dřevěné dechové nástroje, které delikátní kompozici propůjčují nezaměnitelně pohádkově-starosvětský témbr. Scherzo na místě druhé věty a Quasi Menuetto na místě věty čtvrté nepostrádaly rytmizovaný odpich, na rozdíl od pomalé třetí věty Adagio ma non troppo jim však Chaillyho všudypřítomné legato příliš nesvědčilo. Finální věta Rondo Allegro byla komorně virtuózní exhibicí nástrojového umění členů lipského Gewandhausu. V pouhých třiceti minutách tak Chailly demonstroval své zvukově syté, detailu přející, ale přece jen artikulačně zhuštěné chápání raných Brahmsových partitur.
Jestliže první polovinu koncertu otevřela komorně narativní vstupní věta Brahmsovy serenády, druhou část koncertu zahájila sinfonia k Mozartově lyrické tragédii Idomeneo KV 366 (1781), tentokrát s přikomponovaným závěrem z dílny Carla Reineckeho, Chaillyho kapelnického předchůdce v Gewandhausu v letech 1865–1890. Chailly patří k respektovaným interpretům podobných úprav svých dirigentských předchůdců (Mahlerovy adaptace Schumannových symfonií), a tak i ouvertura k Idomeneovi byla více poklonou romantické tradici mozartovských interpretací než holdem poučené interpretaci staré hudby, jejíž koryfejové by z Chaillyho přehlížení vstupních gestických akordů bez rétorických zámlk radost neměli.
Když však ke klavíru usedl v Mozartově posledním Klavírním koncertu B dur KV 595 (1791) Radu Lupu, ukázala se zase jednou Chaillyho silná stránka – umění dirigentské spolupráce se silným, v Lupu případě spíše introvertním interpretem. Prvního provedení Mozartova Koncertu B dur si dobový tisk příliš nevšímal a podobně nenápadným a nespektakulárním způsobem se Lupu rozhodl koncert interpretovat. Časté návraty do nejnižší dynamické hladiny v sólovém i orchestrálním partu, jemuž slušel Chaillyho romantický melos, přivedly publikum k extrémní koncentraci, kterou ve druhé větě rušilo jen ostinato klimatizace. Dokonce i finální rondo členil Lupu častými dynamickými zvraty ve prospěch delikátní dynamiky, v níž se tak dobře do hry vstupovalo sólům dřevěných dechových nástrojů.
Mozartovský přídavek publikum nejprve pobavil, když se Riccardo Chailly ukryl vsedě na dirigentském stupínku, aby vyslechl Lupu rozloučení s lipským publikem, posléze však zpečetil mozartovskou kreaci rodilého Rumuna Lupu, jehož Mozart byl onoho večera artikulačně transparentním, dynamicky delikátním a introvertně expresivním předchůdcem, nebo spíše v sousedství posledního klavírního koncertu a oper Kouzelná flétna a Titova ušlechtilost prvním skladatelem hudebního romantismu.
Hodnocení autora recenze: 90 %
Gewandhausorchester
Dirigent: Riccardo Chailly
Radu Lupu (klavír)
30. května 2014 Velký sál Gewandhaus Lipsko
program:
Johannes Brahms: Serenáda č. 2 A dur op. 16
=přestávka=
Wolfgang Amadeus Mozart: Idomeneo – předehra KV 366
Wolfgang Amadeus Mozart: Klavírní koncert č. 27 B dur KV 595
Foto archiv, Rudolph Klaus
