Tanec Praha 2014: Spitfire Company a rozkrývání traumatu

Spitfire Company je divadelní skupina, jež se lehce vzpírá přesnému zařazení. Její produkce se pohybují od tanečních inscenací přes celou škálu pohybového a fyzického divadla, což jsou ovšem jen přibližné definice překrývajících se žánrů, v nichž často nemají jasno ani ti nejpovolanější. Divadlo se však definicím vzpírá rádo a jaksi z principu, odmítá a nemá být příliš velkou jistotou. Co je však jisté zcela určitě, je světové renomé, které si soubor Spitfire Company svými inscenacemi vydobyl, a proto je každá jeho premiéra netrpělivě očekávaná. Tu nejčerstvější uvedli v rámci festivalu Tanec Praha 9. června v divadle Ponec a pokračovali tím v započaté lince inscenací Tance Praha, v nichž o pozornost bojuje slovo s pohybem.

Režisér Petr Boháč v díle Animal Existus navazuje volně na úspěšnou inscenaci One Step Before the Fall, která analyzuje progresi nevyléčitelné choroby, a obrací se ještě více do lidského nitra a psychiky – hlavním tématem je trauma, jeho průběh a vzájemný vztah psýché a fyzické konstituce lidského těla.Svou scénickou koncepcí je dílo objektem, který divák nazírá z jisté vzdálenosti: hlavním prvkem je ohraničený prostor, jakási krychle z plexiskla osvětlená zářivkami, v jejímž středu se zelená strom a v jejímž prostoru a po celé bytelné konstrukci se odehrává pohybová akce. Návštěvník je také oddělen od okolního světa a sám je izolovaným objektem podobně jako ten, na nějž se dívá – a dopomocí sluchátek, do kterých si dle výběru může pouštět buď hudbu (David Kollar), anebo text eseje, který mu osvětluje dění na jevišti, ale současně tříští jeho pozornost.Esej, který režisér napsal, i inscenace sama vycházejí z široce přijímané typologie fází traumatu a procesu vyrovnávání se s ním, jejíž autorkou je americká psycholožka Elizabeth Ross. Není to jediné možné dělení, ale zdá se být poměrně výstižným pro případy traumatu z tragédie, která přichází nečekaně, ať je to smrt blízkého člověka, nebo zpráva o blízkosti vlastní smrti. Fáze podrobené zkoumání jsou šok, hněv, smlouvání, deprese a smíření. A tyto jednotlivé fáze jsou v inscenaci současně popisovány verbálně prostřednictvím poslechu i přetavovány v pohybový slovník dvou interpretek na scéně.

Dvě postavy, které mohou být alter egy nebo jednou rozdvojenou osobností, ztvárňují Miřenka Čechová a Barbora Látalová, jež jsou i spoluautorkami choreografie (jak vyplývá z lakonického uvedení autorství jako Petr Boháč a kol.). Každá z fází, jimiž člověk v krajní situaci tragického prožitku prochází, způsobuje jinou fyzickou reakci navázanou na vnitřní duševní pochody, na vztah k sobě samému a k okolnímu světu. Tyto fyzické reakce na niterné pnutí se promítají do pohybového slovníku a práce s energií. Šok je fází, kdy je jedinec paralyzován a odříznut od okolního světa, se sníženou schopností vnímání i reakcí. Hněv obrací především sám proti sobě, zažívá pocity jako útočící šelma, ale energii směřuje do sebe jako proud sebeobviňování. Ve fázi smlouvání se začíná otevírat a komunikovat, nikoli však s reálným světem, ale se škálou možných „co kdyby“, v nichž hledá alternativu a záchranu, zvrat, který nemůže přijít. V eseji se hovoří také o primitivních atavistických sklonech, o návratu k víře v magii. Deprese se blíží svou podobou šoku, ale místo absence pocitů je jimi přeplněná po okraj. Smíření je obnovou komunikace a návratem k racionálnímu uvažování, stavem, jímž má být proces završen, ale také nemusí…Jednotlivé části kompozice jsou od sebe odděleny, takže i bez verbálního vysvětlení je zřejmé, kdy přechází obraz od jedné fáze ke druhé. Polonahé tanečnice s rozpuštěnými vlasy naplno manifestují svou zranitelnost, když se noří do světa pocitů. Izolace, kdy se každá ocitá na jedné straně průhledné stěny, netečnost a strnulost ve výrazu a pohybu jsou střídány návaly energie obrácené do nitra. Křečovitá schoulenost, nahrbení před útokem, sebedestruktivní výpad, vlasy rozevláté jako lví hříva. Tanečnice se však dostávají i do kontaktu, ale jen lehce, pro oporu, komunikují očima, znovu objevují svět a zemi, po níž chodí. Pak se těla rozechvějí nepotlačitelnou křečí, touhou ničit a dát průchod všemu, až ke konečnému ztišení, které může symbolizovat společná synchronní chůze i nehybné zaklesnutí do konstrukce. Soudobá hudba, která podkresluje všechno dění, umocňuje emoce. Další významy nese projekce, která končí výjevy mateřství a ilustruje závěrečnou myšlenku eseje o blízkosti smrti a zrození: příchod na svět je traumatická ztráta jednoty s celkem.Spojení textu, jemuž myslím odolal málokterý divák, s pohybem, přináší svá úskalí. Hrozí, že divák bude svou pozornost soustředit více na slovo a nedocení kvalitu pohybu. Není tu pak prostor domyslet symboliku všech složek, například význam stromu na scéně. Esej o traumatu je velmi komplexní, kromě pozitivistického výčtu symptomů jsou v něm přítomny literární aluze, rodinné vzpomínky, typologie je interpretována a vkládána do nových souvislostí, které autor podává jako fakt spíš než názor. Je s ním také možné nesouhlasit a polemizovat, což už vede k úplné destrukci vztahu k pohybu na jevišti. Vše to ovšem může být také záměr, rovina experimentu s divákem, jemuž je předložena nesourodá strava, zatímco výzkumník zpovzdálí čeká na alergickou reakci. Inscenace Animal Exitus otevírá velký prostor k otázkám, které se však týkají více procesu tvorby a vnímání divadelního představení než samotného tématu, o kterém pojednává.

Tanec Praha 2014
Animal Exitus
Režie: Petr Boháč
Asistent režie: Martin Špetlík
Choreografie: Petr Boháč a kol.
Lektor: Sabine Seume
Scéna: Petr Boháč
Světelný design: Martin Špetlík
Video: Chin Yew
Hudba: David Kollár
Zpěv: Lenka Dusilová
Produkce: Tereza Havlíčková a Ludmila Vacková
Premiéra 9. června 2014 Divadlo Ponec Praha

Interpretace – Miřenka Čechová a Bára Látalová

www.tanecpraha.cz
www.spitfirecompany.cz

Foto Brtnicky.com