Spitfire Company je divadelní skupina, jež se lehce vzpírá přesnému zařazení. Její produkce se pohybují od tanečních inscenací přes celou škálu pohybového a fyzického divadla, což jsou ovšem jen přibližné definice překrývajících se žánrů, v nichž často nemají jasno ani ti nejpovolanější. Divadlo se však definicím vzpírá rádo a jaksi z principu, odmítá a nemá být příliš velkou jistotou. Co je však jisté zcela určitě, je světové renomé, které si soubor Spitfire Company svými inscenacemi vydobyl, a proto je každá jeho premiéra netrpělivě očekávaná. Tu nejčerstvější uvedli v rámci festivalu Tanec Praha 9. června v divadle Ponec a pokračovali tím v započaté lince inscenací Tance Praha, v nichž o pozornost bojuje slovo s pohybem.
Režisér Petr Boháč v díle Animal Existus navazuje volně na úspěšnou inscenaci One Step Before the Fall, která analyzuje progresi nevyléčitelné choroby, a obrací se ještě více do lidského nitra a psychiky – hlavním tématem je trauma, jeho průběh a vzájemný vztah psýché a fyzické konstituce lidského těla.
Svou scénickou koncepcí je dílo objektem, který divák nazírá z jisté vzdálenosti: hlavním prvkem je ohraničený prostor, jakási krychle z plexiskla osvětlená zářivkami, v jejímž středu se zelená strom a v jejímž prostoru a po celé bytelné konstrukci se odehrává pohybová akce. Návštěvník je také oddělen od okolního světa a sám je izolovaným objektem podobně jako ten, na nějž se dívá – a dopomocí sluchátek, do kterých si dle výběru může pouštět buď hudbu (David Kollar), anebo text eseje, který mu osvětluje dění na jevišti, ale současně tříští jeho pozornost.
Esej, který režisér napsal, i inscenace sama vycházejí z široce přijímané typologie fází traumatu a procesu vyrovnávání se s ním, jejíž autorkou je americká psycholožka Elizabeth Ross. Není to jediné možné dělení, ale zdá se být poměrně výstižným pro případy traumatu z tragédie, která přichází nečekaně, ať je to smrt blízkého člověka, nebo zpráva o blízkosti vlastní smrti. Fáze podrobené zkoumání jsou šok, hněv, smlouvání, deprese a smíření. A tyto jednotlivé fáze jsou v inscenaci současně popisovány verbálně prostřednictvím poslechu i přetavovány v pohybový slovník dvou interpretek na scéně.
Dvě postavy, které mohou být alter egy nebo jednou rozdvojenou osobností, ztvárňují Miřenka Čechová a Barbora Látalová, jež jsou i spoluautorkami choreografie (jak vyplývá z lakonického uvedení autorství jako Petr Boháč a kol.). Každá z fází, jimiž člověk v krajní situaci tragického prožitku prochází, způsobuje jinou fyzickou reakci navázanou na vnitřní duševní pochody, na vztah k sobě samému a k okolnímu světu. Tyto fyzické reakce na niterné pnutí se promítají do pohybového slovníku a práce s energií. Šok je fází, kdy je jedinec paralyzován a odříznut od okolního světa, se sníženou schopností vnímání i reakcí. Hněv obrací především sám proti sobě, zažívá pocity jako útočící šelma, ale energii směřuje do sebe jako proud sebeobviňování. Ve fázi smlouvání se začíná otevírat a komunikovat, nikoli však s reálným světem, ale se škálou možných „co kdyby“, v nichž hledá alternativu a záchranu, zvrat, který nemůže přijít. V eseji se hovoří také o primitivních atavistických sklonech, o návratu k víře v magii. Deprese se blíží svou podobou šoku, ale místo absence pocitů je jimi přeplněná po okraj. Smíření je obnovou komunikace a návratem k racionálnímu uvažování, stavem, jímž má být proces završen, ale také nemusí…
Jednotlivé části kompozice jsou od sebe odděleny, takže i bez verbálního vysvětlení je zřejmé, kdy přechází obraz od jedné fáze ke druhé. Polonahé tanečnice s rozpuštěnými vlasy naplno manifestují svou zranitelnost, když se noří do světa pocitů. Izolace, kdy se každá ocitá na jedné straně průhledné stěny, netečnost a strnulost ve výrazu a pohybu jsou střídány návaly energie obrácené do nitra. Křečovitá schoulenost, nahrbení před útokem, sebedestruktivní výpad, vlasy rozevláté jako lví hříva. Tanečnice se však dostávají i do kontaktu, ale jen lehce, pro oporu, komunikují očima, znovu objevují svět a zemi, po níž chodí. Pak se těla rozechvějí nepotlačitelnou křečí, touhou ničit a dát průchod všemu, až ke konečnému ztišení, které může symbolizovat společná synchronní chůze i nehybné zaklesnutí do konstrukce. Soudobá hudba, která podkresluje všechno dění, umocňuje emoce. Další významy nese projekce, která končí výjevy mateřství a ilustruje závěrečnou myšlenku eseje o blízkosti smrti a zrození: příchod na svět je traumatická ztráta jednoty s celkem.
Spojení textu, jemuž myslím odolal málokterý divák, s pohybem, přináší svá úskalí. Hrozí, že divák bude svou pozornost soustředit více na slovo a nedocení kvalitu pohybu. Není tu pak prostor domyslet symboliku všech složek, například význam stromu na scéně. Esej o traumatu je velmi komplexní, kromě pozitivistického výčtu symptomů jsou v něm přítomny literární aluze, rodinné vzpomínky, typologie je interpretována a vkládána do nových souvislostí, které autor podává jako fakt spíš než názor. Je s ním také možné nesouhlasit a polemizovat, což už vede k úplné destrukci vztahu k pohybu na jevišti. Vše to ovšem může být také záměr, rovina experimentu s divákem, jemuž je předložena nesourodá strava, zatímco výzkumník zpovzdálí čeká na alergickou reakci. Inscenace Animal Exitus otevírá velký prostor k otázkám, které se však týkají více procesu tvorby a vnímání divadelního představení než samotného tématu, o kterém pojednává.+++
===
Hodnocení autorky recenze: 80 %
Tanec Praha 2014
Animal Exitus
Režie: Petr Boháč
Asistent režie: Martin Špetlík
Choreografie: Petr Boháč a kol.
Lektor: Sabine Seume
Scéna: Petr Boháč
Světelný design: Martin Špetlík
Video: Chin Yew
Hudba: David Kollár
Zpěv: Lenka Dusilová
Produkce: Tereza Havlíčková a Ludmila Vacková
Premiéra 9. června 2014 Divadlo Ponec Praha
Interpretace – Miřenka Čechová a Bára Látalová
www.tanecpraha.cz
www.spitfirecompany.cz
Foto Brtnicky.com
