Bratislavský Triptych se nepodařilo vzkřísit ani v Ostravě

Národní divadlo moravskoslezské uvedlo téměř na den přesně od světové premiéry kompletní Triptych Giacoma Pucciniho v méně obvyklém pořadí, když lyrická Sestra Angelika je předřazena dramatickému Plášti – ovšem se standardním vyvrcholením komickým Giannim Schicchim, nejpopulárnější operou z celé trojice. Inscenaci hudebně nastudoval Tomáš Brauner a režie Romana Poláka je převzata ze Slovenského národního divadla. Pro premiéru 14. prosince 2018 v Divadle Antonína Dvořáka byli do titulních rolí vybráni Linda Ballová jako Angelika, Martin Bárta, Michal Lehotský a Zuzana Šveda v rolích Michela, Luigiho a Giorgetty v Plášti a Gustáv Beláček pro titulní roli Schicchiho.

Triptych Puccini v závěrečné etapě svého umělecky plodného života zamýšlel jako průhled do své celoživotní zkušenosti hudební i emocionální. Koncipoval ho jako kontrast tří samostatných, dějově nijak nesouvisejících oper. Po veristicky vyhrocené tragédii manželského trojúhelníku v klaustrofobním prostoru lodi a s vraždou milence v Plášti následuje nahlédnutí do života ženského kláštera, kam šlechtická rodina kvůli hanbě nemanželského dítěte umístila Angeliku, vyústí do její spásy, aby se mohla po zoufalé sebevraždě setkat se svým milovaným dítětem, když se dozví, že zemřelo. A Gianni Schicchi podle jednoho ze zpěvů Božské komedie Danta Alighieriho s titulní postavou chytráka, je brilantní groteska, která se vysmívá lidské hamižnosti, s jakou se rodina snaží získat dědictví po svém zemřelém příbuzném.

Uvedení celého Triptychu je vždy velká výzva. Už jen kvůli čtyřicítce rolí! A v Ostravě je (s jedinou výjimkou Luigiho v Plášti)mají obsazené ve dvou alternacích.

Dramaturgické argumenty pro uvedení Triptychu v Ostravě právě v prosinci 2018 jsou přitom pádné – 100. výročí od světové premiéry v newyorské Metropolitní opeře 14. prosince 1918, absence Pláště a Sestry Angeliky v dosavadní historii ostravské opery, ale i silný sólistický ansámbl opery Národního divadla moravskoslezského. Také příležitost ukázat se sólově může být vítanou příležitostí pro členy ostravského operního ansámblu a jejich rozvoj. A prospěšný je v současném operní světě také princip koprodukcí.

Jenže konkrétní realizace tohoto chvályhodného záměru v tomto případě selhala. Ne kvůli prohození titulů, jakkoli původní koncept s pořadím Plášť – Sestra Angelika – Gianni Schicchi je z hlediska Puccinim zamýšleného kánonu promyšlenější. Důvodů zklamaného očekávání je řada.

Inscenace režiséra Romana Poláka ze Slovenského národního divadla, kterou známe i z pražského hostování tohoto bratislavského souboru na festivalu Opera 2017, rozhodně nemá parametry, které by bylo třeba replikovat. Tím méně v Ostravě, která se snaží profilovat nápaditějšími režijními přístupy. Jedna z výhod přebírání inscenací, kdy jsou známé její kvality, tak padla. Třebaže patří Roman Polák nejen na Slovensku ke zkušeným i oceňovaným divadelním i televizním režisérům a má na svém kontě stovku inscenací, včetně operních, jeho řešení Triptychu na scéně Pavla Boráka a v kostýmech Petera Čaneckého je až překvapivě neobratné. Už scénografickým rozvržením v jednotném prostoru vymezeném bílými stěnami, chaotickým svícením, ale i nelogičnostmi a banálními, nevynalézavými situacemi.

Ve všech třech částech překážely kýčovitě podsvícené trsy trávy v mísách jako z nepovedené Rusalky nebo vánoční výzdoby ve vietnamské tržnici. Sestra Angelika se odehrává v klášteře s vousatými anděli, po kterém nemotorně pobíhá odrostlý černoušek a efekt zrcadlení vody v paprscích slunce, který se v klášterní klauzuře opakuje jen tři dny v roce, je v jinak realisticky pojaté koncepci rozmělněný. Pro Plášť je jeviště zastavěné lodí způsobem, který dosavadní popisnou scénografii mění a divák má pochopit, že kolem lodi není voda, jak se o tom, zpívá, ale že uvíznutí plavidla na mělčině má být symbolem uvíznutých vztahů. A neustálé převíjení lana působí únavně. Schicchi je bez hlubšího opodstatnění jen vnějškově přesunutý z renesanční Florencie do roku 1933, nejspíš aby sólistům slušely kostýmy 30. let. Puccinim mnohovrstevnatě rozehrané vztahy s tématy mateřské lásky, osamění, milostných vášní i lidské chamtivosti a vykutálenosti tak, aby vynikl žánrový kontrast, zmrtvěly. Snad jedině ve Schicchim se tu a tam zablýskla důvtipnější situace s křísením omdlelé manželky na komodě, práskáním nafukovacích balónků nebo pokusy Betta tajně ukrást ze skleníku na nádobí aspoň nějaký kousek. Ale jejich opakováním se vtip vytratil.

Na nemotornou režii se nabalilo ještě nevýrazné obsazení. Pro premiéru se nepodařilo vybrat sólisty ani pro většinu titulních rolí, ani pro mnohé z té dlouhé řady menších postav. Premiéru tak zachraňoval Gustáv Beláček, kterého si ostravská opera „půjčila“ do titulní role Schicchiho ze slovenského nastudování, a Zuzana Šveda, typově výborná Giorgetta v Plášti.

Linda Ballová, která se nedávno výborně zhostila role Míly v Janáčkově Osudu, pro Angeliku neměla vroucnou měkkost a oblost sopránu, kterou role matky odloučené od svého (nemanželského) dítěte vyžaduje. A od katarze omilostnění sebevraždy Angeliky Pannou Marií, aby se po smrti mohla shledat se svým mrtvým dítětem, režisér odváděl pozornost tím, že nechal Angeliku skonat na klíně naprosto netečného černouška. A místo osvobozujícího andělského chóru do ženského kláštera vtrhne skupina vousatých mužů. Kněžna, teta Angeliky, vypadala v podání Anny Nedorazovy spíše jako její sestra –  střet něžné Angeliky a drsně pragmatické bezcitně strohé tety se vytratil.

V Plášti alespoň ze Zuzany Švedy s barevným dramatickým sopránem v roli Giorgetty vyzařovala ona až animální touha po štěstí životem utahané ženy. Martin Bárta ani Michal Lehotský charisma mužů, mezi kterými Giorgetta žije, neměli ani hlasově (a Lehotský nakládal na svůj tenor tak, až mu chvíli vypověděl službu), ani herecky. Sympaticky bez přehrávání se zhostil role opilce Tinky tenorista Martin Gyimesi.

Ve Schicchim už z povahy této role dominoval Gustáv Beláček, i když jeho znělý bas nemá specifický buffo charakter a režisér mu nevymyslel nápaditější aranžmá, za které rozhodně nelze považovat vtip s použitím inkontinenční pleny  – publikem ovšem vděčně přijatý. Z ansámblu příbuzných, kteří usilují o dědictví po movitém zemřelém příbuzném a nechají se přechytračit Schicchim, se výrazněji prosadil Luciano Mastro jako energicky zamilovaný Rinuccio, třebaže je tato role určena spíše lyrickému tenoru. Eva Hornyáková sice okořenila slavnou árii O mio babbino caro o vypláznutí jazyka Schichimu za zády, aby dala najevo, že ona ví, jakými ženskými zbraněmi přimět i tak chytrého tatínka k souhlasu svatby s milovaným Rinucciem, ale její pěvecká interpretace se nevymykala průměru.

Inscenace se ovšem mohla opřít o hudební nastudování Tomáše Braunera. I když tento dirigent nemá pappanovský temperament pro intenzitu vášní Pucciniho verismu, osvědčil svůj smysl pro strukturu celku s hutnými výrazovými, tempovými a hlavně dynamickými kontrasty. Ale i on přes své zkušenosti narážel na realitu méně početného obsazení orchestru, v tomto případě především smyčcových nástrojů, než by partitura Triptychu potřebovala. Ani intonace nebyla při premiéře vždy zcela precizní.

Po Janáčkově Osudu, Hábově opeře Přijď království Tvé, Šostakovičově Lady Macbeth z mcenského újezdu nebo z dřívější doby Brittenově Zneuctění Lukrécie zůstává premiéra Triptychu ve stínu těchto inscenací, díky kterým patří ostravská opera k nejvýraznějším souborům u nás. O důvodech, které vedly management ostravského divadla k převzetí umělecky nevýrazné bratislavské inscenace Triptychu, se můžeme jen dohadovat – takováto koprodukce „po česku“ ale smysl nedává.

 

 

Hodnocení 60 %

 

Giacomo Puccini. Triptych: Sestra Angelika, Plášť a Gianni Schicchi
Premiéra 13. prosince 2018. Divadlo Antonína Dvořáka

Hudební nastudování Tomáš Brauner, režie Roman Polák, scéna Pavel Borák, kostýmy Peter Čanecký, sbormistr Jurij Galatenko, dramaturgie Eva Mikulášková, překlad Marie Kronbergerová.

Obsazení premiéry 13.12.2018
Dirigent: Tomáš Brauner

 

Sestra Angelika

Sestra Angelika – Linda Ballová, Kněžna, její teta – Anna Nedorezova, Abatyše – Sonja Runje,

Sestra dohlížitelka – Anna Nitrová, Učitelka novicek – Anna Thun, Sestra Jenovéfa – Adriana Banásová, Sestra Osmina – Oleksandra Nikiforova, Sestra Dolcina – Bohdana Šindlerová, Sestra ošetřovatelka – Marcela Gurbaľová, První žebravá sestra – Ivana Ambrúsová, Druhá žebravá sestra – Iveta Pavlásková, Novicka -Patrícia Smoľáková, První laická sestra – Tetiana Hryha, Druhá laická sestra – Lucie Dvořáková, Sestra – Kateřina Popová, Vidina dítěte sestry Angeliky Diego Assis dos Santos, Panna Maria – Elena Durajová.

 

Plášť

Michele, majitel nákladní lodi – Martin Bárta, Luigi, vykladač zboží – Michal Lehotský,

Tinca (“Lín”), vykladač zboží – Martin Gyimesi, Talpa (“Krtek”), vykladač zboží – Martin Gurbaľ, Giorgetta, Michelova manželka – Zuzana Šveda, Frugola (“Šťouralka”), Talpova manželka – Sonja Runje, Prodavač písní – Petr Němec, Dívka / Hlas – Patrícia Smoľáková,

Chlapec / Hlas – Tomasz Suchanek, Vidina dítěte Michela a Giorgetty – Michal Rybka.

 

Gianni Schicchi

Gianni Schicchi – Gustáv Beláček, Lauretta, jeho dcera – Eva Hornyáková, Zita, zvaná “La Vecchia (Stará), Buosova sestřenice – Monika Jägerová, Rinuccio, zitin synovec – Luciano Mastro, Gherardo, Buosův synovec – Martin Gyimesi, Nella, jeho žena – Adriana Banásová,

Gherardino, jejich syn – Martin Zezulka, Betto di Signa (ze Signy), Buosův švagr – David Szendiuch, Simone, Buosův bratranec – Martin Gurbaľ, Marco, jeho syn – Jakub Tolaš, La Ciesca, Markova žena – Anna Nitrová, Maestro Spinelloccio, lékař – Tomáš Šelc, Ser Amantio di Nicolai, notář – Tomáš Šelc, Pinellino, švec – Petr Urbánek, Guccio, barvíř – Erik Ondruš

Buoso Donato – Jiří Dvořák.