Bratislavský Triptych se nepodařilo vzkřísit ani v Ostravě

Triptych Puccini v závěrečné etapě svého umělecky plodného života zamýšlel jako průhled do své celoživotní zkušenosti hudební i emocionální. Koncipoval ho jako kontrast tří samostatných, dějově nijak nesouvisejících oper. Po veristicky vyhrocené tragédii manželského trojúhelníku v klaustrofobním prostoru lodi a s vraždou milence v Plášti následuje nahlédnutí do života ženského kláštera, kam šlechtická rodina kvůli hanbě nemanželského dítěte umístila Angeliku, vyústí do její spásy, aby se mohla po zoufalé sebevraždě setkat se svým milovaným dítětem, když se dozví, že zemřelo. A Gianni Schicchi podle jednoho ze zpěvů Božské komedie Danta Alighieriho s titulní postavou chytráka, je brilantní groteska, která se vysmívá lidské hamižnosti, s jakou se rodina snaží získat dědictví po svém zemřelém příbuzném.
Uvedení celého Triptychu je vždy velká výzva. Už jen kvůli čtyřicítce rolí! A v Ostravě je (s jedinou výjimkou Luigiho v Plášti)mají obsazené ve dvou alternacích.
Dramaturgické argumenty pro uvedení Triptychu v Ostravě právě v prosinci 2018 jsou přitom pádné – 100. výročí od světové premiéry v newyorské Metropolitní opeře 14. prosince 1918, absence Pláště a Sestry Angeliky v dosavadní historii ostravské opery, ale i silný sólistický ansámbl opery Národního divadla moravskoslezského. Také příležitost ukázat se sólově může být vítanou příležitostí pro členy ostravského operního ansámblu a jejich rozvoj. A prospěšný je v současném operní světě také princip koprodukcí.

Jenže konkrétní realizace tohoto chvályhodného záměru v tomto případě selhala. Ne kvůli prohození titulů, jakkoli původní koncept s pořadím Plášť – Sestra Angelika – Gianni Schicchi je z hlediska Puccinim zamýšleného kánonu promyšlenější. Důvodů zklamaného očekávání je řada.
Inscenace režiséra Romana Poláka ze Slovenského národního divadla, kterou známe i z pražského hostování tohoto bratislavského souboru na festivalu Opera 2017, rozhodně nemá parametry, které by bylo třeba replikovat. Tím méně v Ostravě, která se snaží profilovat nápaditějšími režijními přístupy. Jedna z výhod přebírání inscenací, kdy jsou známé její kvality, tak padla. Třebaže patří Roman Polák nejen na Slovensku ke zkušeným i oceňovaným divadelním i televizním režisérům a má na svém kontě stovku inscenací, včetně operních, jeho řešení Triptychu na scéně Pavla Boráka a v kostýmech Petera Čaneckého je až překvapivě neobratné. Už scénografickým rozvržením v jednotném prostoru vymezeném bílými stěnami, chaotickým svícením, ale i nelogičnostmi a banálními, nevynalézavými situacemi.

Ve všech třech částech překážely kýčovitě podsvícené trsy trávy v mísách jako z nepovedené Rusalky nebo vánoční výzdoby ve vietnamské tržnici. Sestra Angelika se odehrává v klášteře s vousatými anděli, po kterém nemotorně pobíhá odrostlý černoušek a efekt zrcadlení vody v paprscích slunce, který se v klášterní klauzuře opakuje jen tři dny v roce, je v jinak realisticky pojaté koncepci rozmělněný. Pro Plášť je jeviště zastavěné lodí způsobem, který dosavadní popisnou scénografii mění a divák má pochopit, že kolem lodi není voda, jak se o tom, zpívá, ale že uvíznutí plavidla na mělčině má být symbolem uvíznutých vztahů. A neustálé převíjení lana působí únavně. Schicchi je bez hlubšího opodstatnění jen vnějškově přesunutý z renesanční Florencie do roku 1933, nejspíš aby sólistům slušely kostýmy 30. let. Puccinim mnohovrstevnatě rozehrané vztahy s tématy mateřské lásky, osamění, milostných vášní i lidské chamtivosti a vykutálenosti tak, aby vynikl žánrový kontrast, zmrtvěly. Snad jedině ve Schicchim se tu a tam zablýskla důvtipnější situace s křísením omdlelé manželky na komodě, práskáním nafukovacích balónků nebo pokusy Betta tajně ukrást ze skleníku na nádobí aspoň nějaký kousek. Ale jejich opakováním se vtip vytratil.
Na nemotornou režii se nabalilo ještě nevýrazné obsazení. Pro premiéru se nepodařilo vybrat sólisty ani pro většinu titulních rolí, ani pro mnohé z té dlouhé řady menších postav. Premiéru tak zachraňoval Gustáv Beláček, kterého si ostravská opera „půjčila“ do titulní role Schicchiho ze slovenského nastudování, a Zuzana Šveda, typově výborná Giorgetta v Plášti.

Linda Ballová, která se nedávno výborně zhostila role Míly v Janáčkově Osudu, pro Angeliku neměla vroucnou měkkost a oblost sopránu, kterou role matky odloučené od svého (nemanželského) dítěte vyžaduje. A od katarze omilostnění sebevraždy Angeliky Pannou Marií, aby se po smrti mohla shledat se svým mrtvým dítětem, režisér odváděl pozornost tím, že nechal Angeliku skonat na klíně naprosto netečného černouška. A místo osvobozujícího andělského chóru do ženského kláštera vtrhne skupina vousatých mužů. Kněžna, teta Angeliky, vypadala v podání Anny Nedorazovy spíše jako její sestra – střet něžné Angeliky a drsně pragmatické bezcitně strohé tety se vytratil.
V Plášti alespoň ze Zuzany Švedy s barevným dramatickým sopránem v roli Giorgetty vyzařovala ona až animální touha po štěstí životem utahané ženy. Martin Bárta ani Michal Lehotský charisma mužů, mezi kterými Giorgetta žije, neměli ani hlasově (a Lehotský nakládal na svůj tenor tak, až mu chvíli vypověděl službu), ani herecky. Sympaticky bez přehrávání se zhostil role opilce Tinky tenorista Martin Gyimesi.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]