Bratři Jussenovi v Rudolfinu: Holandskému duu to šlape jako dobře seřízený dvojtakt

Sinfonia – concerto grosso – sólový koncert

Třívětá kompozice S–C–S Jiřího Kadeřábka, skladatele střední generace, který se na domácí půdě představil již uvedením politické komorní opery Žádný člověk, v nastudování pražského Národního divadla, evokuje svými třemi písmeny v názvu tři historické formy orchestrální hudby: sinfonia, concerto grosso a sólový koncert. Zatímco prvý oddíl zaujme opakovaným procesem, postaveným na principu odlivu a přílivu, pokud jde o posilování a oslabování orchestrální entropie, druhý díl přináší kontrastní svět jakýchsi webernovských miniatur, s jednotlivými vstupy sólových nástrojů, a finální věta je jakousi parodií koncertantního principu, kdy za sólový nástroj si autor zvolil kontrabas, nástroj v koncertantní literatuře zcela ojedinělý, spojovaný spíše s hudebním humorem. Sólového partu se ujal sám dirigent Petr Popelka, původně kontrabasista, a předvedl všechny možné techniky hry na basu, až na „normální“ hru con arco: od pizzicat, glissand až po flažolety. Symfonický orchestr Českého rozhlasu předvedl schopnost bohatých témbrových proměn i dynamických kontrastů, ve skladbě, jejímž výrazovým těžištěm i hybným principem je chaos a jeho popření.

O+

Holandskému duu to šlape

Bratři Jussenovi hrají Koncert pro dva klavíry in d moll, FP 61 Francise Poulenca velmi často a rádi. Dalo by se říci, že je jakýmsi jejich vývěsním štítem. Zcela po právu, neboť je to provedení mistrovské. Vrcholné dílo Poulencovy rané tvůrčí periody (1932) jim dává možnost uplatnit v plné míře jedinečné pianistické kvality, a to ve vtipném vzájemném dialogu. Především neumdlévající dynamismus, ozdobený krystalicky čistou artikulací, ale i mimořádný šarm a živelnou spontaneitu. Jen málo děl hudby 20. století je tak posluchačsky vstřícné, srozumitelné, v instrumentaci transparentní, a přitom zcela nekompromisní ve svém hudebním výrazivu. Ideální vstup do světa takzvané vážné hudby pro nově příchozího. A holandskému duu to šlape jako dobře seřízený dvojtakt. V první větě dokáží udržet strojový motorismus pohybu s imponující jistotou – vědomi si toho, že toto moto perpetuo je klíčovým principem prvé věty, a to přesto, že její úhledná, symetrická neoklasicistní struktura přináší kontrastní plošky, prudce střídající vážné nasazení s humorem a galským espritem. Do kontrastního světa volné střední věty jako by vstoupil Mozart a jeho prostinká melodika Romance z Koncertu d moll, K 466 – opět zahráno s odzbrojující citovou bezprostředností. Třetí věta přináší jakýsi návrat k radostné náladě prvé věty a její rozverné sršatosti, kořeněné špetkou jazzových zrnek – vliv Ravelova Klavírního koncertu G dur, který zazněl poprvé v lednu 1932, je evidentní – jen s větším důrazem na vyhrocený spád a dramatičnost, ústící do efektně strmé závěrečné pointy. Rozhlasový orchestr byl dvěma sympatickým holandským mladíkům více než důstojným partnerem, Popelka dokázal patřičně zúročit všechny kvality šťastně inspirovaného díla, a provedení tak zdobila svěžest a bezprostřednost. Oba bratři pak trošku pokazili výtečný dojem ze svého vystoupení přídavkem, jímž byla jakási dost nevkusná a hudebně bezcenná parafráze na Straussova Netopýra, patrně z jejich autorské dílny.

Kvality rozhlasových symfoniků v nejlepším světle

Večer pak vyvrcholil hudebně nejzávažnější skladbou, Koncertem pro orchestr Sz 116 Bély Bartóka, jež je, společně se Sonátou pro housle sólo, jeho posledním dokončeným dílem. Dílem, který budí nejvyšší respekt svou celkovou koncepcí a myšlenkovou hloubkou, které oslňuje svými kontrasty, ale do velké působivosti nechává vyznít i rozlehlé meditativní, melancholické plochy, přerušované vášnivě bolestnými výkřiky. Drásavá naléhavost jako základní výraz díla je plně pochopitelná, uvážíme-li, že Bartók si již byl dobře vědom neodvratně se blížícího konce. Za dva roky po dokončení díla podlehl leukémii. Petr Popelka založil své pojetí na kontrastním dynamismu. Jeho jasně definovaný přístup má dravost, symfonický tah a orchestr hraje pod jeho přesným a čitelným gestem s absolutní koncentrací. Přesto je zřejmé, že celkovým konturám a jejich rozklenutým obloukům bylo věnováno více místa než vypracování detailu v sólových partiích jednotlivých nástrojů. Pojetí zcela legitimní a plně přesvědčivé, díky tomu, že celkově ostřejší zvuk je zcela ve shodě s charakterem Bartókovy hudební řeči. Podařilo se dobře vystihnout epizodický charakter sólových partií dechových nástrojů ve středních větách, Allegro scherzando s lehce nahozenými portréty sólových dvojic, vášnivé vzlyky smyčců v Elegii i sarkasmy v Intermezzo interrotto. Výtečné provedení ukázalo současné kvality rozhlasových symfoniků v nejlepším světle a poukázalo i na pozoruhodnou, vyhraněnou dirigentskou koncepci Petra Popelky.

Symfonický orchestr Českého rozhlasu: Lucas & Arthur Jussen
16. června 2025, 19:30 hodin
Rudolfinum

Program
Jiří Kadeřábek: S – C – S, skladba na objednávku, světová premiéra
Francis Poulenc: Koncert pro dva klavíry
Béla Bartók: Koncert pro orchestr

Účinkující
Lucas Jussen – klavír
Arthur Jussen – klavír
Symfonický orchestr Českého rozhlasu
Petr Popelka – dirigent