Bratři Zwiebelovi: Jsme soupeři i hudební partneři

Bratři Zwiebelovi pocházejí z Košic. Založili Zwiebelovo kvarteto a hráli i v Quasars Ensemble. Aktuálně Marek působí jako houslista v prestižním Pavel Haas Quartet, Peter je violista Slovenského komorního orchestru.

Oba působíte v komorních tělesech – neláká vás někdy “zvuk” velkého symfonického orchestru?
Marek: Zvuk symfonického orchestru má samozřejmě své kouzlo. Hrál jsem v několika symfonických tělesech včetně Státní filharmonie Košice. Už jako student konzervatoře na mě velmi zapůsobila zkušenost v mládežnickém symfonickém orchestru, kde jsme velmi poctivě zkoušeli Brucknerovo symfonie. Dodnes si je velmi dobře pamatuji, dokonce jeho 5. symfonie je pro mě jedna z nejoblíbenějších skladeb vůbec. Později jsem poznal hudbu v jiných uskupeních a kvarteto mi asi učarovalo nejvíce. Hudební a zvukové možnosti a osobní vklad v rámci autorovy výpovědi, neustálé bádání a asi nikdy nekončící hledání pravdy a ideálu, to je to, co nabízí muzikantská disciplína – smyčcové kvarteto.

Peter: Se zvukem symfonického orchestru jsem se setkal poprvé na koncertu SFK, jako malý chlapec, na který nás vzal náš otec. Vzpomínám si, že nejvíce mě zaujal koncertní mistr, pan Karol Petróczi. Kouzlo symfonického orchestru, zvukový kolorit nástrojových skupin, majestátní v plechových dechových nástrojích, kouzelný v sólových dřevěných dechových nástrojích, třpytivý a citlivý až sentimentální zvuk smyčcových nástrojů na mě velmi zapůsobili. Takový zvuk jsem slyšel poprvé v životě. Upoutal mě. Později jsem se během studií věnoval jen komorním dílům (komorní orchestr a kvarteto). No, když jsme s bratrem udělali konkurz do Junge Österreichische Philharmonie, prožíval jsem tento svět hudby ve velkém zvukovém kolosu znovu. Už jako účastník v monumentálních symfoniích A. Brucknera.

Jaký bude dvojkoncert pro housle, violu a orchestr od Maxe Brucha?
Marek: Doufejme, že v našem podání krásný (úměv). Je to kus romantické hudby napsaný v čase (1911), kdy směrování evropské hudby nabíralo mnoho nových moderních trendů. Toto v dějinách hudby bezprecedentní tříštění na spoustu nových hudebních směrů velmi příznačně zrcadlí nejistotu a složitost doby. Max Bruch jako jeden z posledních mohykánů romantické hudby se nenechal vtáhnout do nových objevných vod a nadále zůstal věrný tradici minulého století.

Peter: Koncert M. Brucha je velmi lyrický, s jakýmsi sentimentálním patosem v první části. Střídá ji taneční druhá část, v níž se roztančí charaktery obou osob (houslí a violy). Třetí část koncertu je bryskní, virtuózní pro oba nástroje a jejich dialogy. Celý koncert ve mně evokuje širokou zpěvnost nástrojů, jako i jejich zvukových charakterů komentovaných orchestrálními mezihrami, jakoby sbory komentující děj příběhu… Těším se na tento Bruchův příběh převyprávěný s bratrem Markem a SFK.

Přiblížíte nám vaše společné hudební dětství a dospívání?
Marek: K hudbě nás oba přivedl náš otec. V začátcích s námi dennodenně poctivě cvičil a společné hraní bylo přirozené a samozřejmé. V adventním čase už vrcholily přípravy na naše každoroční vánoční turné po rodinách a známých. Pozdější dospívání s nástrojem v ruce znamenalo každodenní cvičení. Pokud člověk není extrémní talent, ale přesto chce dělat hudbu opravdu dobře, bývá cvičení mnohdy psychicky bolestné. Myšlenka založit Zwiebelovo kvarteto přišla velmi přirozeně. Už na konzervatoři jsme objevili, že existuje něco jako komorní hudba a že to může být docela zajímavá muzikantská cesta… Vzájemně jsme si byli s bratrem rádci a mnohdy určitě i soupeři, ale radost z hudby a nových podnětů, objevů byla většinou vždy na prvním místě.

Peter: Pamatuji si na přísnou drezuru od pana učitele L. Gála, výborného houslisty a pedagoga. Donekonečna nás “cepoval” technickými cvičeními, která mě vůbec nebavila. Bavili mě i sporty a čas strávený s kamarády na fotbalovém hřišti, či atletické tréninky s otcem v lese, který se připravoval na svůj další maratón. V době rozhodování kde dále studovat a kam nasměrovat své kroky do budoucna, mě přijali na košickou konzervatoř. Po prvním roce studia houslí jsem se rozhodl pro violu. Zvukové možnosti tohoto nástroje mě natolik zaujaly, že jsem nic jiného slyšet v dalších letech ani nechtěl. Bylo také soupeření s bratrem. Cvičili jsme dennodenně, konzultovali si tóny, pasáže koncertů. Odcházel jsem častokrát se skloněnou hlavou do okoukaného pokoje vylepšit zanedbané, rytmicky či intonačně nepřesné pasáže dané samodrezúry. Víte, nastavil mi vždy zrcadlo, ve kterém jsem se viděl úplně nahý. Ale i když to bylo nepříjemné, vždy to bylo asi to, co jsem chtěl slyšet. Vážím si ho proto. Dodnes.