Bravo Kwiecień, bravo Šaturová

Pražští operní fanoušci to v pondělí měli těžké. Jít do Národního na Evu Urbanovou v Catalaniho La Wally, kterou nejspíš už nikdy víc šanci zhlédnout mít nebudou, anebo se rozhodnout pro Mariusze Kwiecieńa ve Smetance? Obtížná volba. Ale jak se ukázalo, sázka na jistotu se vyplatila: pražský recitál polského barytonisty předčil nejedno očekávání s tímto večerem spojené, a to i při vědomí, že sólistovy kvality dosahují samého čela současné první operní první ligy.Předně: jako poměrně riskantní krok se předem mohlo jevit přizvání naší (vlastně česko-slovenské) sopranistky Simony Houdy Šaturové jako Kwiecieńovy partnerky. Jakkoli Šaturová u nás zcela jistě patří ke špičce a také k těm nepříliš mnoha zpěvákům, kteří prorazili na scény zahraniční, přece jen postavením se na pódium vedle uznávaného předního sólisty Vídeňské státní, Metropolitní či londýnské Královské opery se vystavila nemilosrdnému srovnání zdaleka nejen po stránce čistě pěvecké, ale i co se výrazu, charisma či schopnosti navázat kontakt s publikem týče, o jistě nemalém náporu na psychiku nemluvě. A je třeba hned doplnit, že Šaturová v tomto směru doslova zazářila, a že soudě podle reakcí publika rozhodně ani na chvíli nenechala nikoho v auditoriu zalitovat, že by snad Kwiecieńovi „ubírala“ prostor, či že by raději než ji návštěvníci chtěli poslouchat jeho – což v takovémto případě při sebemenší chybičce či případném handicapu Šaturové zcela jistě hrozilo. Naopak: radost a nadšení z naprosto rovnocenného partnerství naší sólistky se světovou operní hvězdou, zcela běžně zpívající s divami typu Anny Netrebko, patřily k těm hlavním zážitkům z tohoto večera.

A když už jsme u těch překvapení při nejnovějším Kwiecieńově vystoupení v Praze: pro nejednoho z návštěvníků takovýchto operních top recitálů bývá docela často jen těžko stravitelným soustem a nepěknou kaňkou na výsledném dojmu z večera (a na pocitu, že nemalá cena vstupného stála „za to“) nevalný výkon orchestru. Včerejší Filharmonie Brno s bulharským dirigentem Julianem Kovatchevem si ovšem najmě v našich poměrech zaslouží jen samé superlativy: nejen za preciznost samotného hudebního nastudování, souhru a zvlášť v akusticky problematické Smetanově síni jen obtížně dosažitelnou zvukovou vyrovnanost jednotlivých nástrojových skupin, ale i za u nás tak často postrádaný cit pro nezatěžkanou perlivost rossiniovských partitur, soustředěnost a také smysl „neoperního“ orchestru pro specifické požadavky operního doprovodu (škoda jen, že program neuváděl Pavla Šabackého jako sólistu procítěného violoncellového sóla z Dona Pasquala). Nemalou zásluhu na výkonu orchestru měl pochopitelně na celé řadě operních scén ostřílený, již zmíněný Julian Kovatchev (který nahradil původně ohlášeného Kwiecieńova krajana Lukasze Borowicze, nakonec však v těchto dnech zaskakujícího u FOKu v Japonsku za zdravotně indisponovaného Jiřího Kouta).

Ačkoli Kwiecieńův spíše lyrický, temnější a opojně „otevřený“ baryton je v dobrém slova smyslu univerzální, někdejší frekventant Lindermannova programu pro mladé zpěváky v Metropolitní opeře (debutující zde před třinácti lety, jako Kuligin v Janáčkově Kátě) si poměrně úzkostlivě hlídá svůj obor: vedle mozartovského repertoáru a svaté belcantovské „trojice“ Rossini – Donizetti – Bellini v jeho repertoáru najdete už jen máloco dalšího (ale tím spíš v jeho podání žádaného – připomeňme Oněgina, Escamilla či Rogera). A právě scény z Lazebníka, Lucie a Pasquala (zarámované Giovannim jako bonusem) byly na programu pondělního pražského večera (škoda jen, že jeho první půle trvala pouhých pětatřicet minut). Těžko přitom hledat, co z toho stavět na první a co až na další místa, nemalou roli v tom určitě sehrál i vkus toho kterého ucha. Snad nejlépe oběma vyšla velká scéna Enrica a Lucie z druhého dějství Donizettiho opery, samotné Šaturové pak rozhodně Luciino Regnava nel silenzio, Kwiecieńovi lazebníkova kavatina. Ani na koncertním pódiu přitom nešlo přehlédnout, jak vynikající je Kwiecień herec: každá nota s ním doslova šije, jeho hlasová mimika je obdivuhodná. Až by se člověk měl chuť vsadit, že mezi jeho předky musí být italská krev. Ne nadarmo také sám Kwiecień zdůrazňuje, že zdaleka nejvíc jej na opeře baví nikoli samotná muzika, ale drama, divadlo. A za zmínku stojí také to, co během svého pražského pobytu sám čtyřicetiletý zpěvák o sobě prozradil: totiž že ve své profesi už dlouhá léta funguje bez stálého hlasového pedagoga, a že v tomto ohledu spoléhá jen a jen na svůj instinkt a cit. Prakticky za vše, co se o zpěvu naučil, prý vděčí svému pozorovacímu talentu, a to zdaleka nejen při bedlivé analýze dění na jevištích či pódiích: když prý měl například problémy s dechem, tak pozoroval psy, jak štěkají, včetně toho, co se jim děje s bránicí. A své vzory Kwiecień nachází hlavně mezi zpěváky počátku druhé půle minulého století.

Zbývá jen si povzdechnout nad tím, že v Národním divadle nenašlo patřičnou odezvu Kwiecieńovo přání, vyslovené před dvěma lety při jeho poslední pražské návštěvě – chuť zazpívat si ve Stavovském Giovanniho. Pozvání bohužel nepřišlo, lituje i sám Kwiecień. Trestuhodné.

Stejný program jako v pondělí v Praze si Kwiecień a Šaturová zopakují ještě ve středu v Bratislavě. Pokud máte možnost být při tom, určitě neváhejte.

Hodnocení autora recenze: 95 %

Mariusz Kwiecień (baryton)
Simona Houda Šaturová (soprán)
Dirigent: Julian Kovatchev
Filharmonie Brno
14. ledna 2013 Smetanova síň Obecního domu v Praze
(16. ledna 2013 Koncertní síň Slovenské filharmonie v Bratislavě)

program:
Gioacchino Rossini: Il barbiere di Siviglia
-předehra
– Largo al factotum (kavatina Figara z 1. dějství)
– Una voce poco fa (árie Rosiny z 1. dějství)
– Bouře (orchestrální intermezzo z 2. dějství)
– Dunque io son… tu non m’inganni? (duet Rosiny a Figara z 1. dějství)
=  přestávka  =
Gaetano Donizetti: Lucia di Lamermoor
– Cruda, funesta smania (árie Enrica Ashtona z 1. dějství)
– Regnava nel silenzo (árie Lucie z 1. dějství)
– preludium (z 2. dějství)
– Appressati, Lucia – Se tradirmi tu potrai… (duet Enrica Ashtona a Lucie z 2. dějství)
Gaetano Donizetti: Don Pasquale
– předehra
– E il dottor non si vede! – Mi volete fiera? (duet Noriny a Malatesty z 1. dějství)

Foto Petr Dyrc