Bravo, mistře Ivo Žídku!

Recenze CD Radioservisu s výběrem rozhlasových nahrávek českého tenoristy a připomenutím deseti let od úmrtí pěvce 
Před dnešními Dvěma vdovami na Vltavě s Ivo Žídkem jako Podhájským 

Český tenorista Ivo Žídek je dnes již velkou legendou poválečné éry Národního divadla v Praze. Tato éra je z dnešního pohledu, zpětným zrcátkem nazíráno, nazývána zlatá. Myslí se tím doba od roku 1945 po konec let šedesátých. Doba, kdy se objevila řada výrazných osobností všech hlasových oborů. Je to dlouhá řada jmen, která ani všechna vyjmenovat nelze. Kdybych zvolil ryze za sebe ony osobnosti největší, zúžil bych tuto plejádu na Eduarda Hakena, Václava Bednáře, Beno Blachuta, Ivo Žídka, Mariu Tauberovou a Miladu Šubrtovou. Akcentuji ta jména, která jsem ještě stačil zažít přímo na jevišti, v reálu prostoru divadla. A jejich výkony v onom reálu divadla byly stále podmanivé, nádherné a nezapomenutelné. Ještě v druhé polovině šedesátých let, kdy jsem operu začal intenzivněji vnímat. Pěvce Ivo Žídka jsem zažil v jeho vrcholových letech, kolem čtyřicítky jeho věku. V první řadě jsem sledoval již tehdy osvědčeného Víta, Jeníka, Ladislava, Lukáše, Jarka v tvorbě Smetanově. Snadno jsem tyto role sledovat mohl, neboť tehdy bylo běžné, že se udržoval na programu Národního divadla kompletní Smetana! Tedy všech osm dokončených oper. To musím dodávat, neb dnes bych v Praze jako mladý student tuto šanci neměl. Žídkův lyrický tenor ve Smetanových dílech byl již tehdy klasikou, zvěčněnou na skvělých nahrávkách Supraphonu! Ale takzvaně klasický byl v té době již i Dvořákův Princ v Rusalce, zvěčněný již také legendární Chalabalovou nahrávkou v roce 1961. Patří sem i Fibichův Fernando a don César, Janáčkův Števa, Albert Gregor či Skuratov. Ti patřili k Žídkovu prazákladu repertoáru, jímž opravdu zklasičtěl, či ba až „zlidověl“ v širokých vrstvách posluchačů. Ve světové opeře mi Ivo Žídek velice imponoval zejména jako perfektní don Ottavio v Mozartovu Donu Giovannim, nejvíc v Krombholcově slavné premiéře roku 1967, tehdy vůbec poprvé v italském originále! To byla velká událost! Do té doby se vše zpívalo v překladech. Ale také byl výrazný jako Florestan Beethovenova Fidelia, obdobně tehdy prezentoval oslnivého Kalafa v Pucciniho Turandot, ale i Josého v moderní Kašlíkově inscenaci Bizetovy Carmen! Rovněž ho vidím před sebou na jevišti Národního divadla jako skvělého Wagnerova Lohengrina, Richarda z Verdiho Maškarního plesu. Nelze opominout jeho ruský repertoár, kde byl výtečným Lenským Čajkovského Oněgina, Lžidimitrijem Musorgského Godunova, ale také dobře ztvárnil Prokofjevova Pierra Bezuchova ve Vojně a míru. Tehdy byl na zenitu sil a bylo co obdivovat. Hlas měl pružný, lehký v nasazení, měkký, tvárný v modulacích, s lesklou, pevnou, až břesknou výškou. S dokonalým frázováním, které bylo hojně cizelováno efektivní prací dirigenta Zdeňka Chalabaly již v Ostravě od roku 1945, kdy bylo Žídkovi teprve devatenáct let! A již debutoval v Ostravě Massenetovým Wetherem! Až neskutečné! Chalabala dokázal navázat adekvátně na Žídkovu výbornou soukromou pěveckou školu prof. Rudolfa Vaška! Byl od počátků v Ostravě pro hudebně výrazový rozvoj pěvce velmi důležitý. Nyní držím v rukou vzácné CD tohoto pěvce, se souborem vybraných nahrávek Českého rozhlasu v Praze a vydané Radioservisem Praha. CD bylo vydáno v roce 2008, prošlo již reedicí. Výběr je zajímavě sestaven tak, že potvrzuje mnou výše řečené. Hned prvních šest snímků je zvoleno ze Žídkovy skvělé interpretace české tvorby klasiků Smetana – Fibich. Dvořák mi zde chybí, zejména jeho Princ z Rusalky. Škoda. Nicméně i bez Dvořákova Prince je zde Žídek představen jako skvělý Smetanův Ladislav, Jeník, Vít, Lukáš a Jarek. Dokazuje zcela mimořádnou vypracovanost těchto árií lyrických oborů Smetanových děl. Jeník v Prodané nevěstě je dodnes uznávaná interpretační klasika, ale povšimněte si, prosím, jeho nasazení z polohlasu na vstupní frázi árie „Jak možná věřit“. Tomu se říká dokonalé měkké nasazení tónu a stavba hudební fráze! Spolu s Jeníkem pokládám za doslova parketu Ivo Žídka ideálně interpretovaného Víta v Tajemství a noblesního Ladislava ve Dvou vdovách. Jako by ho Smetana pro Žídka snad přímo napsal! Vedle Smetany musím vysoce ocenit árii Fernanda z Fibichovy opery Bouře. Dirigent František Dyk ji volí v živějších tempech než u Beno Blachuta na kompletu opery Bouře dirigent Otakar Jeremiáš. Tahle árie působí jako celek fantasticky, je plně srovnatelná s dokonalou interpretací Beno Blachuta. Z hlediska hudebního pojetí bych dal za sebe přednost této Žídkově nahrávce pro variabilněji volená tempa dirigenta Františka Dyka a Žídkovu kouzelnou práci s dynamikou! CD poté odkrývá oponu nad částí Žídkova světového repertoáru. Pro mne osobně je zde reprezentativní především již zmíněná árie Ottavia z Mozartova Dona Giovanniho, Il mio tesoro (zde v překladu Pokladu vroucí touhy). Je excelentně provedená, stylová, s obdivuhodnou perfekcí dlouhodechého zvládnutí obtížné koloratury na vokálu A. Spolu s následující výtečnou, lehoučce tvořenou árií Alfreda z Verdiho Traviaty, se zde Žídek ideálně prezentuje právě ve dvou rolích, které od roku 1956 interpretoval jako angažovaný stálý host Wiener Staatsoper! Možná, že právě proto jsou tyto árie tak dokonalé tónově i ve frázování. Plně srovnatelné s tehdejší evropskou špičkou. Byl jí určitě též ve Vídni tolik úspěšný Žídkův Offenbachův Hoffman. U nás naštěstí zvěčněný televizní inscenací. Obdobně Mozartův Ferrando z Cosi fan tutte, se kterým ve Vídni exceloval, ale v Praze nebyl do této role obsazován. Světový kontext má rovněž již dramatičtější Florestan v Beethovenově Fideliu, kterého Žídek mohl uplatnit ve Stuttgartu, kde byl v době po Vídni (po roce 1966) rovněž stálým hostem této reprezentativní německé scény. Je to prezentace důležitá. Žídek, rozený nádherný lyrický tenor s vyškolenou pevnou, plnou výškou, začal být v Praze (naprosto ne ve Vídni!) stále více tlačen ku spinto a poté i hrdinnému oboru. Byla to, pravda, otázka dirigentů, ti jsou vždy prvořadí v oborovém určení pěvců. Ivo Žídka směroval k hrdinným oborům Jaroslav Krombholc, ale zřejmě i pěvec sám se zhlédl v této vizi a nebránil se jí, ba přímo naopak! Florestan jistě ještě jeho naturelu vyhovuje, zejména pro lesklou, tónově širokou výšku a obecněji vzato pro velmi kultivované vedení frází v německé operní literatuře. Složitější to bylo u Smetanova Dalibora, nahrávky z roku 1971 pod Rudolfem Vašatou. Ivo Žídek Dalibora jako roli absolvoval pod Krombholcem v roce 1967 na scéně Národního divadla. Byl jsem tehdy u toho. Zpíval ho ale jen jednou, v tomto večeru, na kterém jsem byl přítomen. Z mého tehdy „fandovského“ pohledu to byla kreace pěkná, Žídek vše v roli vyzpíval bez problémů, s plnými, průraznými výškami… A přesto jsem cítil, že to není to pravé ořechové. Oproti jeho Jeníkovi, Ladislavovi či Jarkovi zde něco, cosi, k plné přesvědčivosti chybělo.

Také Jaroslav Krombholc, váhající, koho si povolá pro svoji druhou životní nahrávku Dalibora (jeho první snímek v roce 1950 přinesl fenomenální výkon Beno Blachuta), zjevně přemýšlel o Ivu Žídkovi. Zvolil ale poté do čela druhé nahrávky pro Supraphon zcela spravedlivě Viléma Přibyla z Brna, důstojného Blachutova nástupce. Žídka si pro danou roli nezvolil. Proč? To nahrávka zcela nechtě názorně dokazuje, pokud ji pozorně nasloucháme. Nevím, proč byla zvolena, když není pro Ivo Žídka typická. Pokud snad by to bylo pro dokreslení mnou líčeného delšího Krombholcova váhání, pak gratuluji. Měkká výslovnost samohlásek, přece jen světlá barva, líbivá, až příliš vemlouvavá lyričnost, nekoresponduje s postavou mužného Dalibora. Přes fakt, že tónově s ním nemá Žídek problém, třeba ono závěrečné Há árie „K novému činu pozvednu ostrý meč” zní skvěle. Ale na přechodech už je i zde, v roce 1971, znát oslabení tónů kolem přechodového tónu fis (Svobodo mi plááš). Tedy již v roce 1971 to lze na „mikroskopu“ mikrofonu odhalit. Tento tehdy ještě málo nápadný kaz, ale již patrný, zanedlouho způsobí dosti závažné problémy přechodových tónů a dokonce vyvrcholí propadem Ottavia v roce 1979 na Pražském jaru… Ostatně od kterého roku již Wiener Staatsoper neobnovila smlouvu a odkázala Žídka na Stuttgart? V roce 1966, aha, už se projasňují obzory…

Jiného rodu je květinová árie dona Josého z Bizetovy Carmen. Josého zpíval Žídek v reálu Národního divadla velmi přesvědčivě! V nahrávce ale volí na vrcholu árie na tónu Bé piano v mixtovém rejstříku, které nikdy na jevišti neměl tendenci uplatňovat! Tam vždy znělo jeho plné, lesklé forte! Nuž, Bizet sice napsal do partitury dokonce tři ppp v tomto místě! Co ale platno, byť si to sám autor přál, v reálu prostoru je to vždy určitý otazník. Kupodivu ani na nahrávce to nevyznívá ideálně. Ono hlavně nejde o pravé piano, ale více o takzvané falzeto petto, tedy spíše piano posazeného falzetu do masky. Což není stylové v románské opeře i z pohledu tehdejší mezinárodní konkurence. Piano volí na nahrávce árie dona Josého též Nicolai Gedda. Dokonce volí nasazení v poco forte, následně stažené velmi dokonalým decrescendem do piana! Tedy do pravého piana! Co platno, zde Žídkovo falzetové piano opravdu vyznívá blíže markýraci. Z rigorózního pohledu.Ale Žídek je pěvec evropského řádu, v řadě nahrávek vynikající, takže je nutno tuto optiku všude zachovat. Proto pěvci stavím možná až moc přísné zrcadlo světové špičky v tehdejším lyrickém a spinto tenoru – Nicolaie Geddu, který rovněž nebyl prototypem dona José v pohledu světovém. Stejně jako Žídek. Je mu ale oborově podobný, tak jako třeba Fritz Wunderlich. Tehdejší generační špičkoví pěvci italských, potažmo románských oborů, tedy Carlo Bergonzi, Franco Corelli nebo Giuseppe di Stefano, Ion Buzea, ti jistě v tomto oboru byli zvukově poněkud jinde. Proto jsem u Žídka akcentoval více obor německý a slovanský než obory románské. Pokud by byl hypoteticky Žídek emigroval a uskutečňoval evropskou kariéru ve světovém repertoáru, pak by to u něho byla osa Mozart–Beethoven–Weber–Strauss mnohem víc než hrdinnější partie románských oper, o Wagnerovi ani nemluvě. Patřila by sem jistě také ruská opera a francouzská lyrická opera typu Fausta a Werthera, skvělého Hoffmana nebo Viléma Meistera. Ale Žídek sloužil především Praze a české hudbě. Praha mu určovala i oborové posuny, ne Vídeň, ani Stuttgart, ani Berlín, kde byl stálým hostem. Proto vedle triptychu Smetana–Dvořák–Fibich to byl také Leoš Janáček a Bohuslav Martinů (Michel v Juliettě!)Nahrávka monologu Skuratova z Janáčkovy pozdní opery Z mrtvého domu ukazuje jemnou psychologickou drobnokresbu Janáčkovy inspirace velikým Dostojevským a umění odstínění významu každého slova dané scény. Bohužel, následně zvolený Laca z roku 1985 pod taktovkou Josefa Kuchinky je ale již určitou dramaturgickou chybou tohoto CD. To opravdu chtělo profilové CD ukázat úpadek Žídkova vokálního umění? V době, kdy byl dávno za zenitem svých sil a kdy již předváděl opak všeho, čím se stal legendou naší operní historie? Na jeho hlasu, zhruba od doby interpretace Wagnerova Siegmunda ve Valkýře, kam byl obsazen Jaroslavem Krombholcem v roce 1972, bylo možné pozorovat prohlubující se nejistotu nasazování tónů přechodové oblasti (f – fis). Kolem onoho kritického, zmíněného již tónu fis, kde začínal být často i nízko. Což, jak pamatuji, neuniklo tehdy náročným muzikantům z orchestru Národního divadla… Hlas těžknul, ztrácel piana, ztrácel lehkost v nasazení, o modulacích mladší doby se mohlo už jen snít… Možná potřeboval v této době poradu svého profesora Rudolfa Vaška. Ten už ale nebyl dlouho, žel, na tomto světě. Zárodek problému je znát již v nahrávce Dalibora, výše zmíněné, tedy v roce 1971. Žídkova parketa byla ale především lehkost, bohatost hlasových modulací, samozřejmost poloh i výšek, vysoká kultivace projevu, perfektní dikce! Ne již dramatičnost hrdinných partů, o které se tolik snažil, v první fázi dokonce docela úspěšně! V té další již nikoli. O jeho problémech po padesátce věku, po nebývale enormním zatížení hlasu již od devatenácti let (!), píši zejména proto, že se u článku k desátému výročí pěvce v květnu, objevil na Facebooku negativní komentář jedince. Byl patrně na konci sedmdesátých let velmi mladý, asi jako já na konci let šedesátých. Pochopím dobře, když mladý člověk viděl kolaps pěvce na Pražském jaru a udělal si negativní obraz. Žel, nespravedlivý. Neakceptující význam Žídkův v dlouhém čtvrtstoletí éry české opery. Neakceptující jeho dlouhé působení ve Vídni, což je přední světová scéna, jako je Met, La Scala nebo Mnichov. A Stuttgart, jedna z předních scén Německa. Tyto scény vědí dobře, koho angažují, a nic zde není ani náhodou zadarmo! Však jak jen trochu výkonnost pěvce poklesla, smlouva bez ohledů skončila. Ostatně totéž zažil později ve Vídni již opravdu světový tenorista Peter Dvorský. Slavná Wiener Staatsoper prostě není charitou, to by si svoji pověst světové špičky neudržela.

Recitál Ivo Žídka je důležitou výsečí kariéry pěvce evropského rozměru. To, co je na nahrávce nejlepší a plně porovnatelné mezinárodně, je vše z české operní tvorby, krom pozdního a již těžkopádného Janáčkova Lacy (zde měl být ukázán jeho Števa, to byla super role Žídkova, pozdní Laca nikoli). Z jeho světového repertoáru hodnotím jedničkou s hvězdičkou neboli prvním pásmem kvality Ottavia z Dona Giovanniho, Alfreda z Traviaty Giuseppa Verdiho, Florestana z Beethovenova Fidelia, ale i Maxe z Weberova Čarostřelce. Druhým pásmem kvality je Smetanův pro Žídka netypicky měkký Dalibor, Bizetův don José s markýračním pianem v závěru. Mimo pásma pro mne stojí pozdní Laca z roku 1985, ukazující již hlas v době problémového závěru kariéry. Jak ihned poté vyzní jeho skvostný Vít ze Smetanova Tajemství, lehký, vzdušný, plastický! Jeho kouzelné arioso z 1. dějství je zařazeno právě za pozdním Lacou! Zajímavé porovnání svěžesti mladého hlasu a bohužel, hlasu již opotřebeného oborovým přetěžováním, dramatizací a stárnutím. Často velmi smutná kapitola tohoto řemesla, kterou neznají výtvarníci, sochaři, literáti, ale ani dirigenti nebo režiséři…A dovoluji si upozornit závěrem, že právě dnes, v sobotu, 13. července ve 20 hodin volí stanice Vltava vysílání opravdu výborné nahrávky z roku 1956 – opery Dvě vdovy Bedřicha Smetany. Právě zde podává Ivo Žídek skvělý výkon jako Ladislav Podhajský. Dle mého mínění rozborů všech Žídkových nahrávek je nejdokonalejší jeho výsostně lyrický Vít v Tajemství a Ladislav ve Dvou vdovách. Tam je oborově zcela svůj! Snad až jako by Smetana pro Žídka svého noblesního Ladislava komponoval! Jistě, že spolu s Jeníkem, kde se stal legendou. I skutečná světová hvězda, jakou byl Peter Dvorský, to měl po Žídkovu dokonalém Jeníkovi v televizní nahrávce obtížné. Kdo chce vychutnat Žídkovu dobu, kdy byl angažován do prestižní Staatsoper ve Vídni, pak má zrovna zde, v opeře Dvě vdovy, ideální Žídkovu vizitku! To je lehkost, samozřejmost všech poloh, kovový lesk krásného lyrického tenoru, schopného jemných dynamických odstínů, s dokonalým vedením hudebních frází. Znám tuto nahrávku od mládí. Je jednou z nejlepších, kterou Ivo Žídek natočil. Podobně super výkonem je zde Maria Tauberová jako Karolina, ale také Eduard Haken coby podivínský typ Mumlala. Vřele doporučuji poslech a doufám, že nebude nikdo litovat. Z Krombholcova pojetí Smetany a výkonů pěvců v nejlepších letech jejich kariér, sálá jedno slovo, stojící nade všemi příměry. To slovo zní krása. Krása tónů, krása frázování, krása přirozeného smetanovského výrazu. A všimněte si, prosím, jak je dvojici Žídek–Tauberová výtečně rozumět, jejich dikce je příkladná a vzorová dodnes!CD Radioservisu vřele doporučuji, do svého percentuálního hodnocení nezahrnuji Lacu z pozdní doby konce kariéry. Pro mne je Ivo Žídek mimořádnou osobností poválečné epochy, spolu s Beno Blachutem a Vilémem Přibylem je typickým reprezentantem české pěvecké tenorové školy v Čechách. S přesahem do vyspělé operní Evropy, jak jsem výše vylíčil. Pokud zde někomu chybí zmíněný Peter Dvorský, jak se i kdesi ozvalo v minulosti, jen preventivně připomenu, že je Slovák, takže si ho nemůžeme mile přivlastňovat.Hodnocení autora: 100 %

Ivo Žídek
Operní recitál
Nahrávky Československého rozhlasu z let 1958–1984
Pražský rozhlasový orchestr, Orchestr Národního divadla v Praze a Smetanova divadla řídí Alois Klíma, Jaroslav Vogel, Rudolf Vašata, František Dyk, Václav Jiráček, Jan Hanus Tichý, Jiří Pinkas st., Bohumil Gregor a Josef Kuchinka.
Produkce edice 2008 Vít Roubíček.
Celkový čas: 73:42

Árie z oper:
Bedřich Smetana – Dvě vdovy
Bedřich Smetana – Prodaná nevěsta
Bedřich Smetana – Čertova stěna
Bedřich Smetana – Hubička
Zdeněk Fibich – Bouře
Zdeněk Fibich – Pád Arkuna
Petr Iljič Čajkovskij – Evžen Oněgin
Ludwig van Beethoven – Fidelio
Carl Maria von Weber – Čarostřelec
Leoš Janáček – Z mrtvého domu
Wolfgang Amadeus Mozart – Don Giovanni
Giuseppe Verdi – La Traviata
Georges Bizet – Carmen
Bedřich Smetana – Dalibor
Leoš Janáček – Její pastorkyňa
Bedřich Smetana – Tajemství

Foto Jaromír Svoboda, archiv