Britská hudba, FOK a Jiří Bárta

Hudba anglických, potažmo britských skladatelů devatenáctého a dvacátého století, samozřejmě vyjma Benjamina Brittena, se v české kotlině a moravských újezdech hraje výjimečně. A je to škoda. Tak málo jsou slyšet skladby Williama Waltona, Arnolda Baxe, Ralpha Vaughana Williamse, Edwarda Elgara, Fredericka Deliuse či Gustava Holsta! Přitom jsou to skladatelé, zejména Elgar a Vaughan Williams, kteří pro ostrovní kulturu znamenají podobné hodnoty, jakými jsou pro nás hudba Bedřicha Smetany či Antonína Dvořáka. Tedy úplně základní.

Orchestr FOK se ve své osmdesátileté historii ale britské hudbě celkem věnoval. Jednak díky tomu, že jeho šéfdirigenti Václav Smetáček, Jiří Bělohlávek nebo Petr Altrichter k ní měli blízký vztah. Ale k orchestru byli přizváni i čistokrevní Britové – Richard Hickox, Sir Charles Mackerras, James Judd, Hilary Griffiths či Douglas Bostock. S nimi například zazněly základní kousky jako oratorium Gerontiův sen Edward Elgara, Pět variací na Divies and Lazarus Vaughana Williamse nebo Brittenovo Válečné requiem. V roce 1964 dokonce Koncertní jednatelství FOK pozvalo samotného Brittena, který na klavír doprovázel svého partnera, tenoristu Petera Pearse.

Na koncertech 4. a 5. března 2015 zazní další klíčové dílo britské hudby, v tomto případě anglické – Fantazie na Thomase Tallise pro dva smyčcové orchestry od zmíněného Ralpha Vaughana Williamse.A jde o anglickou hudbu hned na druhou, neboť ve Fantazii variuje hudbu Thomase Tallise (1505–1585), který byl stejně jako Ralph Vaughan Williams rodem Londýňan. Stejně jako je Londýňanem dirigent koncertů anglický operní přeborník Graeme James Ewers Jenkins, zkráceně Graeme Jenkins (*1958). Ten je žákem legendárních dirigentů Adriana Boulta nebo Davida Willcockse a sám byl do roku 2013 na velmi prestižní pozici hudebního ředitele operního domu v Dallasu.

Na programu zmíněných koncertů bude i Haydnova slavná mše Nelsonmesse, která je vlastně také trochu ostrovní. Jmenuje se totiž podle britského admirála Horatia Nelsona, který se při své cestě z vítězné námořní bitvy proti francouzské flotile u Aboukiru stavil v Esterháze, kde nedávno Joseph Haydn mši dokončil pln obav z napoleonských hrůz.Dalším příběhem, který v sobě blížící se koncerty nesou, je ten o Jiřím Bártovi. FOK jej totiž provází, jako věrný pes, od jeho počátků. Poprvé Bárta hrál s FOK v roce 1994 a hned na slavnostním koncertu k šedesátým narozeninám orchestru. Dirigoval Jiří Bělohlávek a zněl Druhý violoncellový koncert Dmitrije Šostakoviče.A v roce 1996 další spolupráce, tentokrát s Maximem Šostakovičem, Dmitrijovým synem, a na pultech první violoncellový koncert. Tento výkon naštěstí zaznamenaly i mikrofony a nahrávka se stala součástí velikého projektu, který trval od půle devadesátých let do roku 2006, kdy se připomínalo 100 let od skladatelova narození. Maxim Šostakovič tehdy natočil všechny symfonie a třeba také suitu z baletu Zlatý věk.

Potom pro Jiřího Bártu samozřejmě přicházely další a další koncerty s FOK: s Gaetanem Delogu Dvořákův koncert, s Alexandrem Rahbarim Kopelentova Koncertantní hudba pro violoncello sólo, 12 violoncell a orchestr, opět s Jiřím Bělohlávkem violoncellový koncert Edouarda Lalo či první koncert Bohuslava Martinů pod taktovkou Gennadije Rožděstvenského. Naposledy (v roce 2011) pak s dirigentem Tomášem Netopilem provedl Jiří Bárta rapsodii pro violoncello a orchestr Schelomo od Ernesta Blocha.

Autor je dramaturgem Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK
Foto archiv FOK