Brittenova Gloriana je velkolepá

  1. 1
  2. 2

Národní divadlo uvedlo 3. března premiéru Brittenovy historické opery Gloriana, která v Británii poprvé zazněla při korunovaci Alžběty II. Je to hezký příspěvek k letošnímu šedesátému výročí Alžbětiny vlády, ale ještě hezčí dárek pro pražské publikum. Opera pojednává o vládě Alžběty I. a jejím komplikovaném vztahu k hraběti z Essexu, kterého i přes svou lásku musí nechat popravit za zradu státních zájmů. Přezdívku Gloriana dostala Alžběta již za svého života podle postavy mladé Královny víl v alegorické poémě dobového básníka Edmunda Spensera. Tajemná postava poslední dědičky trůnu z dynastie Tudorovců, která vládla sama, nikdy se nevdala a neměla děti, ostatně vzbuzovala zájem umělců ve všech dobách. Když si ji Britten vybral v roce 1953 jako námět pro korunovační operu, i vzhledem ke jmenovkyni Alžbětě II, sklidil kupodivu za své dílo hodně kritiky a nepochopení. Například výtky, že je dlouhá, nudná, nevkusná (když se královna ukáže bez paruky s téměř lysou hlavou), hudebně podvyživená. V roce 1966 ji Britten mírně přepracoval a z této verze vychází i pražská inscenace.

Dlouhá? Ano, to jistě je, trvá s dvěma přestávkami tři a půl hodiny. Nudná? Ani náhodou, díky autorovi, který neskládal oslavnou historickou fresku, ale psychologické drama člověka se všemi jeho pochybami, poklesky, ješitností i statečností, humorem a citem. A hudba, ta je laskavá, originální, někdy vznešená (sbory), někdy taneční a renesančně laděná, v každém případě atraktivní i pro ty, kdo se operám druhé poloviny dvacátého století spíše vyhýbají. Inscenace na první pohled zaujme moderně střídmou, ale výtečně nasvícenou scénou, která kontrastuje s tradičně pojatými, bohatě zdobenými kostýmy dvořanů, tanečníků a masek (Alexandra Grusková). Hlavním prvkem scény (Pavel Svoboda, světelný design Daniel Tesař) je obrovská královská koruna, která se hrozivě vznáší nad hlavami aktérů, může být letohrádkem, kde se tančí, nebo klenbou sálu, nebo klecí – vězením. Jedna z nejpůsobivějších scén je na konci prvního dějství, kdy tíha koruny doslova padá na osamělou královnu, ta se pod ní sklání, kleká a nakonec zůstane uvězněná v ní.

Také trůnní sál s temně modrým podsvíceným pozadím, geometrickou řadou oken a rudě svítícím trůnem v popředí je působivý sám o sobě jako plátno moderního malíře. Barvy tu mají svou roli: když sbor zpívá „jsme zelené listy a královna je rudou růží“, jejich kostýmy jsou skutečně v zelené a královna je v červeném.
Komorní scény dialogů královny s Essexem nebo s jejím sekretářem Cecilem, jemuž Alžběta pro jeho zakrslou zkřivenou postavu říká Trpaslíčku (a po celou dobu opery je stojí napůl zaražený pod pódiem) se střídají s velkolepými scénami plnými měšťanů, dvořanů, tanečníků, dětí a symbolických postav. Celý jeden obraz je takovýmto triumfem, grandiózním přijetím královny v Norwichi, kde na její počest uspořádají „masku“, dvorní představení. Je zajímavé, že autor se s tanečními scénami v renesančním duchu dost trápil, přizpůsobit se historické hudbě mu nebylo snadné, i když nakonec právě tyto části patří k nejoriginálnějším nápadům. Tančí se například za zpěvu sboru á capella(výtečné nastudování sbormistra Pavla Vaňka), bez doprovodu orchestru, nebo hraje jen malá skupinka dechů z balkonu u jeviště. Zde je namístě ocenit solidní hudební nastudování složité partitury s mnoha protagonisty dirigentem Zbyňkem Müllerem, které zvládl s orchestrem dobře a myslím, že kvalita tělesa právě na takových úkolech roste.Hlavní role Alžběty a Hraběte z Essexu byly svěřeny zahraniční dvojici: německé sopranistce Gun-Brit Barkminové a tenoristovi Normanu Reinhardtovi. Gun-Brit Barkminová byla přesvědčivou Alžbětou, mladě energickou, tajně zamilovanou i stárnoucí. Její soprán je znělý a technicky zdatný, v recitativech jí párkrát mírně přeskočil hlas, ale vzhledem k tomu, jaké představení „utáhla“ od začátku do konce, to nelze nějak zveličovat. Škoda, že jsme v té roli nemohli vidět také Evu Urbanovou, která ji odmítla, je to krásná role. Výtečný byl Norman Reinhardt, jeho krásně zazpívaná Druhá píseň s loutnou byla nejdojemnějším místem opery, ale i duety s Alžbětou patřily k vrcholným místům. Jeho soka v boji o přízeň královny Lorda Mountjoye ztvárnil Jiří Hájek (velmi svěží příjemný baryton) a když si oba sošní hezcí protagonisté dokonce dali zápas na kordy, bylo to potěšení pro oči.V roli Penelope zazářila Kateřina Kněžíková, velmi průrazná a v závěru dramatická, když přijde prosit o milost pro svého bratra Essexe. Také Jaroslav Březina v roli Ducha masky upoutal pozornost. Tím výčet by sólistů zdaleka nekončil, postav je v opeře opravdu hodně, a také tanečních. V roli Harmonie a Času jsme viděli Lucii Šturcovou a Petra Koláře, choreografii baletních čísel měl Jan Kodet.

Režie Jiřího Heřmana zvládla obrovský masiv, který představuje tato  korunovační opera, s velkým přehledem, v zásadě nebylo v představení i přes jeho délku hluchých míst, ani míst akcí přehuštěných či nesrozumitelných. A jistě nebylo snadné občas všechny – baletní čísla, sólisty a sbory – vměstnat smysluplně na jeviště. Pražská inscenace se zdařila, se zajímavou scénou, dobrou režií, se solidními pěveckými výkony patří rozhodně k tomu nejlepšímu, co byste v Národním divadle měli vidět. 

Benjamin Britten:
Gloriana
Hudební nastudování:  Zbyněk Müller
Dirigent: Zbyněk Müller (alt. Jan Chalupecký)
Režie:  Jiří Heřman
Scéna:  Pavel Svoboda
Kostýmy:  Alexandra Grusková
Světelný design:  Daniel Tesař
Choreografie: Jan Kodet
Sbormistr:  Pavel Vaněk
Sbormistr Kühnova dětského sboru:  Jiří Chvála
Dramaturgie:  Ondřej Hučín
Orchestr, sbor a balet Opery Národního divadla
Kühnův dětský sbor
Premiéra 3.března 2012 Národní divadlo Praha

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Britten: Gloriana (ND Praha)

[yasr_visitor_votes postid="14508" size="small"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
7 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments