Každá premiéra v sobě nese očekávání, odvedenou práci, která se právě v tento večer – tolik významný pro zúčastněné – potvrdí a zúročí. Láska, podvolení se a sladkost jsou atributy, které Verdi přisoudil své Aidě. Právě hlavní sopránová postava tohoto jména patří k těm ženským rolím opery 19. století, které projektují touhy, vlastní i mužům, a své životní určení nachází ve smrti z lásky. Je tu však ještě jedna žena této opery – a nelze říci, že stojí na druhém místě. Spíše naopak… Amneris. Verdiho slovy je její charakter „velmi živý“. Nevzdychá, nesouží se, živočišně bojuje o svoji lásku. Alespoň by měla.
S Aidou vytvořil Giuseppe Verdi jedno ze svých nejoblíbenějších děl; operu, která kombinuje velké davové scény s intimními, téměř komorními momenty v podmanivém dramatickém napětí.
U vzniku opery Aida stál také francouzský egyptolog Auguste Ferdinand François Mariette, který napsal roku 1869 povídku jako předlohu pro operu, dále Camille du Locle, tehdejší ředitel Komické opery v Paříži, který navrhl francouzský scénář v próze a předal jej Verdimu s dovětkem, že pokud do projektu nevstoupí, postoupí nabídku jeho konkurentovi Richardu Wagnerovi. 150 000 franků, které Verdi žádal za Aidu v rámci svých „tvrdých“ podmínek, byl dosud zřejmě nejvyšší požadavek na mzdu ze strany skladatele. Antonio Ghislanzoni zpracoval italské libreto a Verdi kromě hudby intenzivně pracoval na konečném znění textu. Verdi sám nikdy neplánoval psát pro káhirskou operu a v dopise z roku 1870 uvádí, že by považoval za blázna toho, kdo by mu řekl, že bude pro Káhiru psát. Zároveň v něm uznal, že se tím bláznem stal on. Původní účel uvedení díla – při otevření Suezkého průplavu – znemožnila opožděná výroba kostýmů a scénografie.
V Brně se na Aidě v této nové inscenaci podílelo šest členů inscenačního týmu ve složení Jakub Klecker (dirigent), Magdalena Švecová (režie), Marek Cpin (scéna), Linda Boráros (kostýmy), Přemysl Janda (světelný design), Marek Svobodník (choreografie), Martin Buchta (sbormistr). Novinkou byla spolupráce souboru Janáčkovy opery Národního divadla Brno s Juniorským baletním souborem Balet NdB2. Soubor mladých tanečníků z různých koutů světa je v tomto případě těsně propojen s hlavním uměleckým souborem a spolupráce, kterou tato inscenace Aidy NdB nyní nabízí veřejnosti, je v tomto unikátní.
Výrazné zlaté ladění s modrým kontrastem udává barevný charakter scénografie – včetně kostýmů inspirovaných staroegyptskou kulturou – v zajímavém, jednoduchém stylu, který zvolila Linda Borárosová. Ostatně i Aida ve Vídeňské státní opeře v provedení z roku 2023 s Annou Netrebko, Jonasem Kaufmannem a Elinou Garančou také volila podobné ladění. Zlato starodávného světa neztratilo nic na své přitažlivosti či lesku ve zcela výstižném nasvícení scény, hrající si právě s tímto atributem. Jestliže budete na jevišti brněnské inscenace z roku 2025 hledat monumentální egyptské paláce s masivními sloupy, komnaty Amneridiny, brány Théb, valící se tok Nilu, vše to najdete v úsporném balení jednoho scénického obrazu. Celá opera se v pojetí Marka Cpina odehrává ve zlatém prostoru, který má připomínat pyramidu, v jehož středu visí ohromná koule, místo níž si divák může představit svítící slunce i měsíc nad Nilem – avšak její přítomnost v hrobce, kde si Verdi přál rozdělení nadzemního a podzemního prostoru scény pro závěrečný akt opery, je rébusem, pod kterým si každý může vizualizovat vlastní východisko. Technicky je to však zajímavé a jistě tato konstrukce zůstane divákům v paměti. Scénický obraz zůstává prakticky nezměněný celou operu. Paradox, kdy Amneris je místo v lázních omývána na židli a Nil je tušen efektem páry valící se po jevišti, jednoznačně rozvíjí představivost.
Celým dějem prostupují baletní a taneční čísla v reminiscenci na egyptskou mytologii, přítomni jsou bohové Isis, Anubis a Bastet. Postavy ztvárňují mladí, pohybově jistí a lehcí tanečníci. Přestože působí zdánlivěne pozorovatelně, jejich pohyb je organicky spojen s jevištní akcí a podvědomě na sebe strhává pohledy. Díky kouzelně pojatému a výrazově silnému tanci tak na jevišti zůstávají nezapomenutelní. Jsou pulzem děje. Stejně jako plastičtí představitelé etiopských zajatců v jejich zjevech beztvárné, zkroušené identity. Zmar válek a pohrdání mírem. Nebo jsou přímo středem obrazu, v kombinaci černo-zlatého vizuálu, případně se vznáší nad jevištěm. Za výtečnou choeografii stojí Marek Svobodník.
Od dirigenta se očekává velkolepý zvuk početného orchestru. Velkolepý ve všech rovinách významu. Jakub Klecker dokázal – a to hned na začátku opery – že se mu velmi daří čistota, obsahová a výrazová jednoznačnost. Souhra smyčců byla fenomenální, vynikající byly i první housle. Harfy, dechy, bicí – orchestr zněl výborně. Klecker evidentně vyhledával a akcentoval komorní momenty, které nacházel v samém začátku opery – opět úchvatná hra smyčcových nástrojů, i v její druhé polovině. Jen by mohl poskytnout i více velké hudby co do mohutnosti, kterou místy opravdu ukázal, ale v jiných pasážích působil o něco více subtilněji, a to opakovaně, což byl ale jeho jednoznačný, evidentní záměr.
Nyní přejděme k sólistům, nejprve k Amneris. Již na samém počátku opery, kdy je na scéně sama, je jakousi reminiscencí při zmínce melodie soudní scény v orchestru, předznamenávající, co se bude dít. Režisérka Magdalena Švecová přináší děj opery očima této postavy – postavy, která není ztvárněna jako zlá, respektuje city těch, kteří zrovna v danou chvíli byli poraženými, což mohou dějiny zase za chvíli otočit jinak.
Kdo chtěl vidět nikoli vzlykající, ale vášnivou, dravou ženu, která, i když pro ni je těžké vědět, že jím není milována, touží po tomto muži a ve své lásce k němu ví, co může získat i ztratit. Přesto do toho jde s plnou vervou svých hlubokých citů. Václava Krejčí Housková byla úžasnou Amneris, silné citové vzruchy a pohnutí jí byly nejméně cizí, hlas byl tmavě kolorován, měl fokus, bezpečnou dikci. Pamatuji si jako studentka nastudování Aidy v Janáčkově divadle s dvěma velkými mezzosopranistkami brněnské scény – Jitkou Zerhauovou a Adrianou Hlavsovou. Amneris Jitky Zerhauové se v soudní scéně zavěsila do jevištní konstrukce z řetězů a tam rozhodně nešlo říci, že by jí chyběla vášeň. Byla to Amneris krev a mléko. Té je dnes Václava Krejčí Housková nejblíž.
Aidou byla v tento večer hostující Csilla Boross. Bezpochyby velký hlas a kariéra. Že má ohromné výšky jasně ukázala, disponuje i piany, což mnohokrát za večer úspěšně předvedla. Možná až příliš často, nemusela být tak úsporná se svým hlasem. Úsporná ve zmíněných pocitech. Ať už záměrně či ne, její Aida je až na výjimky smířená se svým daným osudem. Přechází přes jeviště, jako by ve vnitřních vzpomínkách bloudila ve svém dřívějším světě. Zajímavé bylo, že z hlediska režie po svých stěžejních pěveckých výstupech nečeká na scéně, ještě před potleskem odchází za kulisy. Jako je tomu u její první árie „Ritorna vincitor!“, která takřka bez povšimnutí uplyne, místo výbuchu dosud zadržovaných emocí. Ve velké árii „O patria mia“ se také čeká na vysoké C, což není honba za klenotem, ale ukázka náročnosti a dynamické plastičnosti této role. Tomuto požadavku, a nejen u tohoto místa, se ctí dostojí. Ale odezva publika? Čekala jsem zde na bouřlivý potlesk.
Radama ztvárnil hostující Sung Kyu Park. Pokud Aida i Amneris shledávají na Radamovi v tomto obsazení nějakou uhrančivost, vojevůdcovství, divokou vášnivost mužného, či jednoznačněji – Domingova typu, pak je nutno ji hledat, protože na první dojem k objevení není. Sung Kyu Park má sice mohutný hlas, který obsáhne prostor hlediště, roli s jistotou zazpívá, avšak ta milostná touha, kvůli níž dva lidé překonávají vše, co jim stojí v životě v cestě, tu jsem z tohoto obsazení zdejšího vůdčího páru opery nevnímala. Spíše smíření se s osudem, přijímaná bezradnost. Jiskra, která přeskočí z jeviště do hlediště, vtáhne posluchače s sebou do milostného toužení, u něj nebyla. Čekala jsem na Radamovo zděšení, když odhalí Amonasra jako etiopského krále: „Tu! Amonasro! Tu! Il Re!“, a zde se nějaké dějové pohnutky ku prospěchu věci objevily. Vynikající byl David Szendiuch jako Ramfis. Příjemný, jistý hlas, technicky bezchybný. Nosný jevištní zjev. Jestliže mi chyběla vášeň u hlavního hrdiny, Daniela Straková dokázala v několika taktech role Kněžky vykouzlit celou škálu barev sametově sytého, jistého a velkého ženského hlasu, kdy tyto barvy lákaly, vlnily energií, která z její ženskosti prýštila. Kolik lze okouzlit v tak krátkém časovém okamžiku! Hlava pohybující se ve zlatém sloupu z blýštících se zrcadel – to byl, lehkým eufemismem řečeno, Faraon Jan Štáva. Velmi dobrý výkon. Fenomenální Amonasro v podání Luise Cansina – opět hostujícího. Nemá Janáčkova opera Národního divadla Brno pro premiéru Aidy pěvce těchto velkých rolí ve vlastním ansámblu, nebo láká diváky na zahraniční jména? Luis Cansino má mohutný, barevný, velkolepý hlas, plný prožitků a jevištní prezence. Byl přesně tou figurou, která dodávala prostředí jeho výstupů poutavý pel. Petr Levíček byl spolehlivým Poslem.
Sbor byl vynikající, sbormistr Martin Buchta odvedl skvělou práci. Jestliže publikum po významných áriích a duetech v opeře netleskalo – nebo jen krátce a neutrálně, jako by necítilo důvod, či mu nebyl sdělen jako vnímateli vnitřní svět interpreta, užilo si to při závěrečném potlesku na konci opery – a to rovnou vestoje. Jestliže silnější city, výraznější plošná plastičnost pěvecké dynamiky mi chyběly, mrazení a husí kůži jsem tento večer neměla, bylo vidět, že si publikum ten potlesk na konci užilo a interpreti také. Jestli zaslouženě? Ano. Za to, že se inscenační tým nebál prezentovat operu v klasickém výpravném, zajímavém pojetí, s inovativními prvky k přemýšlení i vnímání estetiky. A to je dobře. A písek Sahary? Ten na začátku a konci ve věčném návratu téhož sype z rukou Amneris jako symbol prachu života či memento, jak lehko vše může protéct mezi prsty. Proto – chopme se každé krásy, kterou můžeme prožít. A hudba je velkou z těchto krás. V tomto případě mistrovsky napsaná.
Giuseppe Verdi: Aida
26. září 2025, 19:00 hodin
Janáčkovo divadlo, Brno
Libreto: Antonio Ghislanzoni
Hudební nastudování: Jakub Klecker
Režie: Magdalena Švecová
Scéna: Marek Cpin
Kostýmy: Linda Boráros
Účinkující:
Aida: Csilla Boross – J.H. / Eliška Gattringerová – J.H.
Faraon: Jan Šťáva / Pavel Švingr – J.H.
Amneris: Václava Krejčí Housková / Anastasiya Martyniuk
Radames: Sung Kyu Park – J.H. / Eduard Martynyuk – J.H.
Amonasro: Luis Cansino – J.H. / Aleš Jenis – J.H.
Ramfis: David Szendiuch / Jan Hnyk – J.H.
Kněžka: Eva Esterková – J.H. / Daniela Straková-Šedrlová
Posel: Vít Nosek / Petr Levíček
