Brněnská Dáma s kaméliemi neúmyslně aktuální

Inscenaci na motivy románu Alexandra Dumase ml. uvedla s brněnským baletním souborem chorvatská choreografka Valentina Turcu na koláž z hudebních děl Franze Schuberta upravenou současným skladatelem Andreiem Pushkarevem. Choreografka s námětem i skladatel s hudebním materiálem nakládali volně, dalo by se říci, že spolu tvořili autorské divadlo. Inscenace Dáma s kaméliemi je plná protikladů. Pojďme je prozkoumat a nechme je, ať hovoří samy za sebe.

V prvé řadě je to oblíbený posun příběhu do jiné doby, vycházející z rozšířeného předpokladu, že vztahy mezi lidmi a lidská dramata vůbec, jsou univerzální a jsou prožívána svými aktéry stále stejným způsobem. Do jisté míry ano, láska je láskou, nenávist nenávistí v každé době. Ale jejich prožívání je přece jen determinováno místem, časem, výchovou, politickým režimem, sociálním statutem a celkovým stavem i vývojovým stadiem společnosti té které doby. Společenské vztahy a zvyklosti byly arci jiné ve století 19. než jsou v současnosti. A když provádíme aktualizaci přesunem sujetu do jiného času – a jiné společnosti – trochu tím ochuzujeme dílo o jeho kontext.

Z vybrané společnosti vysoké třídy a šlechty jsme se dostali mezi vrstvu spíše zbohatlíků než boháčů, do světa blýskajícího falší (a abychom poznali, že jsme skutečně v současnosti, nechybí v rukou mnoha mužů – zvláštní že jen jich – mobilní telefony). Marguerita je kurtizánou, tedy dnes bychom asi řekli placenou společnicí. Na rozdíl od někdejší doby, kdy vydržování milenek bylo běžnou věcí, je dnes takováto žena spíš v pozici prostitutky, ačkoli ne chudé, a do společnosti svého klienta nedoprovází… V novém příběhu do hry vstupuje nejen její vydržovatel, zde nejmenovaný bohatý Vévoda, který ji zahrnuje dary a prudkou žárlivostí, ale také fotograf Gaston, jenž si ji vybral jako modelku pro svou výstavu. Na té se schází módní společnost, kterou spíš než obrazy a fotografie zajímají klepy, což není nic nového pod sluncem. Prvek fotografie je zásadní. Marguerite není modelkou jen kvůli zápletce, aby se měla kde setkat s Armandem, je na ní vystavěna i podstatná část scénografie – kromě fotoobrazů ve scéně výstavy jsou fotografie (skutečného těla skutečné tanečnice a bílých kamélií) využity ve statické projekci místo kulis. Fotografie jsou někdy promítány v negativu a jde o detaily a polocelky, takže si zpočátku stěží uvědomíme, že se nedíváme na abstraktní tvary, ale na lidské tělo.

Chladná atmosféra povrchnosti

V prvním obraze zastihneme však Margueritu v jejím budoiru, v podivné chladné konstrukci ze dvou stran prosklené a opatřené zářivkami, konstrukci, s níž lze manipulovat po scéně a vytvořit z ní soukromý pokoj, chodbu s červeným kobercem, náznak stromořadí v parku a konečně i nemocniční pokoj. Chladné kovové monstrum dosti kontrastuje s tématem citů a lásky, které mají prožít hlavní hrdinové. Pocitově ze scény čiší zima a chlad, na jednu stranu se od ní pak odráží prožitky samotných protagonistů jako od negativního pozadí, ale na druhou stranu je někdy tento ústrojný chlad přebíjí a pohlcuje.

Ve scéně s vernisáží se poprvé setkává Marguerite s Armandem, mladíkem, který je na první pohled okouzlen tajuplnou krásou této ženy, jež si udržuje odstup od ostatní společnosti. Žárlivý vévoda se snaží strhnout její pozornost jen na sebe. V prvním i druhém jednání má větší prostor herecká akce než tanec, spíš dozvuk baletní pantomimy, byť v současných kulisách. Expozice prvního obrazu, kde je Marguerite zachycena při oblékání, přijímá dary, dostává první záchvat dušnosti, který přivolaný lékař velmi realisticky řeší kyslíkovou maskou a injekcí, to vše jsou scény řešené s minimem pohybové stylizace, s maximem jednoznačného nonverbálního popisu děje. Domnívám se, že ani není nutné tak velké plochy „řešit“ jen herecky, že by výjevy větší pohybovou stylizací neztratily svůj obsah a vážnost.

V jednom z obrazů se baví pařížská společnost hrou v karty v drahém kasinu. Střízlivou scénografii už od výjevu v galerii doplňují jen chladně se lesknoucí skvostné lustry z drobných křišťálů, chlad je vůbec nejvýmluvnější charakteristikou výpravy. Oděvy společnosti, která je jakousi bohatou spodinou, se lesknou kůži, flitry a štrasem, lacině povrchní a vyzývavé. Ilustrují úpadek společnosti, která je omámená leskem a šustotem bankovek, zatímco city odsouvá na druhou kolej.

Ve scénách v galerii a kasinu získávají příležitost i další postavy mimo ústřední trojici, přidružují se krátké sólové výstupy, v nichž jako by se mísila exhibice osobního espritu tanečníků s formou neoklasických variací, zabalených ale do moderního vizuálu. A tak dívky mají špičky, ale společenský kostým, některé prvky odkazují na klasickou taneční techniku, jiné na výrazový tanec, pak zase jdou až k čistému herectví, k tomu ještě tanečníci sami přesunují rekvizity a přestavují v přítmí scénu. Snad proto, aby se nemusely dělat mezi jednotlivými obrazy přestávky, aby divák nebyl vytržen z děje. Jenže ono jej tak jako tak z děje vytrhne, když tanečníci musí při přestavbě z role „vypadnout“, byť ta chvíle byla sebekratší. A ta stylová směs je opravdu zvláštní. Jde-li o taneční divadlo, proč se svazovat špičkovou technikou, která někdy opravdu výrazivo pohybu spíš brzdí? A když ani duety nejsou postaveny na taneční technice, ale na herecké akci?