Brněnská narozeninová oslava Benjamina Jusupova

Benjamin Jusupov se narodil v Dušanbe roku 1962 na den sv. Cecílie, patronky všech hudebníků, tedy 22. listopadu. Během své kariéry komponoval pro osobnosti jako Maxim Vengerov, Vadim Repin či Reinhold Friedrich, přičemž v hudebním jazyce dokáže skloubit kompoziční postupy vycházející z evropské hudební tradice například s prvky tradiční hudby východních kultur. S Jusupovem jako skladatelem, dirigentem i klavíristou se mohli příznivci Filharmonie Brno seznámit už během sezóny 2014/2015, kdy byl rezidenčním umělcem tělesa. V probíhající sezóně filharmonici kromě recenzovaného koncertu (jehož repríza se uskutečnila o den později) připravili také komorní koncert sestavený výhradně z Jusupovových skladeb, jež zazněly v českých premiérách. Zde kromě skladatele, který vystoupil jako interpret svých děl, mimo jiné za klavír usedl také Dennis Russell Davies, pod jehož taktovkou se odehrál celý recenzovaný koncert.

Na úvod večera zazněla přibližně dvanáctiminutová Kreutzerova sonáta (Pocta Leoši Janáčkovi) pro orchestr. Vznik této skladby, uvedené ve světové premiéře, byl přitom zapříčiněn dlouhodobou spoluprací brněnské filharmonie s Nadací Leoše Janáčka, přičemž by tato iniciativa měla do budoucna přinést řadu děl inspirovaných osobností a tvorbou Leoše Janáčka, a to jak od autorů zahraničních, tak tuzemských. Dle programní brožurky a dalších informací dostupných před koncertem byly Jusupovovými ideovými východisky spíše literární a osobnostní asociace s Janáčkem a jeho prvním smyčcovým kvartetem, který nese stejný podtitul jako premiérovaná kompozice. Alespoň se to tak jeví dle dvou citátů – Janáčkova a Tolstého – uvádějících partituru. I přesto však bylo možné zaznamenat několik citací z Janáčkova díla, které skladbou latentně prostupovaly.

Celkově Kreutzerova sonáta vyzněla velmi přístupně: kromě orientální melodiky a poměrně agresivních, avšak barvitých tympánů bylo rozpoznatelné zejména unisonové vedení hlasů, zřejmé rovněž ve zdařile interpretované quasi kadenci fagotu (Dušan Drápela) s hobojem (Zdeněk Nádeníček). Dynamicky descendenční charakter díla s katarzí v jeho první polovině později narušila pasáž jakési „barevné ostrosti“, která byla způsobena zvolenou instrumentací (housle, violy, flétny, pikola) a předepsaným hraním ve forte. Ačkoliv by zřejmě bylo možné provedení uskutečnit technicky lépe, lze považovat premiérové uvedení Jusupovovy janáčkovské pocty za zdařilé.

Před přestávkou zazněla další skladba oslavence – čtyřvětý koncert Obrazy duše pro dva klarinety a orchestr (2010), tentokrát v české premiéře. Sólových partů se ujali Lukáš Dittrich (sóloklarinetista Symfonického orchestru Českého rozhlasu) a Lukáš Daňhel (1. klarinetista Filharmonie Brno). Druhý jmenovaný sólista však na pódium (záměrně) přišel až po několika minutách od zahájení provedení, z čehož pramenila důmyslná hra s postupným vrstvením jednotlivých sólových partů, stejně jako jistý prvek scéničnosti. Dialogy klarinetů byly přitom podloženy „orchestrálním bourdonem“, jenž měl za důsledek jistý meditativní charakter.

Název první věty „Rozjímání v ozvěnách“ napovídal zřetelnou hru s echem, byť občas transponovaným. Z toho plynulo spíše lineární a opět unisonové vedení hlasů, které místy přecházelo do polyfonní faktury. Stejně jako u Kreutzerovy sonáty Jusupov ani zde nezapřel vliv orientální hudby, díky níž sólové party vyzněly vskutku barvitě. Druhá věta „Šelest a vzruch“ pak vyzněla velmi tanečně s inspirací v klezmeru, ale také v lidové hudbě romské či ruské a snad i swingových rytmech. Onen taneční charakter podpořil interpretačně náročný tympánový part, za jehož provedení se patří vyzdvihnout Lukáše Krejčího. Jistý návrat k meditativnosti se konal ve třetí větě „Účinek ticha“, kde byly klarinetové dialogy tentokrát podloženy konstantními pizzicaty. Závěrečná věta „Nezkrotné rytmy duše“ se naopak vrátila k hybnějšímu vyznění druhé věty, tentokrát opřena o jisté názvuky etnické hudby s exponovanými party bohaté baterie perkusí.

První polovinu večera s díly Benjamina Jusupova lze označit za pestrou, obohacující a bezesporu přínosnou. Přesto se však nelze ubránit dojmu, že větší nasazení orchestru a vtažení do provedení by celkovému vyznění jen a jen prospělo. To je však patrně jen subjektivní pocit, jelikož několik jedinců v sále si po doznění posledních tónů Ozvěn duše při potlesku stouplo.

Druhá polovina večera byla zasvěcena bezmála třičtvrtěhodinové Symfonie č. 4 e moll (1884–1885) Johannese Brahmse. Přestože tato čtyřvětá kompozice, která vznikla dva roky před skladatelovou smrtí, má svůj vrchol v monumentálním finále, recenzované provedení svého klimaxu dosáhlo už v závěru druhé věty. Ten se totiž vyznačoval velmi pečlivě vystavěným dynamickým i agogickým obloukem, pročež bylo vyznění pod Daviesovým vedením velmi plastické a vtahující.

Spíše než celkově veskrze uspokojivý výkon zde ale zmiňme patrný záměr tělesa systematicky pěstovat hudbu tohoto německého klasika. Kromě recentního i budoucího spárování s Dvořákem je však pozoruhodné, že díla hamburského rodáka obzvláště často slýcháme v programech se soudobou hudbou. Filharmonie pod Daviesovou taktovkou tak obehrála všechny čtyři skladatelovy symfonie: kromě nyní provedené „Čtyřky“ také „Jedničku“ v rámci zahajovacího koncertu sezóny 2019/2020 s dílem Joea Hisaišiho, „Dvojku“ spárovanou s „Dvojkou“ Philipa Glasse (2021) a „Trojku“ s houslovým koncertem Thomase Adèse (2019, společně se „Čtyřkou“ Miloslava Kabeláče). Za zmínku stojí samozřejmě i světová premiéra objednávky u Michala Nejtka, jejíž provedení v roce 2021 doprovázely Brahmsovy Variace na Haydnovo téma.

Jelikož se veškeré zmíněné koncerty uskutečnily za řízení šéfdirigenta filharmonie, lze předpokládat, že právě on je iniciátorem této „provozovací praxe Brahmsovy hudby“. Nakolik je toto počínání důsledkem snah o více či méně nutný kompromis uvádění „nového s osvědčeným“ je spíše otázkou do rozhovoru se zástupci uměleckého, případně dramaturgického úseku tělesa.

Jakkoliv recenze patrně nevyznívá příliš povzbudivě (což bohužel nepodpoří ani konstatování nedostatečně zaplněného sálu Janáčkova divadla), je zapotřebí říct, že obdobně koncipované události Filharmonii Brno nejenže posouvají v jejích vlastních tvůrčích i provozních snahách, ale také ji utvrzují na pomyslné mapě těles s mezinárodním přesahem. Kromě narozeninové zdravice Benjaminu Jusupovovi v tomto kontextu ještě zároveň vyřkněme přání, aby se neopomíjela ani tvorba „lokálních“, avšak často ne pravidelně uváděných autorů, kteří mají jistě co nabídnout nejen koncertním programům brněnské filharmonie.

Obrazy duše
24. listopadu 2022, 19:00 hodin
Janáčkovo divadlo, Brno

Program:
Benjamin Jusupov: Kreutzerova sonáta (Pocta Leoši Janáčkovi) pro orchestr, skladba vznikla na objednávku Filharmonie Brno za finanční podpory Nadace Leoše Janáčka, světová premiéra
Benjamin Jusupov: Obrazy duše, koncert pro dva klarinety a orchestr, česká premiéra
Johannes Brahms: Symfonie č. 4 e moll op. 98

Účinkující:
Lukáš Daňhel – klarinet
Lukáš Dittrich – klarinet
Filharmonie – Brno
Dennis Russell Davies – dirigent