Fenomenální italská mezzosopranistka Cecilia Bartoli v Praze vystupovala už mnohokrát. Vždy to byly originální projekty: v roce 2011 Vivaldi ritrovato, v němž rehabilitovala tohoto italského mistra barokní instrumentální hudby i jako autora operního, a Sacrificium zaměřené na osudy kastrátů. V roce 2013 do repertoáru koncertu Mozart a vídeňský klasicismus zařadila také české skladatele. Následujícího roku program z petrohradských archivů pojala v tehdejší politické situaci i jako vzkaz tolerance. Na DVD jsme ji mohli vidět v objevitelském projektu Maria Malibran – La rivolucione romantica, ve kterém připomněla osobnost Marie Malibran a objížděla Evropu v nablýskaném obřím náklaďáku s putovní výstavou o této legendární interpretce vrcholného belcanta, výstřední a muži obletované ženě první poloviny devatenáctého století.
Jak jste vybírala pro turné s koncertním uvedením Tita své partnery?
Pro obsazení jsem vybrala skupinu výjimečných zpěváků, které z různých důvodů obdivuji a s nimiž ráda vystupuji. Někteří z nich, John Osborn nebo Peter Kálmán, se mnou zpívali mnohokrát v neuvěřitelně pestrém repertoáru: třeba v Rossiniho komických operách nebo v našem převratném výkladu Belliniho Normy. A teď to bude Mozart… S lidmi, jako jsou oni, sdílím názory na to, jak hudbu interpretovat. A spojuje nás duch přátelství, rádi spolu vystupujeme na jevišti.
Chci vám ale také představit některé mladé zpěváky, kteří mě v poslední době velmi zaujali, a jsem zvědavá na spolupráci s nimi: Lea Desandre, Mélissa Petit a Alexandra Marcellier. Ráda objevuji talenty a miluji práci s mladými lidmi. Navíc se toho od sebe vzájemně hodně naučíme.
Stejně důležitou součástí projektu je i orchestr Les Musiciens du Prince – Monaco. Je to znamenitý orchestr, s nímž jsem na dobových nástrojích zkoumala repertoár osmnáctého a raného devatenáctého století. Mým „spolupachatelem“ je úžasný dirigent a muzikolog Gianluca Capuano, s nímž sdílím neúnavnou vášeň pro výzkum, hudební divadlo a nové projekty.
K dobové praxi sólistů opery seria, jimž dominovali kastráti a primadony, patřilo obohacování árií ozdobami, aby se ještě více „blýskli“ svou pěveckou virtuozitou. Jaký je váš názor na míru takového „přikrášlování“ původních melodií skladatele?
Skladatelé osmnáctého a devatenáctého století většinou předpokládali, že zpěváci a samozřejmě také instrumentalisté si své party vyzdobí, zkrášlí. Například pointa da capo árie je následující: nejdřív zazní první téma – sdělení, pak se přidá jiné a nakonec se opakuje první téma. Ale poté, co jsme vyslechli druhé, přemýšlíme o tom prvním trochu odlišně, zvažujeme ho v jiném světle. Proto ho mírně měníme, zdobíme, aby se nám vyjevilo jinak.
K pěvecké virtuozitě dnes patří i čím dál větší požadavky režisérů na herecké ztvárnění role. A publikum se dnes dělí na zastánce tradiční režie a příznivce nových výkladů, jimž „konzervativci“ vyčítají svévolné zacházení s partiturami skladatelů. Jaký je váš názor na tyto režijní přístupy, zvláště v barokních operách seria se „schematickými“ librety, kdy se hudebníci na jedné straně snaží o co nejvěrnější historicky poučenou interpretaci a na straně druhé často vidíme přenesení děje oper do současnosti?
Domnívám se, že to není otázka „tradičního“ nebo „moderního“ jevištního provedení – já si užívám oba přístupy, když jsou ovšem udělané dobře. Inscenace musí být především divadelní a hudební. Každý z těchto prvků má svá pravidla a principy. To ovšem vyžaduje techniky, které každý, kdo se na inscenaci podílí, musí patřičně nastudovat a osvojit si je. A nejúžasnější jsou chvíle, kdy věci uvidíte a uslyšíte z jiného úhlu a povšimnete si toho, co jste dřív nevnímali. Nebo když objevíte dílo v celé jeho kráse, kterou jste si dříve neuvědomovali – to je podstata úspěšné divadelní produkce.
Od roku 2012 jste uměleckou ředitelkou Svatodušního festivalu v Salcburku. Co to pro vás znamená?
Je to velká čest následovat Riccarda Mutiho v této funkci, navíc být vůbec první ženou, která se toho ujala. Mám velkou radost a jsem hrdá na to, že diváci nás od počátku s velkým nadšením věrně následují. Nesmírně pozitivní zkušenost ze Salcburku a také zkušenosti s administrativní rutinou, které jsem od roku 2012 získala, mi dodaly kuráž přijmout od ledna 2023 pozici ředitelky Opéra de Monte-Carlo v Monaku. Před pár týdny jsme zveřejnili mou tamní první sezonu – a já se na tento nový úkol už velmi těším.
Děkuji za rozhovor a už se vás v Praze nemůžeme dočkat.
