Brněnská primabalerína Kateřina Gratzerová by slavila devadesátiny

Významné osobnosti brněnské opery a baletu

Kateřina Gratzerová se narodila v Bratislavě a zde také studovala tanec u profesorky Elly Fuchsové-Lehotské. U tohoto jména bych si dovolil se na chvíli zastavit. Ella byla nejúspěšnější ze tří talentovaných ostravských sester Fuchsových, které zakladatel ostravského baletního souboru Achille Viscusi angažoval do tělesa, jež v roce 1919 po otevření nového českého profesionálního divadla v Ostravě budoval. Ella Mistra následovala po jeho odchodu do Bratislavy, stala se úspěšnou interpretkou stěžejních rolí v jeho inscenacích a s několika intermezzy (Košice, Olomouc, Praha) nakonec v Bratislavě zakotvila natrvalo. Ve třicátých letech tam působila jako šéfka baletu, ale své nejvýraznější uplatnění našla v pedagogické činnosti. Za svou výtečnou všestrannou technickou průpravu jí vděčila minimálně jedna generace slovenských tanečnic a tanečníků. Na české baletní scéně se z jejích žákyň velmi výrazně prosadily Jarmila Manšingerová a Kateřina Gratzerová.

Devatenáctiletá Katka Gratzerová se v roce 1947 stala členkou Baletu Slovenského národného divadla v Bratislavě. Odtud po roce zamířila do Brna. Brno tehdy, po návratu Ivo Váni Psoty ze zahraničí, bylo Mekkou klasického baletu. Velká část tehdy začínajících tanečnic a tanečníků prošla Psotovou školou. I když mnozí se později ubírali jiným směrem, všichni vděčně vzpomínali na pevné základy, které jim Psota poskytl.

V personálně mimořádně silném Psotově souboru nebylo snadné se okamžitě výrazně prosadit. V prvních sezonách svého brněnského působení se Kateřina Gratzerová setkávala spíše s menšími a středními sólovými úkoly, ať se jednalo inscenace Čajkovského Symfonie života, Labutího jezera či Spící krasavice, Rossiniho Vzpoury hraček, Gounodova Bacchanále (na hudbu Valpuržiny noci z Fausta a Markétky), Borodinových Poloveckých tanců anebo baletní novinky brněnského skladatele Karla Horkého Král Ječmínek.

První skutečně výraznou rolí, v níž mohla Kateřina Gratzerová plně zúročit všechny finesy svého tanečního umění, byla Zobejda v Šeherezádě, již v choreografii Rudolfa Karhánka tančila ve večeru čtyř baletů, který před Vánoci 1952 nastudovala k uctění památky Ivo Váni Psoty čtveřice jeho žáků. Dalšími třemi tituly byly Chačaturjanova Maškaráda v choreografii Jiřího Nermuta, Čajkovského Italské capriccio v choreografii Miry Figarové a Slovácká Vítězslava Nováka, kterou nastudovala Růžena Elingerová.

Poté následovala Popelčina zlá sestra v Nermutově inscenaci Prokofjevovy Popelky a definitivně se v Brně posadila v Asafjevově Bachčisarajské fontáně. V mimořádně úspěšné premiéře, která se konala 22. prosince 1954 a jejímž spoluautorem byl vedle choreografa Rudolfa Karhánka jako režisér Jan Grossmann, tančila jednu z Mariiných přítelkyň. V reprízách ovšem alternovala v roli Zaremy s Věrou Avratovou, která za svůj strhující výkon v této postavě obdržela státní cenu. Kateřina Gratzerová prokázala, že v této náročné roli byla její velice důstojnou partnerkou. Brilantní technické kvality jejího tanečního projevu propojené s mimořádně silným dramatickým výrazem a schopností prokreslení vášnivého charakteru definitivně potvrdily, že brněnský soubor má další výtečnou sólistku, schopnou ztvárnit ty nejnáročnější úkoly.

Své schopnosti vypořádat se na vysoké úrovni s náročnou dramatickou partií v klasické choreografii potvrdila Kateřina Gratzerová o rok později v roli Odilie v Labutím jezeře v inscenaci, kterou v Brně tehdy realizoval sovětský choreograf Alexandr Romanovič Tomskij. O jedenáct let později v Kůrově inscenaci tohoto baletu vyměnila Gratzerová se stejným úspěchem Odilii za Odettu.

Padesátá léta přála dějovým baletům, jež pocházely vesměs ze zdrojů klasického ruského baletu, na něž byl naroubován vzor takzvaného socialistického realismu. V nich mohla Kateřina Gratzerová výborně uplatnit svou schopnost propojení dokonalého zvládnutí techniky tance s precizní hereckou charakteristikou role. Potvrdila to v postavě Baskičanky Terezy v inscenaci Asafjevových Plamenů Paříže, s níž se zúčastnila zájezdu brněnského baletního souboru do hlavního města Francie.

Poté následoval podobný úkol, jímž byla role Simovy dcery v baletu bulharského autora Alexandra Rajčeva Hajducká píseň, kterou v Brně nastudoval bulharský choreograf Alexandr Rajčev. Definitivní prostor pro uplatnění specifičnosti jejího jevištního projevu přinesla změna estetických parametrů na přelomu padesátých a šedesátých let, když postupně mizely požadavky na uplatňování popisného realismu v baletu. Důkazem byl výkon Kateřiny Gratzerové v roli Dulciney v původní premiéře baletu Don Quijote Jaroslava Doubravy a v titulních rolích baletů Vítězslava Nováka Nikotina a Signorina Gioventù, jež v roce 1959 realizoval v Brně choreograf Jiří Nermut. V Nermutově choreografii také opět úspěšně alternovala s Věrou Avratovou v roli Dívky v jeho inscenaci Bartókova Podivuhodného mandarina a ve stejném večeru tančila Vílu v Dřevěném princi. Byla rovněž představitelkou postavy Belle Épine v Brittenově Princi ze země pagod.

V roce 1961 nastoupil v Brně jako šéf baletu Luboš Ogoun. Ogounův příchod do Brna znamenal podstatný impuls pro kariéru Kateřiny Gratzerové. Ogounovo pojetí tanečního divadla plně korespondovalo s výrazovými možnostmi a schopnostmi tanečnice a v následujících letech dosáhla na vrchol své jevištní tvorby. V první Ogounově brněnské inscenaci, kterou byl v lednu 1962 Burghauserův Sluha dvou pánů, byla představitelkou Beatrice a v závěru sezony ztvárnila jednu z nejúspěšnějších rolí celé své kariéry, Ninette v baletu Zdeňka Křížka Balada o námořníku na motivy slavné básně Jiřího Wolkera. Jejím partnerem v titulní roli námořníka Mikuláše byl mladý absolvent bratislavské konzervatoře Juraj Dubovec, který bravurně ztvárnil titulní roli a brzy se stal i jejím životním partnerem.

Šedesátá léta byla pro Kateřinu Gratzerovou opravdu léty zlatými. Ve večeru tří děl, na němž byla v choreografii Pavla Šmoka také provedena Gershwinova Rhapsody in blue, se v tomto díle Kateřina Gratzerová představila jako interpretka nejsoučasnějších směrů soudobého baletu.

Následovaly další krásné sólové úkoly v Ogounových inscenacích Šostakovičovy Leningradské symfonie a Hirošimy Viliama Bukového, postava Bianky v Karhánkově nastudování Hanušova Othella. V Kůrově inscenaci Petrušky, jež byla první premiérou baletního souboru v nové budově Janáčkova divadla byla úspěšnou interpretkou role Baleríny, ve Šťastné sedmě Miloše Vacka postavy Sexylie. Po svém návratu do Brna v roce 1968 si ji Luboš Ogoun obsadil do role Času ve své inscenaci Nedbalova baletu Z pohádky do pohádky a do postavy Juanova fantoma v baletní verzi Dona Juana Richarda Strausse. V choreografii Miroslava Kůry se setkala s postavou Svanildy v Délibesově Coppélii.

Z jejích dalších rolí si připomeňme Maghribskou krasavici v Karajevově baletu Sedm krasavic a zejména skvělou interpretaci role Aeginy v Chačaturjanově Spartakovi. V této roli se Kateřina Gratzerová rozloučila se svou aktivní sólistickou činností.

Po odchodu do důchodu se věnovala pedagogickým aktivitám a v devadesátých letech rovněž působila pedagogicky u adeptek umělecké gymnastiky v Brně a v rakouském Sankt Pöltenu. Kateřina Gratzerová zemřela 17. června 2013.

Dovolil jsem si využít nabízené příležitosti věnovat alespoň kratičkou vzpomínku jejímu životnímu partnerovi Juraji Dubovcovi, který po veleúspěšném startu v roli námořníka Mikuláše a sólovém partu ve Šmokově inscenaci Rhapsody in blue zazářil v rolích Ostapa v baletním provedení Janáčkova Tarase Bulby, Tybalta v Romeovi a Julii, Rudovouse v Labutím jezeru, hlavních rolích v baletech Miloše Vacka Šťastná sedma a Meteor anebo v baletu Wernera Egka Abraxas. Závažné onemocnění jej donutilo na čas opustit jeviště. Svou chorobu překonal a vrátil se zpět do souboru jako spolehlivý interpret sólových úkolů menšího rozsahu. Zemřel v sedmašedesáti letech v roce 2006.