Brněnská primabalerína Kateřina Gratzerová by slavila devadesátiny

  1. 1
  2. 2
15. února by se dožila devadesáti let dlouholetá sólistka baletního souboru Národního divadla Brno, vynikající interpretka především vypjatých dramatických rolí v klasickém i moderním repertoáru.
Kateřina Gratzerová (zdroj archiv ND Brno)

Významné osobnosti brněnské opery a baletu

Kateřina Gratzerová se narodila v Bratislavě a zde také studovala tanec u profesorky Elly Fuchsové-Lehotské. U tohoto jména bych si dovolil se na chvíli zastavit. Ella byla nejúspěšnější ze tří talentovaných ostravských sester Fuchsových, které zakladatel ostravského baletního souboru Achille Viscusi angažoval do tělesa, jež v roce 1919 po otevření nového českého profesionálního divadla v Ostravě budoval. Ella Mistra následovala po jeho odchodu do Bratislavy, stala se úspěšnou interpretkou stěžejních rolí v jeho inscenacích a s několika intermezzy (Košice, Olomouc, Praha) nakonec v Bratislavě zakotvila natrvalo. Ve třicátých letech tam působila jako šéfka baletu, ale své nejvýraznější uplatnění našla v pedagogické činnosti. Za svou výtečnou všestrannou technickou průpravu jí vděčila minimálně jedna generace slovenských tanečnic a tanečníků. Na české baletní scéně se z jejích žákyň velmi výrazně prosadily Jarmila Manšingerová a Kateřina Gratzerová.

Devatenáctiletá Katka Gratzerová se v roce 1947 stala členkou Baletu Slovenského národného divadla v Bratislavě. Odtud po roce zamířila do Brna. Brno tehdy, po návratu Ivo Váni Psoty ze zahraničí, bylo Mekkou klasického baletu. Velká část tehdy začínajících tanečnic a tanečníků prošla Psotovou školou. I když mnozí se později ubírali jiným směrem, všichni vděčně vzpomínali na pevné základy, které jim Psota poskytl.

V personálně mimořádně silném Psotově souboru nebylo snadné se okamžitě výrazně prosadit. V prvních sezonách svého brněnského působení se Kateřina Gratzerová setkávala spíše s menšími a středními sólovými úkoly, ať se jednalo inscenace Čajkovského Symfonie života, Labutího jezera či Spící krasavice, Rossiniho Vzpoury hraček, Gounodova Bacchanále (na hudbu Valpuržiny noci z Fausta a Markétky), Borodinových Poloveckých tanců anebo baletní novinky brněnského skladatele Karla Horkého Král Ječmínek.

První skutečně výraznou rolí, v níž mohla Kateřina Gratzerová plně zúročit všechny finesy svého tanečního umění, byla Zobejda v Šeherezádě, již v choreografii Rudolfa Karhánka tančila ve večeru čtyř baletů, který před Vánoci 1952 nastudovala k uctění památky Ivo Váni Psoty čtveřice jeho žáků. Dalšími třemi tituly byly Chačaturjanova Maškaráda v choreografii Jiřího Nermuta, Čajkovského Italské capriccio v choreografii Miry Figarové a Slovácká Vítězslava Nováka, kterou nastudovala Růžena Elingerová.

Poté následovala Popelčina zlá sestra v Nermutově inscenaci Prokofjevovy Popelky a definitivně se v Brně posadila v Asafjevově Bachčisarajské fontáně. V mimořádně úspěšné premiéře, která se konala 22. prosince 1954 a jejímž spoluautorem byl vedle choreografa Rudolfa Karhánka jako režisér Jan Grossmann, tančila jednu z Mariiných přítelkyň. V reprízách ovšem alternovala v roli Zaremy s Věrou Avratovou, která za svůj strhující výkon v této postavě obdržela státní cenu. Kateřina Gratzerová prokázala, že v této náročné roli byla její velice důstojnou partnerkou. Brilantní technické kvality jejího tanečního projevu propojené s mimořádně silným dramatickým výrazem a schopností prokreslení vášnivého charakteru definitivně potvrdily, že brněnský soubor má další výtečnou sólistku, schopnou ztvárnit ty nejnáročnější úkoly.

Své schopnosti vypořádat se na vysoké úrovni s náročnou dramatickou partií v klasické choreografii potvrdila Kateřina Gratzerová o rok později v roli Odilie v Labutím jezeře v inscenaci, kterou v Brně tehdy realizoval sovětský choreograf Alexandr Romanovič Tomskij. O jedenáct let později v Kůrově inscenaci tohoto baletu vyměnila Gratzerová se stejným úspěchem Odilii za Odettu.

P. I. Čajkovskij: Labutí jezero – Kateřina Gratzerová (Odetta/Odilie), Ján Šprlák-Puk (Princ Siegried) – SD Brno 1966 (zdroj archiv ND Brno / foto R. Sedláček)

Padesátá léta přála dějovým baletům, jež pocházely vesměs ze zdrojů klasického ruského baletu, na něž byl naroubován vzor takzvaného socialistického realismu. V nich mohla Kateřina Gratzerová výborně uplatnit svou schopnost propojení dokonalého zvládnutí techniky tance s precizní hereckou charakteristikou role. Potvrdila to v postavě Baskičanky Terezy v inscenaci Asafjevových Plamenů Paříže, s níž se zúčastnila zájezdu brněnského baletního souboru do hlavního města Francie.

Poté následoval podobný úkol, jímž byla role Simovy dcery v baletu bulharského autora Alexandra Rajčeva Hajducká píseň, kterou v Brně nastudoval bulharský choreograf Alexandr Rajčev. Definitivní prostor pro uplatnění specifičnosti jejího jevištního projevu přinesla změna estetických parametrů na přelomu padesátých a šedesátých let, když postupně mizely požadavky na uplatňování popisného realismu v baletu. Důkazem byl výkon Kateřiny Gratzerové v roli Dulciney v původní premiéře baletu Don Quijote Jaroslava Doubravy a v titulních rolích baletů Vítězslava Nováka Nikotina a Signorina Gioventù, jež v roce 1959 realizoval v Brně choreograf Jiří Nermut. V Nermutově choreografii také opět úspěšně alternovala s Věrou Avratovou v roli Dívky v jeho inscenaci Bartókova Podivuhodného mandarina a ve stejném večeru tančila Vílu v Dřevěném princi. Byla rovněž představitelkou postavy Belle Épine v Brittenově Princi ze země pagod.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Napsat komentář