Brněnská Tosca slavila v Litomyšli úspěch

Smetanova Litomyšl je fascinující typ velkého mezinárodního hudebního festivalu, který jakoby volně navazuje na Pražské jaro. Prostory zámku v Litomyšli jsou navíc ohromně inspirativním, lukrativním prostředím.

Na sedmapadesátém ročníku Smetanovy Litomyšle se představila 26. června – na druhém zámeckém nádvoří litomyšlského zámku – Janáčkova opera Národního divadla Brno. S novou inscenací Pucciniho Toscy, v hudebním nastudování Jakuba Kleckera a v režii Jiřího Heřmana. Ve svém základu se jedná o operní dílo v odstupu času bezvýhradně uznávané, které náleží do okruhu takzvaných světových „trvalek”, jichž je zhruba třicet. Jsou to díla, která se stále opakují, bez nichž by svět operních divadel ani nemohl žít a prosperovat. Právě Pucciniho Tosca patří mezi oněmi trvalkami k nejpřednějším operním hitům vůbec. Zcela oprávněně. Patrně vůbec nejreprezentativnější dílo italského verismu nás provází již sto patnáct let, od své premiéry v lednu roku 1900 v Římě. Díky obrovské dramatické údernosti zhuštěného děje, která dala Puccinimu uplatnit neobyčejnou koncíznost hudebních myšlenek a jejich důmyslné propracování. Také díky vynikající instrumentaci díla, vždyť Giacomo Puccini byl technicky velmi zdatný skladatel, což se dodnes dost málo ví. I v samotném díle Pucciniho se jeví právě Tosca prvním vrcholem jeho díla, samotným autorem již zcela nepřekonaným.Brněnská opera představila v Litomyšli svoji inscenaci Pucciniho Toscy, jejíž premiéra byla v květnu tohoto roku na domovské scéně Janáčkovy opery v Brně. Jedná se tedy o zcela novou inscenaci, která vzbudila ihned rozporuplné názory po inscenační stránce. To je ale dobrá známka! Obvykle vše, co je v umění mimo průměr, vzbudí emoce, vzbudí rozruch. Proto je umění uměním, nikoliv exaktní deskriptivní geometrií. Šedivý průměr obvykle emoce nevyvolá. Ohlasy na průměr, v umění zcela zbytečný a nikterak žádoucí, bývají často shovívavé, blahosklonné, v důsledku bezradné. Neboť co v umění s průměrem? Umělci nejsou bankovní úředníci, kde průměr s pečlivostí je hlavní devizou. Oni musí oslovit, musí strhnout, učarovat, chytit za srdce. Což ovšem s interpretačním průměrem nikdy nelze.

V prvním sledu se budu ale zabývat pěveckými výkony a hudebním provedením, které je cele v rukou dirigenta a jeho týmu. Proč jdu vlastně na Toscu minimálně po padesáté páté, což je jistě s jinými žánry stěží porovnatelné? Proč na ni jdu zas a opět, když ji znám málem pozpátku? Je to druh úchylky? Ale Beethovenovu Pastorální nebo Dvořákovu Anglickou symfonii jsem také slyšel nesčetněkrát a zase a stále mám chuť ji slyšet, je-li ovšem hrána na úrovni. Jde o díla, jež tvrdě prověřil čas, který nám dokládá spravedlivě, že mají vysokou uměleckou hodnotu.

Ale vrátím se na počátek souřadnice.  V hierarchii uměleckých hodnot večera půjdu postupně. Na prvním místě musím jmenovat mladého dirigenta Jakuba Kleckera. Byl jsem moc potěšen, s jakým přehledem a citem pro dramatický styl Pucciniho dirigoval. Jeho tým hráčů orchestru brněnské opery, který má opravdu pravou symfonickou velikost (plná šestice kontrabasů!), vytváří celistvý, plný souzvuk v harmonii, ale z forte umí přejít do měkké pianové dynamiky. Forte v žestích mu zněly impozantně, smyčce se během večera rozehrály do stále plastičtějších frází. Jakub Klecker řekl odpoledne na zkoušce orchestru: „Všichni musíte kdykoliv a v jakékoliv dynamice osobně slyšet pěvce, jakmile je neslyšíte, není to dobře.” A orchestr se tím zřejmě, jak jsem pozoroval, řídil. Na avíza změn temp, na uměřenou agogiku, reagoval pružně. Již vstupní navození nálady – v Andante molto sostenuto – citující v plném fortovém lesku Scarpiův motiv, zaznělo mohutně. Návazný ostře synkopický motiv agenta Angelottiho v briskním tempu pružně. Kleckerův výkon byl soustředěný, pěvce doslova vedl, cítil s nimi až takřka telepaticky. Jak by ne, vždyť prošel sbormistrovskou školou v řízení špičkového dětského sboru Kantiléna po znamenitém Ivanu Sedláčkovi. Tím získal porozumění pro lidský hlas, což cítím a vážím si toho. Není to dnes jevem častým.

Jakub Klecker má k dispozici velmi dobré trio sólistů hlavních rolí, hodných slavných časů Brna Hany Janků či Jiřího Olejníčka. Maida Hundeling v titulní roli je velký, nosný soprán dramatického, řekl bych, až wagnerovského charakteru. Pucciniho titulní role jí ale moc dobře hlasově i výrazově „leží”. Objemný sopránový fond je pro velké prostory divadel koncentrován dobře do rezonance a zároveň zachovává příjemnou kulatost výšek. Na tváři se jí nejvíce z protagonistů zračí vnitřní výraz oduševnění. Árie Visi d’ arte, v Andante lentu appassionatu, ji vyšla v růstu dynamiky k vrcholu přesvědčivě, čemuž zase napomohl výrazným stupněm spolucítění Jakub Klecker v tektonice a tempu árie. Dobrou volbou pro Brno je mladý, teprve jednatřicetiletý tenorista, narozený v Belgii – Mickael Spadaccini – pro roli Mária Cavaradossiho. Je absolventem Verdiho Accademie s příznačným jménem velkého tenoristy Carla Bergonziho. Hlas spinto charakteru, barevný, plný, koncentrovaný do masky typickou italskou školou. Hlas má technicky vybudován na podkladu měkkého voix mixte, který umí ukázat v pianových místech, krásně například v duetu o vlídných, laskavých ručkách Toscy ve třetím dějství. Ukazuje pravé italské voce di testa v nosných výškách. Již vstupní árie Recondita armonia zazněla v legatu plynule, s krásným, průbojným béčkem na jejím závěru. Kdyby v exponovaných místech jen trochu pomyslně, pouze ve svém pocitu, ubral silově o desetinu zvuku, byly by jeho výšky ještě krásnější, lehčí, po vzoru onoho zmíněného Carla Bergonziho.Třetím hlavním hráčem, ba z hlediska dramatu nejdůležitějším, je dramatický baryton barona Scarpii, policejního prefekta. Tady jsem zase ocenil důmyslnou práci režiséra, která je v kresbě postavy jasně rozpoznatelná. Jiří Sulženko disponuje znělým, barevně jednolitým basbarytonem, s důsledně krytými tóny v přechodové a vyšší poloze (ne tak znělý byl v poloze hlubší), opravdu nevypustí jediný otevřenější tón. Ale roli Scarpii vytváří výrazově úplně jinak, než galerie slavných českých barytonů minulosti, jako byli takový Zdeněk Otava, Přemysl Kočí či Josef Hořický. On není typický padouch na první pohled. Je vzezřením noblesní intelektuál, ohromně distinguovaný, rafinovaný. Ano, takové je časté zlo, kryté za masku ctnostného intelektuála s vyšší etiketou vybraných mravů. To je to největší zlo, jehož je historie i současnost svědkem. Zlu zcela zřejmému na pohled se dá vyhnout, ale toto zlo nás zapřede jako pavouk do svých sítí. Právě tím, jak byl Sulženkův Scarpia, veden režisérem, zcela jiný, než jsem tolikrát live viděl, tím byl postavou jedinečný. Asi mi utkví jeho kreace v bílém plášti a výrazných brýlích ctnostého prefekta v mysli na hodně dlouho. V menších rolích díla se představila legenda brněnské opery v roli Kostelníka – Richard Novák. Vytrvalostí svého basu předčil již všechny své vrstevníky. Pěvecky disponovaným Spolettou byl Petr Levíček, Angelottiho představitelsky, ale i pěvecky a v gestu, obsáhl přesvědčivě Igor Loškár.

Hierarchicky se tak dostávám k režii Jiřího Heřmana, kterou jsem již v úvodu zmínil. Také v Litomyšli začala opera projekcí Marie Callas, která patřila k velkým ikonám, s rolí Toscy se identifikovala. Němá Maria Callas v podání Terezy Merklové Kyzlinkové nás provází celou operou jako Berliozova idée fixe. Anděl smrti Ondřeje Biravského na nás zase sugestivně působí coby přízrak neblahého konce Scarpiou jen zdánlivě fingované smrti, ve stylu hraběte Palmieriho…Slíbil, leč nedal vystřelit na milence Toscy slepými patronami! Pokud pan režisér míní, že tím prospěje, či dokonce vylepší dramatismus Pucciniho, přeji mu to. Callas jako idée fixe mně osobně nevadí, kdo vidí operu poprvé, bude zřejmě myslet, že to tak napsal patrně Puccini. Včetně veršů v úvodu jednotlivých dějství. V italštině, takže kdo ji neovládá, moc mu to neřekne. „Krk si mohu ukroutit a stejně titulky nepřečtu”, zaslechl jsem z kruhu debatérů o pauze na nádvoří zámku. Ty jsou naštěstí dvě, ne pouze jedna, jako v Brně, jak líčil můj exkolega, profesor Miloš Schnierer na stránkách Opera Plus (zde). Pauza až po druhém dějství, to by v Litomyšli bylo i necitlivé vzhledem ku skladbě publika, kdy je mi často zřejmá společenská role na první pohled. Pro mne v Heřmanově režii je více, než leitmotiv Marii Callas nebo Renaty Tebaldi (tu by si jistě část skalních operních fandů přála patrně jako ikonu více! Tebaldi byla pěvecky nebesky výsostná, ale co ti, kteří se o tyto pěvecké ikony minulosti nijak nezajímají?…).  Skutečnost, jak pan Heřman ale pracuje s pěvci, jak vytváří skutečné drama v pravdivé interakci postav až detektivního děje, je pro mne imponující. I přes tolikeré zhlédnutí díla. Nenechá pěvce dělat prázdná velkooperní gesta, či stát na rampě bez hnutí jako v devatenáctém století. Což jsem vnímal jinde a nerad před dvěma roky, v režii jinak quasi klasické, konzervativní, která respektovala Napoleona a jeho dobu kolem roku 1800. Jistě, kostýmy této inscenace dobu nerespektují, jsou víc časově sladěny s životem slavné divy Callas. Ale do bílého kostýmu oděný Scarpia s intelektuálským vzezřením, s výraznými brýlemi, vztah mezi Toscou a Máriem, vnitřně pravdivý, ale civilně prokreslený. Bez těch hrozných manýr pradávné minulosti. Ruku v ruce s úderností závěrů, v tom všem je mi tato režie nadmíru sympatická. Snad jen ona tři pěkná tenorová béčka na slavném – Viktóriá, Viktória – předchází až příliš hysterická scéna zápasu Cavaradossiho s policisty těsně před danou frází s výškami.Neberu v Čechách moc vážně „standing ovation”, leckdy je to jen snobárna za celkem průměrnou úroveň, kdy jeden vstane a druzí ho ze solidarity následují. Ale, pravda, nějak dlouho jsem již tak spontánní standing ovation, jako byl zde, nikde nezaznamenal. Při stoprocentní návštěvě to bylo v Litomyšli plně oprávněné, za výkony pěvců, výkon dirigenta, orchestru, vyrovnaného operního sboru, ale i komorního výběru dětského sboru Kantiléna (sbormistr Pavel Koňárek sbor připravil na úrovni, hodné Brna a legendárního sbormistra pana Pančíka). A jistě za jevištně sevřené drama, kdy po doznění druhého dějství ustalo i obvyklé pokašlávání, bylo by špendlík slyšet spadnout na zem. Takové napětí se podařilo dosáhnout. Že Tosca ve finále uteče vpravo do portálu, pronásledována snaživými policisty, je dobrý a pragmatický tah režie. Skoky z Andělského hradu jsem zažil ve variacích s korpuletními sopranistkami, tyto pokusy vesměs navodily úsměvnou scénku v závěru. Což nebylo nikdy cílem, leč působilo to tak. Toto jednoduché řešení se mi jeví jako lepší, schůdnější.

Představení Pucciniho Toscy bylo na Smetanově Litomyšli přijato zcela vyprodaným auditoriem právem s nefalšovanými a oprávněnými sympatiemi.

Hodnocení autora recenze: 90 %

Smetanova Litomyšl 2015
Giacomo Puccini:
Tosca
Hudební nastudování: Jakub Klecker
Režie: Jiří Heřman
Scéna: Pavel Svoboda
Kostýmy: Alexandra Grusková
Světelný design: Daniel Tesař
Dramaturgie: Patricie Částková
Videoprojekce: Tomáš Hrůza
Sbormistr: Pavel Koňárek
Orchestr a sbor Janáčkovy opery
Kantiléna, sbor dětí a mládeže při Filharmonii Brno
Premiéra 15. května 2015 Janáčkovo divadlo Brno
(psáno z reprízy 26. 6. 2015 II. zámecké nádvoří Litomyšl)

Floria Tosca – Maida Hundeling
Mario Cavaradossi – Mickael Spadaccini
Baron Scarpia – Jiří Sulženko
Angelotti – Igor Loškár
Kostelník – Richard Novák
Spoletta – Petr Levíček
Sciarrone – Jiří Miroslav Procházka
Pasáček (Jitřenka) – Petr Špička
Žalářník – Mikalaj Charnyshou
Maria Callas – Tereza Merklová Kyzlinková
Anděl smrti – Ondřej Biravský
Italská průvodkyně – Alena Feldmannová
Novicka – Kristýna Karchová

www.festival.smetanovalitomysl.cz
www.ndbrno.cz

Foto Smetanova Litomyšl