Brněnská Tosca slavila v Litomyšli úspěch

Smetanova Litomyšl je fascinující typ velkého mezinárodního hudebního festivalu, který jakoby volně navazuje na Pražské jaro. Prostory zámku v Litomyšli jsou navíc ohromně inspirativním, lukrativním prostředím.

Na sedmapadesátém ročníku Smetanovy Litomyšle se představila 26. června – na druhém zámeckém nádvoří litomyšlského zámku – Janáčkova opera Národního divadla Brno. S novou inscenací Pucciniho Toscy, v hudebním nastudování Jakuba Kleckera a v režii Jiřího Heřmana. Ve svém základu se jedná o operní dílo v odstupu času bezvýhradně uznávané, které náleží do okruhu takzvaných světových „trvalek”, jichž je zhruba třicet. Jsou to díla, která se stále opakují, bez nichž by svět operních divadel ani nemohl žít a prosperovat. Právě Pucciniho Tosca patří mezi oněmi trvalkami k nejpřednějším operním hitům vůbec. Zcela oprávněně. Patrně vůbec nejreprezentativnější dílo italského verismu nás provází již sto patnáct let, od své premiéry v lednu roku 1900 v Římě. Díky obrovské dramatické údernosti zhuštěného děje, která dala Puccinimu uplatnit neobyčejnou koncíznost hudebních myšlenek a jejich důmyslné propracování. Také díky vynikající instrumentaci díla, vždyť Giacomo Puccini byl technicky velmi zdatný skladatel, což se dodnes dost málo ví. I v samotném díle Pucciniho se jeví právě Tosca prvním vrcholem jeho díla, samotným autorem již zcela nepřekonaným.Brněnská opera představila v Litomyšli svoji inscenaci Pucciniho Toscy, jejíž premiéra byla v květnu tohoto roku na domovské scéně Janáčkovy opery v Brně. Jedná se tedy o zcela novou inscenaci, která vzbudila ihned rozporuplné názory po inscenační stránce. To je ale dobrá známka! Obvykle vše, co je v umění mimo průměr, vzbudí emoce, vzbudí rozruch. Proto je umění uměním, nikoliv exaktní deskriptivní geometrií. Šedivý průměr obvykle emoce nevyvolá. Ohlasy na průměr, v umění zcela zbytečný a nikterak žádoucí, bývají často shovívavé, blahosklonné, v důsledku bezradné. Neboť co v umění s průměrem? Umělci nejsou bankovní úředníci, kde průměr s pečlivostí je hlavní devizou. Oni musí oslovit, musí strhnout, učarovat, chytit za srdce. Což ovšem s interpretačním průměrem nikdy nelze.

V prvním sledu se budu ale zabývat pěveckými výkony a hudebním provedením, které je cele v rukou dirigenta a jeho týmu. Proč jdu vlastně na Toscu minimálně po padesáté páté, což je jistě s jinými žánry stěží porovnatelné? Proč na ni jdu zas a opět, když ji znám málem pozpátku? Je to druh úchylky? Ale Beethovenovu Pastorální nebo Dvořákovu Anglickou symfonii jsem také slyšel nesčetněkrát a zase a stále mám chuť ji slyšet, je-li ovšem hrána na úrovni. Jde o díla, jež tvrdě prověřil čas, který nám dokládá spravedlivě, že mají vysokou uměleckou hodnotu.

Ale vrátím se na počátek souřadnice.  V hierarchii uměleckých hodnot večera půjdu postupně. Na prvním místě musím jmenovat mladého dirigenta Jakuba Kleckera. Byl jsem moc potěšen, s jakým přehledem a citem pro dramatický styl Pucciniho dirigoval. Jeho tým hráčů orchestru brněnské opery, který má opravdu pravou symfonickou velikost (plná šestice kontrabasů!), vytváří celistvý, plný souzvuk v harmonii, ale z forte umí přejít do měkké pianové dynamiky. Forte v žestích mu zněly impozantně, smyčce se během večera rozehrály do stále plastičtějších frází. Jakub Klecker řekl odpoledne na zkoušce orchestru: „Všichni musíte kdykoliv a v jakékoliv dynamice osobně slyšet pěvce, jakmile je neslyšíte, není to dobře.” A orchestr se tím zřejmě, jak jsem pozoroval, řídil. Na avíza změn temp, na uměřenou agogiku, reagoval pružně. Již vstupní navození nálady – v Andante molto sostenuto – citující v plném fortovém lesku Scarpiův motiv, zaznělo mohutně. Návazný ostře synkopický motiv agenta Angelottiho v briskním tempu pružně. Kleckerův výkon byl soustředěný, pěvce doslova vedl, cítil s nimi až takřka telepaticky. Jak by ne, vždyť prošel sbormistrovskou školou v řízení špičkového dětského sboru Kantiléna po znamenitém Ivanu Sedláčkovi. Tím získal porozumění pro lidský hlas, což cítím a vážím si toho. Není to dnes jevem častým.