Brněnské Bolero prázdným plácnutím do vody

První premiérou letošní sezóny byl v baletním souboru Národního divadla Brno triptych s názvem Bolero. Ten sestává z obnoveného uvedení Walking Mad Johana Ingera a dvou novinek, Mountain Call Rumuna Dana Datcu a Unanswered Question místního uměleckého šéfa Mária Radačovského.

Balet NDB, Walking Mad (foto Ctibor Bachratý)

Program věnovaný současné taneční tvorbě otevírá Ingerovo Walking Mad na notoricky známý rytmus Ravelova Bolera. Scéně dominuje vysoká dřevěná stěna, která člení prostor, odděluje od sebe interprety, slouží coby hranice, plot i stísněný kout bytu, přibližuje se k hraně jeviště, padá a zase se vztyčuje, láme, rozpadá a znovu spojuje. Ve středu dění stojí mezilidské (zejména partnerské) vztahy, jež Inger vykresluje s humorem i tíživostí, výsledek však vyznívá poněkud konvenčně, nepřináší nic zásadně svěžího či objevného, muži jsou zde těmi, kdo je poháněn animalitou a vášní, ženy jsou tlačeny do role objektu nebo stíhané oběti. Problematičtější než průměrné předání ústřední myšlenky (kde může svou roli hrát i fakt, že inscenace vznikla před více než 20 lety a nadhled a lehkost už jsou v ní dnes spíš jen matným otiskem) je však hudební dramaturgie.

Bolero je zhruba ve své půli přerušeno náhlým tichem provázejícím proměnu z bezstarostnosti do svíravé nejistoty, aby se po chvíli začalo opětovně ozývat jakoby zpoza zavřených dveří, jeho gradace pak následně nerušeně roste až do samotného excitovaného vyvrcholení, po němž z ničeho nic následuje niterně minimalistická, křehká Für Alina estonského skladatele Arvo Pärta. Nic vás na přehození dynamické výhybky předem ani v náznaku nepřipraví, přitom by bývalo bylo stačilo problesknutí skladby v dřívějších momentech choreografie (onen zmíněný moment ticha se sám nabízí), sofistikovanější prolnutí obou hudebních motivů, aby pak poslední Pärtův part nepůsobil jako přívěšek z jiného světa.

Nejsmutnější na tom všem je, že emočně je právě poslední duet (v podání Taely Paltridge a Rina Isomury) nejzajímavější. Byť se to nedá říct o pohybovém slovníku, který nikterak nereflektuje změnu hudebního doprovodu a hlava nehlava pokračuje ve svých kolejích mnohdy až zbytečné rozpohybovanosti jdoucí zavile a v jednom kuse proti hudbě (záměrný kontrast samozřejmě může fungovat, jsem však přesvědčena, že se s ním musí nakládat s větším rozmyslem než v Ingrově případě zde).

Balet NDB, Mountain Call (foto Ctibor Bachratý)

Zmínila-li jsem pochybnou muzikalitu Ingerova Walking Mad, v případě Mountain Call Dana Datcu byla neschopnost v pravdě jakkoli reflektovat dynamiku skladeb Balanescu Quartet symptomatickou. Datcovo Volání hor se odráží od lidových motivů, tradic a folkloru, čemuž odpovídá i zvolený hudební doprovod. Choreograf, jehož pohybový slovník, plný velkým prostorem vedených zaoblených paží, precizně formovaných gest a zastavovaných póz, je divácky i interpretačně poměrně vděčný (což potvrzují i skvělé výkony souboru), se však zdá být nezpůsobilým v jakémkoli smyslu reagovat na měnící se dynamické kvality jednotlivých hudebních pasáží, výsledkem čehož je nesnesitelně stojatý temporytmus, který se nevychýlí téměř ani na moment. Světlejšími body budiž pasáž doprovázená pouze rytmizovaným dechem tanečníků, případně část, která se emočně propadá do větších hloubek smutku a tíživějších pocitů, jakmile však hudba opět nabere na obrátkách a prostoupí do ní silněji ona podvědomě tušená lidová tanečnost, pohyb je zase ztracen v nenávratnu…

A v nenávratnu se také definitivně ztratil smysl závěrečného kusu triptychu Mária Radačovského s názvem Unanswered Question, tedy Nezodpovězená otázka (když nad tím však nyní uvažuji, možná šlo o promyšlené vyvinění se z jakékoli nutnosti odpovědět… vlastně na cokoli). V anotaci díla autor nadnesl otázky genderové identity, její proměny v současném světě, nabourávání oněch „tradičních“ kontur a sociálních rolí a z toho vyplývajících nejistot pro do té doby v poklidu žijící společenské většiny. Premisa tedy zajímavá, a především aktuální. Od Radačovského jsme se však dočkali jen jakéhosi neukotveného, ordinérního, vyprázdněného opusu bez názoru. A nelze argumentovat ani tím, že mohl chtít autor spíše jen předestřít kaleidoskop dnešní doby, do jejíchž okýnek se nahlíží, protože k tomu celku bolestně chyběla jasně stanovená dramaturgie, oblouk, cíl. Přitom realistická scénografie, jíž dominuje kovová postel a lednička a sada tmavých zrcadel v zadním plánu, dává tušit, že se bude vyprávět poměrně jasně artikulované taneční divadlo.

Balet NDB, Unanswered Question (foto Ctibor Bachratý)

Sledovat zasmušile nad pomerančem meditujícího hrdinu (Arthur Abram) po valnou část představení zvedalo obočí, stejně jako nahodile se kupící výjevy z „queer světa“ (nejvíce má potenciál zaujmout patrně mužský romantický duet ve velmi dobré interpretaci Thoriso Magongwy a Martina Svobodníka, jakkoli ho v mých očích sráželo klišé Debussyho Claire de lune i choreografická průměrnost a jakási neobratnost) pro lepší pochopení orámovaného zkratkou kýčovitě řvavého, blikajícího duhového srdce, protože jak jinak! Symbolů je v díle celá řada, jsou ale podobně zoufale návodného a doslovného ranku, vrcholem je finální, téměř hysterické, ostentativní roztrhání a vypití šťávy z rozmnožených pomerančů a metaforické přijetí oné proměny, které ovšem působí jako násilně vnucené, vyvolané touhou demonstrovat svou novou sounáležitost, což je „super“ poselství na závěr. Ach, ti nebozí heterosexuální bílí muži ve středním věku, jimž zlé, ukřičené, duhou obalené minority mění svět!

Ale abychom si rozuměli. Fakt, že nejste nebo se necítíte být součástí některé z menšin neznamená, že se nutně musíte v jejích otázkách stát mlčící většinou. Nenapadlo by mě nikomu brát právo na vyslovení názoru, obav, strachů, nejistot, niterných pocitů, na které se necítil být připraven… Od toho je tady ostatně umění, aby se vyjadřovalo, komentovalo a bylo nositelem hlasu svého autora. Jenomže ten hlas by měl mít ideálně co říct. A vědět, co to je. A pakliže si není jistý, vzít si k sobě třeba partnera v podobě dramaturga nebo režiséra nebo někoho, kdo by se mohl stát druhým do dialogu, klást doplňující otázky a ve výsledku podpořit strukturu i výpovědní hodnotu díla… Aby to pak nevypadalo, že se autor jen lacině svezl po povrchu momentálně pulzující problematiky, což je v konečném důsledku nejhorší varianta.

Balet NDB, Unanswered Question (foto Ctibor Bachratý)

Psáno z představení 1. října 2022, Janáčkovo divadlo Brno.

Bolero

Walking Mad
Choreografie: Johan Inger
Hudba: Maurice Ravel, Arvo Pärt
Scéna a kostýmy: Johan Inger
Tančí: Ivona Jeličová, Taela Paltridge, Isabella Poli, Robert Hyland, Rin Isomura, Robert Koch, Ilia Mironov, Dillon Perry, Quinn Roy

Mountain Call
Choreografie: Dan Datcu
Hudba: Balanescu Quartet
Scéna: Marek Hollý
Kostýmy: Alexandra Grusková
Světelný design: Dan Datcu, Marek Hollý
Tančí: Ivona Jeličová, Kaludie Lakomá, Klaudia Radačovská, Anna Yeh, Arthur Abram, Manuela Bolzonello, Rin Isomura, Zoltán Kaszab, Robert Koch, Shoma Ogasawara

Unanswered Question
Choreografie: Mário Radačovský
Hudba: Armand Amar, Claude Debussy, Alice Fredenham, Pierre Lapointe, Peter Bič Project, Yann Tiersen
Scéna: Marek Hollý
Kostýmy: Alexandra Grusková
Světelný design: Mário Radačovský, Marek Hollý
Tančí: Se Hyun An, Arthur Abram, Thoriso Magongwa, Bárbara Pereira de Andrade, Hana Abram, Taela Paltridge, Dilyana Yaneva, Manuela Bolzonello, Joao Gomes, Quinn Roy, Martin Svobodník

Premiéra v Nd Brno: 23. 9. 2022, Janáčkovo divadlo

Mohlo by vás zajímat


5 1 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments