Brněnský balet: Lenka Dřímalová bilancuje i plánuje

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Choreografka a taneční pedagožka Lenka Dřímalová to neměla lehké, když v roce 2007 nastupovala jako členka týmu nového ředitele Daniela Dvořáka do čela Baletu Národního divadla v Brně. Podobně jako šéfové ostatních souborů i ona dostala zadání zvýšit prestiž první scény moravské metropole v celoevropském kontextu. A i ona se zpočátku potýkala s nedůvěrou, pochybami a obavami v divadle i mimo něj o to, co bude s brněnským baletem dál. Jak si nové šéfka od té doby vedla? Co dokázala? Kam směřuje baletní souboru pod jejím vedením a v jaké je kondici? Nejen to by měl napovědět následující rozhovor.

V Brně máte za sebou už tři sezóny. Jaké z vašeho pohledu byly? Co se podle vás povedlo? A v čem naopak cítíte rezervy?

U baletu utíká čas rychle a když je na vás ještě k tomu velká část odpovědnosti za úspěch společné práce, skoro přestanete vnímat, že ubíhají roky. Ještě že máme sezóny, jinak bychom si snad ani nevšimli, jak to letí.

Já jsem pochopitelně už před těmi třemi lety při příchodu do Brna měla určitou představu o budoucím repertoáru, ale v té první sezóně bylo pro mne důležité, abych se sžila se souborem, naučila se rozeznat, v čem jsou jeho kvality a s čím je možné do budoucna počítat. Já jsem v první sezóně nezrušila dramaturgický plán vytvořený mým předchůdcem, tak jak se to dnes běžně dělává. Ostatně nabádal nás k tomu také Daniel Dvořák a byl to také on, kdo přišel s myšlenkou zařadit raději „něco navíc“. V baletu byl již naplánovaný jeden klasický balet Raymonda v choreografii Jaroslava Slavického. A tak v daném provozu s dvanácti tituly na repertoáru neplánovaně vzniklo složené představení tří českých současných choreografů Petra Zusky, Jana Kodeta, Tomáše Rychetského s podtitulem Svět touhy. Dodnes jsem všem třem pánům choreografům velmi zavázána…za málo peněz a s velkým nasazením se v krátkém čase podařilo vytvořit divácky velmi přitažlivé představení, které hrajeme ještě teď.

Druhá sezóna přinesla tři rozdílné tituly. Chtěli jsme brněnskému publiku prostředkovat alespoň něco z toho, co balet v současné době zažívá, a co lze bez přehánění označit za fenomenální choreografickou explozi. Premiéru Balet 21. století jsme koncipovali jako obsažnou reflexi tance, jako takového. Rozhodli jsem se přivést do Brna zahraniční choreografy dvou významných směrů – Maria Schrödera, ovlivněného německým expresionismem a Jaceka Przybylowicze, vycházejícího ze současného izraelského tance. To jsou dva rozdílné světy, dva pohledy na tanec. Abstraktní, neverbalizovatelný tanec, a na druhé straně, tanec, který si klade otázky, jež mohou mít společenskou či politickou povahu, anebo se týkají mezilidských vztahů. Zařazení obou těchto poloh tance vyžadovalo určitou míru riskování ve vztahu k divákům. A nám se podařilo je získat.

Balet 21. století mi dodal sílu a víru, nejen v obrovský potencionál souboru, ale především v kvalitu brněnských diváků, v jejich schopnost porozumět a ocenit tanec. Fámy o konzervativním publiku v Brně se pro mne rozplynuly.

Dalším velmi úspěšným titulem oné sezóny byla Coppélie z Montmartru balet Youriho Vàmose. Obrovská profesionalita jeho asistentů – Joyce Cuoko a Alexeje Afanasieva, promyšlená koncepce Youriho, převedená do choreografie s využitím individuálních osobitých přístupů tanečníků v jednotlivých charakterních rolích a roličkách, byla přínosem pro soubor. Některým našim kritikům se sice nelíbí, když se ke klasikům vracíme tímto, ne zcela klasickým způsobem, ale Coppélie z Montmartru již druhou sezonu plní divadlo a tento přístup ke klasice ve skutečnosti není ničím tak příliš neobvyklým, a patří spíš k ověřeným principům postmoderního projevu nejen v tanci, ale i ve literatuře a výtvarném umění přinejmenším od počátku devadesátých let.

Ve třetí sezóně jsme provedli jednu, možná nenápadnou, ale podle mého názoru velmi důležitou změnu. Doposud experimentální choreografický ateliér Debut zde totiž povýšil na samostatný titul. Dlouhodobým smyslem těchto ateliérů je systematické hledání cesty, jak oživovat a obohacovat stávající choreografické prostředí, dát prostor mladé generaci a poskytnout ten prostor skutečně otevřeně, tak, aby se v něm mladí tvůrci mohli uplatnit naplno s využitím všech podob tance, které je zajímají a inspirují i všech představ, které je napadají a emocí, které prožívají. Tyto ateliéry jsou pro členy souboru skutečnou příležitostí k tvorbě, k prožitku autentické radosti z vlastního tvoření, a překračování vlastních hranic. A mám velkou radost když vidím, jak se jim daří se od prostých improvizací vypracovat k schopnosti vytvářet vlastní samostatné kompozice.

Taková práce se souborem nemusí mít třeba hned efektní výsledek, ale je pro zdravý růst souboru životně důležitá. A já bych ráda připomněla, že to je věc, která tu chyběla. Tady nebylo dost možností pro začínající choreografy, nikdo vám jen tak nedal příležitost, prostor a důvěru. A dnes můžeme být docela pyšní na to, že členové souborů v Praze a Brně mají možná větší příležitost k samostatné práci, než studenti oboru choreografie na taneční fakultě AMU v Praze.

Hlavním titulem třetí sezóny byl ovšem balet Carmen. Carmen to je taková spojnice všeho. Naše Carmen je představení náročné zejména pro sólisty. Využívá současný styl tance, ale v takové podobě, kterou zvládnou jen tanečníci s dobrou klasickou technikou. Klasická taneční virtuozita je tady klíčovou podmínkou i když napohled se rozdíl mezi klasickým a současným tancem stírá.

Ve třetí sezóně jsme uváděli jenom dva nové tituly, ostatní dramaturgie stála na stávajícím repertoáru, ale já oba ty počiny považuji za velmi důležité, jednak samy o sobě, jak se vydařily a jednak jako nakročení do té další sezóny.

Poděkování souboru po premiéře Coppélie
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
15 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments