Brněnský Dalibor v mezinárodním prizmatu

Třetí Smetanova dokončená opera Dalibor, která patří obecně k jeho méně uváděným dílům, vyvolala hned po své premiéře v Novoměstském divadle v roce 1868 řadu rozporuplných reakcí, jenž Zdeněk Nejedlý později označil jako „boj proti Smetanovi a pro Smetanu“. Kritice bylo vystaveno vedle autentičnosti Smetanova hudebního rukopisu, jemuž byla vytýkána příliš silná inspirace wagnerismem, rovněž samotné téma, které evokovalo Beethovenova Fidelia, a jeho nedostatečné národně uvědomělé zpracování. Také samotný text libreta se nesetkal s pozitivními ohlasy, a to především česká verze Ervina Špindlera, která skýtá řadu úskalí, jenž postupně podnítila některé tvůrce k částečným úpravám, či k vytvoření zcela nového překladu.

Smetana se v opeře věnuje tématu (nejen Daliborovy) touhy po pomstě, vyvěrající z politicko-mocenských bojů, která se v případě Milady, sestry zavražděného purkrabího, náhle mění v milostnou vášeň. Zpracování tohoto dramatu bylo po téměř třiceti letech od posledního uvedení Dalibora v Janáčkově opeře svěřeno britskému opernímu režisérovi Davidu Pountneymu a celý projekt se realizoval v koprodukci s Welsh National Opera v Cardiffu. Smetanovo dílo, které již samo o sobě implikuje multikulturnost, bylo pro nové nastudování v Brně tematicky aktualizováno a vloženo do širšího mezinárodního kontextu. Východisko přístupu Davida Pountneyho tvořila relativizace idealizované postavy Dalibora, v níž upozorňoval především na zločinnou stránku jeho činů, které byly pod vlivem okolností interpretovány jako hrdinské. Jeho aktualizační paralelu nalezl režisér v Bobbym Sandsovi, hodnoceném z irského pohledu jako symbol boje za svobodu Severního Irska, zatímco v britském kontextu byl vnímán jako terorista.

Díky tomuto prizmatu získala opera nový náboj a těžiště jejího významu se výrazně posunulo od romantického příběhu do politicky angažované roviny, jež se odrážela ve využití bohaté symboliky, sahající od biblických motivů (jako pilátovské mytí rukou) až k postupům totalitních režimů. Aby dílo naplnilo záměr režiséra, doznalo řady změn. Původně třídílné představení bylo rozděleno pouze do dvou částí, odpovídajících dějové linii v soudním procesu a ve vězení. Došlo rovněž k výraznějším úpravám hudebním (škrtům jednotlivých vět, jako byla např. první Jitčina republika na začátku 2. jednání „Dle této písně poznávám je vždy“) i dějovým. Ty přinesly zásadní odchylky od původního libreta, a to především v časovém „předsunutí“ smrti Dalibora do doby krátce po vynesení rozsudku (s odkazem na původní verzi z roku 1866), který se pak „posmrtně“ setkává s umírající Miladou. Celá opera je v závěru rámcována opět „živým vstupem“ Jitky, jež pod hledáčkem ozbrojenců streamuje poslední záběry celé katastrofy, v jejímž centru leží těla Dalibora a Milady.

Scéna, jejímž autorem byl Robert Innes Hopkins, byla pojata velmi plasticky se zajímavými prvky horizontálního členění (soudní síň, stůl v hlavním štábu) a její autentičnost byla podložena nejen díky výrazové pestrosti kostýmů Marie-Jeanne Leccy, ale také charakterově odlišnými vizuálními motivy – vedle syrových sborových vstupů vojenských jednotek se samopaly to byly především až magicky vyznívající pěvecké scény, obohacené sólovými hudebními nástroji, hrajícími přímo na jevišti (housle Dennis Schneiderka, harfa Pavla Kopecká, violoncello Lukáš Žufánek). Velké oživení přinesly rovněž vizuální efekty – za všechny jmenujme Jitčino přímé streamování z „demonstrace“ před Daliborovým soudem, jenž bylo na jevišti při promítání na zdi a zároveň konfrontováno se záznamy irského osvobozeneckého hnutí, či vizualizace vibrujících strun, jejichž motiv nabýval během představení různých podob.

Celé představení působilo jako velmi prokomponovaný zvukově-vizuální kaleidoskop, proznělý nádhernou hudbou Bedřicha Smetany. Orchestr Janáčkovy opery ji pod vedením Tomáše Hanuse, brněnského rodáka, který od roku 2017 vede Welsh National Opera, kreativně modeloval do všech zvukových nuancí, takže posluchači mohli vnímat podobné emoce, jaké kdysi pod vlivem Smetanovy hudby prožíval Jan Neruda: „Slzy vyhrknou člověku při místech něžných a při jiných vstaneš ze sedadla svého a ani nevíš, že jsi již vstal.“

Také pěvecká část hudebního ansámblu podávala brilantní výkony. Slovenský tenorista Peter Berger ztvárnil s pěveckou převahou titulní roli Dalibora jako odhodlaného hrdiny s impozantním charisma. Představitel krále Vladislava, polský basbarytonista Tomasz Konieczny, zněl i přes skvěle propracovanou váhavost své postavy skutečně královsky majestátně, Milada v podání maďarské sopranistky Csilly Boross uplatnila svůj výrazný dramatický hlasový i herecký projev. S pohybově náročnými scénami si hladce poradila sopranistka Jana Šrejma Kačírková v roli Jitky a vytvořila pěvecky svěží milostnou dvojici s Vítkem v podání tenoristy Ondřeje Koplíka. Daniel Kfelíř se prosadil sugestivně ztvárněnou postavou velitele stráže Budivoje, jehož agrese vynikala především při konfrontaci se submisivním žalářníkem Benešem, ztvárněným Davidem Szendiuchem. Role soudce se s přehledem ujal Petr Karas.

Inovativní brněnská premiéra potvrdila, že tendence aktualizovat pojetí oper, hledat v nich nové paralely a přibližovat je současnosti, přináší přes určitá úskalí rovněž žádoucí oživení, které může u řady především mladších diváků vyvolat dojem, že opera povstává jako fénix ze staletého popela. Konzervativnější obecenstvo se může cítit nastalými významovými posuny naopak zaskočeno až odrazeno a v tom případě je důležité, aby česká scéna nabízela kvalitní alternativy ve formě představení v duchu tradičního pojetí – tak jak to v současné době v případě Smetanových oper dělá například Divadlo Antonína Dvořáka v Ostravě. Otázkou zůstává, zda právě novátorské a v mnoha ohledech dozajista inspirativní pojetí brněnského Dalibora, nahlíženého z mezinárodního prismatu, mělo být přes svou kontroverznost zvoleno jako zahajovací symbol moravské části oslav Roku české hudby.

Bedřich Smetana: Dalibor
2. února 2024, 19:00 hodin
Janáčkovo divadlo, Brno

Hudební nastudování: Tomáš Hanus
Dirigent: Tomáš Hanus
Režie: David Pountney
Scéna: Robert Innes Hopkins
Kostýmy: Marie-Jeanne Lecca
Světelný design: Fabrice Kebour
Dramaturgie: Patricie Částková
Sbormistr: Martin Buchta
Pohybová spolupráce: Martin Svobodník
Videoprojekce: Adéla Szturcová

Účinkující:
Tomasz Konieczny – Vladislav, král český
Peter Berger – Dalibor z Kozojed
Csilla Boross – Milada
Daniel Kfelíř – Budivoj, velitel stráže
David Szendiuch – Beneš, žalářník
Ondřej Koplík – Vítek
Jana Šrejma Kačírková – Jitka
Petr Karas – Soudce

Dennis Schneiderka – sólo housle
Pavla Kopecká – sólo harfa
Lukáš Žufánek – sólo violoncello

Sbor a orchestr Janáčkovy opery NdB

V koprodukci s Welsh National Opera