Brněnští junioři ve skvělé kondici

Žánrový rozptyl se pohybuje od abstrakce po příběh, z hlediska tanečního tvarosloví vychází repertoárové přírůstky z moderních tanečních technik. Barbora Rašková rozpracovala jednu ze svých dřívějších choreografií, Jingyi Feng uvádí svou miniaturu ve světové premiéře a choreografka Hana Litterová se vrátila ke své jednoaktovce Dům Bernardy Alby (původně pro absolventy TK Brno a také pro Bohemia Balet), aby večer uzavřela dramatickým kusem.

Největším překvapením byl opus členky hlavního baletního souboru NdB Jingyi Feng, který byl na premiéře zařazen jako první. Choreografie s názvem A healthy dose of madness nabízí originální hru s mnohotvárným pohybovým slovníkem i světelným designem. Je postavena na Mozartův Koncert pro klavír a orchestr č. 20 d moll, jehož tempo a energie jsou samy o sobě strhující a tvořit na ně musí být i jistým způsobem potěšení, hudba sama vede a nabízí. Optimisticky laděná choreografie také právě tak energicky vyznívá. Začíná v jednoduchém šikmém bodovém světle, do nějž vstupují tanečníci s expresivním výrazem v celém těle, vybaveni úsečnými pohyby, strojově přesnými, ale zároveň živoucími. V choreografii se střetává přesnost a údernost s měkkostí a plasticitou. Postupně se střídá bohatý světelný park dalších bodových, ale také bočních světel, ostře ohraničené plochy a cesty naznačené na zemi (volně tak můžeme cítit metaforu choreografie, která se má odehrávat v zahradě, možná v parku). A v nich se rozehrává obratné trio, několik párových akcí i obrazivé sbory.

Tanečníci se pohybují jako jednolitá vlna s propojenými pažemi i jako pochodující vojsko, choreografka klade důraz právě na práci paží, na pohyby měkké i na mechanicky přesná ustrnutí v pohybu, tedy vlastně i schopnost izolace. Pozornost upoutá především dvojice, v níž si tanečnice zaklesnuta za partnerovy paže zakrývá oči. Její tělo jako by se měnilo v kyvadlo nebo olůvko rozhodující i o jeho pohybu, neboť pohyb ženy ovlivňuje jeho těžiště, tanečník pracuje v duetu přesně i opatrně. Dívka budí dojem spáče, člověka probuzeného v cizím prostředí, nechce se dotknout nohama země, a přece by se ráda vymanila. Je to jedna z mála scén, která nabízí konkrétní čtení, kdy se odpoutáváme od sledování pohybu jako takového a nutí nás přemýšlet i o obsahu. Ale i čistá abstrakce uspokojuje. Skupinová dynamika i individuální projev jsou silné. Okamžiky frenetického pohybu střídá zklidnění. Choreografie sází na vytříbenou estetiku, symetrii, plynulost a souměrnost, ale také na výraz, v závěru nechává na scéně poslední z tanečnic na forbíně, jako by měla něco důležitého vykřičet do světa. Poselství je však otevřené interpretaci, hovoří spíše o všeobjímajícím vztahu k pohybu, tanci, jeho kráse.

V podobně volném duchu je stavěna i choreografie Serenity Barbory Raškové, která přináší klidnější energii i pohybový materiál, nesměřuje k extrému ve výrazu, ale soustředí se na pomalý prožitek. Není dějová, ale přesto pomyslně, metaforicky „vypráví“ – o únavě, o možnosti jí podlehnout, zklidnit se, předat svou tělesnou energii jinému tělu, které ji přijímá a stává se oporou, o spočinutí, jemuž je dovoleno vytvořit prostor. Už v úvodním obraze tanečník na jevišti nese dívku oddávající se tomuto bezvládnému rozpouštění, choreografie je plná nesmělých doteků a jemnosti. Sledujeme kontaktní duet dvou žen, trojice, v níž žena může ukázat rozsah pohybu a všichni společně symetrii choreografie. Tanečníci se dostávají i do pohybového unizona, aby se postupně rozpadla formace do jednotlivých dvojic. Objetí, poponášení, jemnost kontaktu jsou hlavními motivy, které se vracejí. Protáčené zvedačky a proplétané ruce i těla tanečníků hovoří o vzájemné souvztažnosti a pomoci. Motiv pádu není negativní, jen prohlubuje téma, tanečníci jsou vedeni i do přízemních pozic, ale ne do flow floor worku, a je tu stále přítomná vysoká estetika. Hudba doprovázející kus (Ólafur Arnalds a Alice Sara Ott) je soudobá, vystupují z ní sólové nástroje jako housle a violoncello, jejichž klidný hlas opět podtrhuje choreografii. Pokud první dílo nabízí strhující expresi a smršť gest a póz, toto druhé je spíše tančenou meditací. Dlužno podotknout, že u obou choreografií měl světelnou dramaturgii v ruce Jakub Julínek a že právě lighting design byl zásadní složkou.

Dům Bernardy Alby jako krátké jednoaktové drama rámované zvukem kostelních zvonů a naplněné hudbou a písněmi rozmanitých skladatelů s abstraktně laděnými choreografiemi kontrastuje. Je sice příležitostí, kdy si tanečníci mohou zahrát skutečně v hereckém slova smyslu, ale je znát, že tento kus je dimenzován na velké jeviště, jak rozmachem pohybu, tak právě výrazy, které by na malé scéně mohly mít mnohem více a jemnějších odstínů, tak jako typy postav samotných. Dívky-dcery se pohybují vlastně jen ve dvou hereckých polohách, v utrpení a strachu a pak v rozpustilosti, když je jejich matka z dohledu. Ji, ženskou velitelku ztvárňuje tanečník (zvládá to s bravurou a výrazem, který by klidně mohl použít v baletu u postav jako Carabosse nebo Medge, ale jeviště je mu zkrátka „malé“) a právě tak tančí jeden z chlapců i matku nápadníka a tajného milence (to dochází až k paradoxnímu posunu významu tohoto duetu, který působí ne jako rozhovor rodiče a syna, ale spíše milenecká roztržka). Mikrodrama graduje v očekávatelnou tragédii. Mladí umělci si na něm vlastně zkouší určitý typ inscenace postavené na principech taneční moderny, té, kterou už můžeme dnes označovat za „tradiční“ a která je spojená s dějovými inscenacemi a i s určitými zažitými pohybovými kánony, možná je to jedno z prvních setkání s tak čistým typem tohoto divadla, takže tu je nezpochybnitelný pedagogický záměr. Protože jakkoliv je NdB 2 samostatnou uměleckou jednotkou, jeho funkce je stále ještě částečně vzdělávací, slouží praxi a poznávání nových stylů, poskytuje mladým tanečníkům nejrůznější škálu výrazových prostředků. Zkušenost s nimi jistě zúročí.

Tento malý soubor, „druhý vrh“, jak mu s nadsázkou říká umělecký šéf baletu Mário Radačovský, je opravdu plnohodnotným tanečním tělesem a na vystoupení je zřejmé, že jde o soudržnou skupinu. Vyrovnanou technicky i nepojmenovatelným způsobem napojenou mezi sebou, nikdo se zde nesnaží upoutat pozornost na sebe, což je cenné a ne samozřejmé.

Balet NdB 2: Program 6

A healthy dose of madnes
Choreografie: Jingyi Feng
Hudba: W. A. Mozart
Lighting supervisor: Jakub Julínek

Serenity
Choreografie: Barbora Rašková
Hudba: Ólafur Arnalds a Alice Sara Ott
Lighting design: Jakub Julínek

Dům Bernardy Alby
Choreografie: Hana Litterová
hudba: Zequinha de Abreau, Chavela Vargas, Michael Proce, David Arnold
Kostýmová spolupráce: Žaneta Pazderová

Členové baletu NdB2
Momoko Fujisaki, Ho Ka Wai, Bianca Loschi, Francesca Dajana Miceli, Žaneta Pazderová, Cléo Ravel
Philipp Mergener, Paolo Palumbo, Gabriel Pimparel, Nikolas San Gil Muňoz, Joshua Williams

Premiéra: 14. 3. 2025, divadlo Reduta