Brno Contemporary Orchestra pro Československo po 100 letech

Den astronomického jara přivítali hráči Brno Contemporary Orchestra spolu s dirigentem Pavlem Šnajdrem koncertem věnovaným stému výročí vzniku Československa. Ale nebyla to, jak se můžeme dočíst v programu, „… žádná rekapitulace, ale The Best Of... přehlídka toho nejlepšího, nejaktuálnějšího a nejperspektivnějšího, optimistická vize budoucnosti...“ Tedy stejně jako v roce 1928 ani teď nešlo o nějaká ohlížení, ale o to nejnovější.

Je vždy otázkou, zda nově vzniklé dílo je skutečně tím nejlepším, co mohlo vzniknout. Dokud nezazní a není posazeno do kontextu, nelze hodnotit. Nicméně důležité je tu už to, že soubor oslovil tři soudobé významné skladatele, aby pro něj napsali skladby na téma, co pro ně znamená „Československo“. Vznikly skladby jen dvě a byly zařazeny do programu, spolu se dvěma skladbami již existujícími. Takže kontext byl naplněn.

Jako první zazněla skladba již deset let zesnulého brněnského skladatele Aloise Piňose s názvem Quo vadis? Hudba pro trombon sólo a komorní soubor o osmi hráčích je z roku 2001. Třítónové minimalistické motivy jednotlivých nástrojů se neustále prolínají a mění svůj charakter a vytvářejí osobitou strukturu, postavenou na stále stejně plynoucím rytmu. Do ní se prosazuje sladkobolné sólo houslí, basklarinetu a v poslední části trombonu, jehož melodie evokuje starou anglickou píseň Lowella Masona z devatenáctého století. Skladba spěje ke smíření a intimní zpovědi až do ztracena. Posluchač si mimoděk uvědomí, že Alois Piňos je skladatelem poněkud opomíjeným a že je to škoda.

Roland Dahinden (1962), švýcarský skladatel a trombonista, reagoval na výzvu a napsal pro soubor skladbu s názvem Brno, zvukověprostorový proces pro sólový basklarinet, dvoje housle, violu, violoncello, kontrabas, bicí nástroje a elektroniku. Kombinuje zvuk nástrojů s elektronickou vrstvou, snímaný zvuk je pouštěn do sálu kvadrofonicky přes reproduktory. V partituře je požadavek, aby sólista i komorní orchestr napodobovali zvuk mluvené češtiny, jeho splnění je ovšem dost diskutabilní. Spíš je možno ho považovat za svazující a stále stejné postupy se ve třetí větě postupně slévají do otevřeného závěru.

Třetí skladbou byla Concordanza pro komorní orchestr rusko-tatarské skladatelky Sofie Asgatovny Gubajduliny (1931), kterou napsala roku 1971. Skladbu si původně objednal Marek Kopelent pro soubor Musica Viva Pragensis. Skladba pro deset nástrojů využívá kontrastu konsonancí a disonancí, zajímavě dává dohromady nástroje na opačných pólech spektra, niterné bolestné melodie střídají úzkostné disonantní zvuky, včetně sykotu a evokace sirén. Skladba postupně dynamicky graduje, náhle utichá a překvapivě končí. Je nabitá nápady a vyzařuje napětí.

Poslední skladbou byl Plastový hrad, který napsal americký hudební skladatel Elliott Sharp (1951). Představitel newyorské avantgardy byl osloven a skladbu napsal pro brněnský soubor. Jeho vztahy se skupinou Plastic People of The Universe ho přivedly k zájmu o československý underground a využil této zkušenosti i při kompozici skladby. Plně obsazený orchestr s využitím netradičních nástrojů jako je cimbál či pila, nechybí harfa ani klavír. Atonální postupy, kdy každý hraje sám za sebe, a přesto celek vyznívá jako fascinující homogenní útvar. Pochodové ostinato vzbuzuje strach, stále se opakující jeden motiv se slévá do unisona a do dynamické gradace a rozšiřování zvukového spektra o krajní hluboké tóny nastoluje atmosféru bezvýchodné hrozby. V náhlých pauzách přeznívá jeden tón v basklarinetu, úporný a protestující. Sóla pro basklarinet se ujal Lukáš Daňhel. Konec je náhlý, jako přetržený život. „Zakamuflovaný za koncert pro basklarinet je vlastně Plastový hrad poctou spisovateli Franzi Kafkovi, básníku Egonu Bondymu a přelomovým Plastic People of Universe. Jelikož všechna jejich poselství zůstávají živá a aktuální“ napsal o skladbě do programu koncertu skladatel Elliott Sharp. Skladba měla velký ohlas a autor byl několikrát vyvoláván. Koncert byl přenášen Českým rozhlasem, což zvýšilo význam faktu, že na něm zazněly dvě světové premiéry skladeb napsaných právě pro Brno Contemporary Orchestra.

Hodnocení autorky recenze: 90%

BCO 5 For Czechoslovakia
Gareth Davis (basklarinet)
Dirigent: Pavel Šnajdr
Brno Contemporary Orchestra
20. března 2018 Besední dům Brno

program:
Alois Piňos: Quo vadis?
Roland Dahinden: Brno
Sofia Gubajdulina: Concordanza pro komorní orchestr
Elliott Sharp: Plastový hrad

www.bcorchestra.cz