Brno se jí stalo osudem

Významné osobnosti brněnské opery a baletu 

Ve středu 25. února jsme si připomenuli páté výročí úmrtí vynikající české mezzosopranistky, dlouholeté sólistky brněnské Janáčkovy opery, Jarmily Palivcové. Ačkoli se 22. května 1925 narodila v malé vsi Bezdědice nedaleko Berouna, skutečným domovem se jí stalo bývalé hlavní město Moravy, kam byla angažovaná jako sólistka opery v roce 1949. O dvacet let později, v roce 1969, v rozhovoru, který s ní do brněnského divadelního časopisu Program pořídila Evženie Dufková, pěvkyně jednoznačně vymezila svůj vztah k městu: „I když jsem se v Brně nenarodila, považuji Brno za svůj domov.“Jarmila Palivcová vystudovala pražskou konzervatoř, kde jejím profesorem byl Hilbert Vávra, jehož jsme si nedávno připomenuli v souvislosti s jeho jubileem (zde). Později si své pěvecké vzdělání zdokonalovala u někdejšího slavného chorvatského tenoristy, častého hosta pražského Národního divadla a pozdějšího významného pedagoga, Tina Pattiery, jehož nedožité sto pětadvacáté narozeniny si budeme moci připomenout letos v červnu.

Ještě jako posluchačka konzervatoře, ve svých sedmnácti letech, zpívala Ježibabu v Rusalce v Českých Budějovicích. Poté se krátce mihla v plzeňském divadle a po osvobození nastoupila opět v Budějovicích. Tam se ovšem zdržela jen krátce, protože byla angažovaná do nově vzniklé Velké opery 5. května působící v budově bývalého Německého divadla.

Angažmá v tomto souboru, jehož průkopnický význam v dějinách české opery bychom si měli neustále připomínat (nikoli jako vzor ke kopírování, dnes se opera „dělá!“ jinak, ale jako zdroj inspirace), poskytlo Jarmile Palivcové především vynikající podněty pro další růst jejího nesporného hereckého talentu. V divadle působili vynikající režiséři jako Alfred Radok, Václav Kašlík, Karel Jernek a Jiří Fiedler. Pod jejich vedením zde dostala řadu příležitostí, jichž dokonale využila.

Ve slavné Kašlíkově a Trösterově inscenaci Smetanových Braniborů v Čechách vytvořila roli Děčany, poprvé si zde zahrála a zazpívala Carmen. Z jejích dalších rolí jmenujme například Pavlínu, Dafné v Čajkovského Pikové dámě, Azucenu ve Verdiho Trubadúrovi, archanděla Gabriela v Křičkových Českých jesličkách či Kláru d’Almanza v Kašlíkově inscenaci Prokofjevových Zásnub v klášteře uvedených pod titulem Maškaráda. V roce 1948 po direktivním ukončení činnosti Velké opery rozhodnutím Zdeňka Nejedlého, za podpory v českých zemích vždy ochotných a nadšených ctitelů operního konzervatismu, se stala členkou Opery Národního divadla. V Praze působila ještě rok. Poté přišla nabídka od nově jmenovaného šéfa Janáčkovy opery Zdeňka Chalabaly, a tak se rodačka ze středních Čech ocitla ve městě, jež se mělo stát jejím skutečným domovem.Zkušený a brněnských poměrů ze svého předchozího působení dobře znalý Zdeněk Chalabala dobře učinil, když mladé mezzosopranistce nabídl angažmá a její pozitivní reakce byla rovněž správná. Můžeme klidně říci, že bylo pro Jarmilu Palivcovou štěstím, že se ocitla v sice velmi svérázném, ale divadla a hudbymilovném městě, a bylo štěstím brněnské opery, že se v ní Jarmila Palivcová natrvalo zabydlela. Zdeněk Chalabala nastoupil do Brna s předsevzetím, že v nových, pro provoz opery mnohem příznivějších podmínkách, se souborem, v němž došlo k velice dobrému splynutí protagonistů předválečného údobí, kteří zůstali v Brně, s mladými perspektivními sólistkami a sólisty, naváže tvůrčím způsobem na skvělou tradici brněnské opery z dvacátých a třicátých let.

I když Chalabala v Brně zůstal pouhé tři roky (jeho odchod do Bratislavy v roce 1952 nebyl zcela dobrovolný), podařilo se mu vybudovat solidní základ, na němž posléze nový šéf František Jílek za výrazné pomoci vynikajícího dramaturga Václava Noska, dalších dirigentů a výtečného režisérského tria Wasserbauer – Linhart – Věžník vytvořil další velkou éru opery, v té době už nesoucí jméno Leoše Janáčka. A Jarmila Palivcová patřila bez jakékoli nadsázky mezi nejzářivější hvězdy sólistického souboru.Po příchodu do Brna vstoupila Jarmila Palivcová do několika rolí v již dříve nastudovaných operách (Azucena, Aida anebo Vlasta ve Fibichově Šárce). Její první studovanou rolí byla Marfa v Dvořákově Dimitriji, do níž si ji obsadil šéf Chalabala a hostující režisér Josef Munclingr. Následovaly postavy, které ji pak provázely po celou její brněnskou éru. Martinka ve Smetanově Hubičce a dvě role dvořákovské – Káča v Čertu a Káče a Ježibaba v Rusalce.V Rusalce si ale Palivcová zahrála a zazpívala s úspěchem i Cizí kněžnu. V patrně nejvýznamnější inscenaci Chalabalova krátkého šéfovského období, v jeho a Munclingrově představení Musorgského Borise Godunova, ztvárnila roli Mariny Mníškové (v pozdějších inscenacích této opery vystoupila jako Hospodská a Chůva).

V Postavách brněnského jeviště napsala autorka medailonku Jarmily Palivcové Evženie Dufková: „… získávala si obecenstvo hned napoprvé krásou hlasu, zjevem a temperamentním podáním. Své umění osvědčila pak v mnoha postavách rozličného charakteru, jako dramatická umělkyně se neustále propracovávala k stále opravdovějším tónům svého sytého hlasu, jehož lehkost, výraznost a schopnost tvárně modulovat působí vzácnou vyrovnanost všech poloh.“

Jarmila Palivcová zúročila tyto své předpoklady v řadě svých špičkových kreací. V českých operách to byly kromě již zmíněných rolí například postavy Radmily ve Smetanově Libuši a panny Rózy v Tajemství, Isabella v Nevěstě messinské, kterou si dokonce zahostovala v době, kdy tuto postavu prakticky bez alternace v Národním divadle zpívala Marta Krásová, i na naší první scéně. V tom opravdovém Národním, pražském, hostovala i v řadě dalších rolí, jako byly Carmen, Amneris, Azucena, Ježibaba a další. Z jejích pozoruhodných rolí v klasických dílech světového repertoáru jmenujme alespoň titulní ženskou hrdinku v Saint-Saënsově Samsonovi a Dalile, Olgu v Evženu Oněginovi (později ji vystřídala za Chůvu) či Emilii ve Verdiho Otellovi.Zvláštní kapitola patří interpretacím janáčkovských rolí. Ocitujme opět slova Evženie Dufkové z Postav brněnského jeviště, v nichž charakterizuje její výkon v roli Kostelničky v Jílkově a Wasserbauerově inscenaci Její pastorkyně z roku 1961 a Jílkově a Věžníkově inscenaci z roku 1972: „Umělecká podoba postavy působí ojedinělou dramatickou silou a právem patří k největším rolím, které Palivcová na jevišti vytvořila. Neméně působivé bylo její ztvárnění Kabanichy, kterou zpívala a hrála ve třech po sobě jdoucích inscenacích Káti Kabanové v Janáčkově divadle. V Janáčkových operách vystoupila rovněž v roli šílené Matky v prvním uvedení Osudu v říjnu 1958, v roli Kedruty ve Výletech páně Broučkových a v postavě paní Páskové v Příhodách lišky Bystroušky. Kostelničku v Pastorkyni vyměnila posléze za roli Stařenky Buryjovky.“Sebelepší pěvecká technika a dokonalé vokální zvládnutí partie nevytvoří dokonalý výkon, pokud není podpořen silou umělcovy osobnosti. Jarmila Palivcová byla opravdovou mimořádnou osobností v plném smyslu toho slova. A tam kde se setkaly její osobnostní parametry s požadavky role, byli diváci a posluchači svědky skutečně mimořádného zážitku. Dejme slovo samotné zpěvačce. Ve výše zmíněním rozhovoru z roku 1969 řekla: „Ráda zpívám a hraji Káču v Čertu a Káče. Tato postava je mi vnitřně blízká. Mám ráda lidi neafektované, bezprostřední a zvláště takové, kteří mluví, co si myslí. Nejmilejší pak je mně role princezny Eboli z Verdiho Dona Carlose. Našla jsem hluboký vztah k jejímu tragickému osudu. Vždycky znovu mě dojímá. Mými nejoblíbenějšími skladateli jsou Antonín Dvořák a Giuseppe Verdi.“

Jarmila Palivcová vytvořila na brněnském operním jevišti řadu dalších rolí, některé ve více inscenacích jako například Hátu v Prodané nevěstě (ve čtyřech různých provedeních). V Lucerně Vítězslava Nováka ztvárnila roli Kláskové, v Kovařovicových Psohlavcích postavu Staré Kozinové, v Suchoňově Krútňavě roli Zimoňky.Řadu úspěšných postav ztvárnila v ruském repertoáru, jenž byl kdysi často v Brně uváděn. Především je nutné se zmínit o její Abatyši v československé premiéře Prokofjevova Ohnivého anděla v roce 1963, Marju Achrosimovou v jeho Vojně a míru anebo Vasilisu v Příběhu opravdového člověka či Chivrju v Semjonu Kotkovi. Ve Pskoviťance Rimského-Korsakova jsme se s ní mohli setkat v roli Vasiljevny a ve Ščedrinových Mrtvých duších v postavě Gubernátorky.

Představila se i v premiérách původních českých novinek (Dosia v Blažkově Verchovině, Eufemnie v Maryle Františka Suchého anebo princezna Willie v Berkovcově Krakatitu) stejně jako v inscenacích soudobých novinek ze světové tvorby (paní Herringová v Brittenově Albertu Herringovi či Tertullii v Dessauově Odsouzení Lukullově).Častokrát zpívala pohostinsky na zahraničních scénách, ať už při zahraničních představeních Janáčkovy opery či při hostování v jednotlivých inscenacích. Dostávala četné nabídky na angažmá v řadě divadel. Jako koncertní pěvkyně vynikla například v Dvořákových Biblických písních či v Janáčkově Zápisníku zmizelého. Zůstala věrná Brnu a Janáčkově opeře do 24. února 1982, když byla, den před svými dvaašedesátými narozeninami, penzionována.

Jejím manželem byl protagonista brněnské Mahenovy činohry, velký český herec Josef Karlík, který zemřel 30. října 2009. Přežila ho o necelé čtyři měsíce, zemřela 25. února 2010 ve věku nedožitých pětaosmdesáti let.

Foto archiv NDB, Rafael Sedláček