Brno se jí stalo osudem

  1. 1
  2. 2

Významné osobnosti brněnské opery a baletu 

Ve středu 25. února jsme si připomenuli páté výročí úmrtí vynikající české mezzosopranistky, dlouholeté sólistky brněnské Janáčkovy opery, Jarmily Palivcové. Ačkoli se 22. května 1925 narodila v malé vsi Bezdědice nedaleko Berouna, skutečným domovem se jí stalo bývalé hlavní město Moravy, kam byla angažovaná jako sólistka opery v roce 1949. O dvacet let později, v roce 1969, v rozhovoru, který s ní do brněnského divadelního časopisu Program pořídila Evženie Dufková, pěvkyně jednoznačně vymezila svůj vztah k městu: „I když jsem se v Brně nenarodila, považuji Brno za svůj domov.“Jarmila Palivcová vystudovala pražskou konzervatoř, kde jejím profesorem byl Hilbert Vávra, jehož jsme si nedávno připomenuli v souvislosti s jeho jubileem (zde). Později si své pěvecké vzdělání zdokonalovala u někdejšího slavného chorvatského tenoristy, častého hosta pražského Národního divadla a pozdějšího významného pedagoga, Tina Pattiery, jehož nedožité sto pětadvacáté narozeniny si budeme moci připomenout letos v červnu.

Ještě jako posluchačka konzervatoře, ve svých sedmnácti letech, zpívala Ježibabu v Rusalce v Českých Budějovicích. Poté se krátce mihla v plzeňském divadle a po osvobození nastoupila opět v Budějovicích. Tam se ovšem zdržela jen krátce, protože byla angažovaná do nově vzniklé Velké opery 5. května působící v budově bývalého Německého divadla.

Angažmá v tomto souboru, jehož průkopnický význam v dějinách české opery bychom si měli neustále připomínat (nikoli jako vzor ke kopírování, dnes se opera „dělá!“ jinak, ale jako zdroj inspirace), poskytlo Jarmile Palivcové především vynikající podněty pro další růst jejího nesporného hereckého talentu. V divadle působili vynikající režiséři jako Alfred Radok, Václav Kašlík, Karel Jernek a Jiří Fiedler. Pod jejich vedením zde dostala řadu příležitostí, jichž dokonale využila.

Ve slavné Kašlíkově a Trösterově inscenaci Smetanových Braniborů v Čechách vytvořila roli Děčany, poprvé si zde zahrála a zazpívala Carmen. Z jejích dalších rolí jmenujme například Pavlínu, Dafné v Čajkovského Pikové dámě, Azucenu ve Verdiho Trubadúrovi, archanděla Gabriela v Křičkových Českých jesličkách či Kláru d’Almanza v Kašlíkově inscenaci Prokofjevových Zásnub v klášteře uvedených pod titulem Maškaráda. V roce 1948 po direktivním ukončení činnosti Velké opery rozhodnutím Zdeňka Nejedlého, za podpory v českých zemích vždy ochotných a nadšených ctitelů operního konzervatismu, se stala členkou Opery Národního divadla. V Praze působila ještě rok. Poté přišla nabídka od nově jmenovaného šéfa Janáčkovy opery Zdeňka Chalabaly, a tak se rodačka ze středních Čech ocitla ve městě, jež se mělo stát jejím skutečným domovem.Zkušený a brněnských poměrů ze svého předchozího působení dobře znalý Zdeněk Chalabala dobře učinil, když mladé mezzosopranistce nabídl angažmá a její pozitivní reakce byla rovněž správná. Můžeme klidně říci, že bylo pro Jarmilu Palivcovou štěstím, že se ocitla v sice velmi svérázném, ale divadla a hudbymilovném městě, a bylo štěstím brněnské opery, že se v ní Jarmila Palivcová natrvalo zabydlela. Zdeněk Chalabala nastoupil do Brna s předsevzetím, že v nových, pro provoz opery mnohem příznivějších podmínkách, se souborem, v němž došlo k velice dobrému splynutí protagonistů předválečného údobí, kteří zůstali v Brně, s mladými perspektivními sólistkami a sólisty, naváže tvůrčím způsobem na skvělou tradici brněnské opery z dvacátých a třicátých let.

I když Chalabala v Brně zůstal pouhé tři roky (jeho odchod do Bratislavy v roce 1952 nebyl zcela dobrovolný), podařilo se mu vybudovat solidní základ, na němž posléze nový šéf František Jílek za výrazné pomoci vynikajícího dramaturga Václava Noska, dalších dirigentů a výtečného režisérského tria Wasserbauer – Linhart – Věžník vytvořil další velkou éru opery, v té době už nesoucí jméno Leoše Janáčka. A Jarmila Palivcová patřila bez jakékoli nadsázky mezi nejzářivější hvězdy sólistického souboru.Po příchodu do Brna vstoupila Jarmila Palivcová do několika rolí v již dříve nastudovaných operách (Azucena, Aida anebo Vlasta ve Fibichově Šárce). Její první studovanou rolí byla Marfa v Dvořákově Dimitriji, do níž si ji obsadil šéf Chalabala a hostující režisér Josef Munclingr. Následovaly postavy, které ji pak provázely po celou její brněnskou éru. Martinka ve Smetanově Hubičce a dvě role dvořákovské – Káča v Čertu a Káče a Ježibaba v Rusalce.V Rusalce si ale Palivcová zahrála a zazpívala s úspěchem i Cizí kněžnu. V patrně nejvýznamnější inscenaci Chalabalova krátkého šéfovského období, v jeho a Munclingrově představení Musorgského Borise Godunova, ztvárnila roli Mariny Mníškové (v pozdějších inscenacích této opery vystoupila jako Hospodská a Chůva).

V Postavách brněnského jeviště napsala autorka medailonku Jarmily Palivcové Evženie Dufková: „… získávala si obecenstvo hned napoprvé krásou hlasu, zjevem a temperamentním podáním. Své umění osvědčila pak v mnoha postavách rozličného charakteru, jako dramatická umělkyně se neustále propracovávala k stále opravdovějším tónům svého sytého hlasu, jehož lehkost, výraznost a schopnost tvárně modulovat působí vzácnou vyrovnanost všech poloh.“

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na