Brownlee zazářil. Opravdu výjimečný večer. Škoda jen těch prázdných míst.

Pohled na ne zcela zaplněnou a přitom opakovaně ve stoje aplaudující Smetanovu síň pražského Obecního domu s výkřiky bravo při koncertu „amerického krále belcanta“ Lawrence Brownleeho, kdy v posledních týdnech pořadatelé museli nabízet vstupenky v akci „zakupte si jednu, druhou k ní dostanete zdarma“, vnucoval nejednu otázku: Nakolik je zájem zdejších návštěvníků o jednotlivé recitály zahraničních zpěváků ovlivněn vehemencí marketingové masáže globalizovaného světa vydavatelských firem a zastupujících agentur, která hravě dosáhne i k nám a s kartami dokáže zamíchat dle svých potřeb? Jak hodně platí či neplatí přímá úměra mezi kvalitami dotyčného zpěváka a poptávkou po vstupenkách na jeho vystoupení u nás? Jak moc dokáže i naše publikum propadnout kaufmanno či netrebkománii, zatímco jiní přinejmenším stejně špičkoví interpreti nejednou zůstávají přece jen ve stínu „vyvolených“? Jak velkou roli hraje v zájmu milovníků krásného zpěvu cena vstupenek, resp. současné ekonomické poměry, které kultuře již delší dobu nepřejí? A kolik podobných koncertů, jako byl třeba právě ten Lawrence Brownleeho, dokáže český či slovenský trh každoročně absorbovat? Podobné otázky vyzněly docela naléhavě zvlášť poté, co čtyřicátník Lawrence Brownlee (na tenhle věk opravdu nevypadá) po Bratislavě (když v Košicích se jeho koncert nakonec nekonal) i Prahu při svém zdejším debutu přesvědčil, že přinejmenším co se belcanta týče je opravdovou světovou hvězdou par excellence.

Poprvé jsem měl možnost Brownleeho naživo slyšet před dvěma lety na rossiniovském festivalu v Pesaru, kde jako Ramiro v Popelce– ač technicky rozhodně nebylo co vytknout – na scéně překvapivě působil přece jen poněkud matným a nevýrazným dojmem. Od té doby na sobě Lawrence Brownlee (jeho kariéra trvá teprve deset let) udělal ohromný kus práce, a to především po výrazové stránce a hlavně pak v míře přesvědčivosti, se kterou dokáže svoje postavy prezentovat. Pravda, v pražské Smetanově síni poprvé na publikum promluvil až před prvním z přídavků, i tak ale – bez použití slov – dokázal na rozdíl od nejednoho ze svých kolegů (introvertního „konkurenta“ Juana Diega Flóreze nevyjímaje) navázat docela bezprostřední, rozhodně ne prvoplánovaně tlumočený kontakt s publikem v sále hned zkraje (vstupního Almavivu tenorista odzpíval během procházky mezi řadami Smetanovy síně). Jinými slovy – charisma Brownleemu (teď už) rozhodně nechybí, byť prioritní je evidentně i u něj nepřehlédnutelná schopnost koncentrace a obdivuhodná sebekázeň, s jakou se dokáže do „minipříběhů“ jednotlivých árií i přes svoji „nahotu“ na koncertním pódiu vžít a až s omračující přesvědčivostí je i bez „berliček“ typu kostýmu či dekorací odvyprávět. Příkladem takového až dech beroucího umění se stala především notoricky známá romance Donizettiho Nemorina, v níž i třeba takový Rolando Villazón z dob svého nejstrmějšího vzestupu zůstává za Brownleem prakticky po všech stránkách o viditelný kus pozadu.

Ani v samotnému zpěvu a technice zacházení s hlasem není Brownleemu prakticky co vytknout. Člověk jen musí s úžasem poslouchat. Hlas je dokonale opřený a ve všech polohách vyrovnaný, fráze opojně klenuté, jednotlivé tóny nádherně provázané, dynamika příkladná, práce s dechem naprosto dokonalá, až má člověk pocit, že plíce Brownleeho jsou nejspíš nafukovací. O tom, že by snad mohl mít sebemenší problémy s krkolomnými výškami zvoleného programu (čtyři plus čtyři árie plus tři přídavky) ani na chvíli nezapochybujete – naopak: máte pocit, jakoby si Brownlee právě tato místa (přetěžké árie ze Zelmiry či Puritánů, díky přídavku hned dvakrát za sebou odpálených devět céček v Dceři pluku) užíval nejvíc. I v případě Brownleeho se přitom naprosto jasně potvrzuje jako podmínka špičkového výkonu vhodně volený repertoár a oborová specializace (ne že by přidaný Ottavio tenoristovi nevyšel, ale na rozdíl od první rossiniovské a druhé donizetti – belliniovské půle večera bylo poznat, že v Mozartovi Brownlee zas až tak „doma“ není).Kapitolou samou pro sebe je pak výkon doprovázejícího brněnského Orchestru Janáčkovy opery, který zkraje působil dojmem, že sedí spíše na představení, na kterém mu až tak nezáleží, a ne na jistě ne špatně zaplaceném „kšeftu“, když už prestiž vyplývající z příležitosti moci doprovázet takové eso, jakým je Brownlee, necháme stranou. Předehra k Rossiniho Lazebníkovi se spoustou nepřesností tak místy upomínala spíše na kolonádní koncert, o mnoho lépe nedopadl ani Vilém Tell, rakouský dirigent Thomas Rösner i přes energii svého mládí působil docela bezmocným dojmem. Po pauze ale jakoby nastoupili zcela jiní hráči – zvláště předehra k Bellinimu Pirátovi (skvělé cellové sólo!) dopadla na výtečnou. Proč to najednou šlo, je záhadou.

Lawrence Brownlee zazářil. Opravdu výjimečný večer. Škoda jen těch prázdných míst.

Lawrence Brownlee – Belcanto
Lawrence Brownlee (tenor)
Dirigent: Thomas Rösner
Orchestr Janáčkovy opery v Brně
18.června 2012 Smetanova síň Obecního domu v Praze
(14.6.2012 Reduta Bratislava)

program:
Gioacchino Rossini: 
– Se il mio nome saper voi bramate (árie hraběte Almavivy z 1. dějství opery Lazebník sevillský)
– Předehra k opeře Lazebník sevillský
– Si, ritrovarla io guiro (árie Dona Ramira z 2. opery Popelka)
– Terra amica (Kavatina Ila z 1. dějství opery Zelmira) 
– Předehra k opeře Vilém Tell
– Cessa di più resistere (árie hraběte Almavivy z 2. dějství opery Lazebník sevillský)
      – přestávka –
 Franz Schubert:
– Předehra D dur ”V italském stylu”, D 590 
Gaetano Donizetti:
– Una furtiva lagrima (árie Nemorina z 2. dějství opery Nápoj lásky)
Vincenzo Bellini:
– Předehra k opeře Pirát 
– A te, o cara, amor talora (árie Artura Talbota z 1. dějství opery Puritáni )
Gaetano Donizetti:
– Předehra k opeře Don Pasquale 
– Povero Ernesto (árie Ernesta z 2. dějství opery Don Pasquale)
– Ah! mes amis, quel jour de fête! (árie Tonia z 1. dějství opery Dcera pluku)

Hodnocení

Vaše hodnocení - L.Brownlee (Praha 18.6.2012)

[Celkem: 1    Průměr: 5/5]

Související články


Reakcí (14) “Brownlee zazářil. Opravdu výjimečný večer. Škoda jen těch prázdných míst.

  1. Bylo by dobré zamyslet se nad tím, kam se ceny nejen operních hvězd vyšplhaly za posledních šest, sedm let. Platí především pro Smetanovu a Dvořákovu síň, o trochu zoufalém festivalu v Českém Krumlově nemluvě. I já sám již volím raději stejné programy v zahraničí, především Německo, Rakousko, kde v dnešní době jsou lístky na stejné koncerty levnější. Navíc koncert spojím s příjemným výletem ale i často mnohem lepší atmosférou na koncertu, opeře. De facto dnes jsou dražší lístky pouze ve Vídeňské a Mnichovské opeře, Zlatém sálu. Např. Gasteig, Berlín, Drážďany, Kolín, Essen, atd. jsou výrazně levnější. Nutno také podotknout, že kupní síla v těchto zemích je několikanásobně vyšší než v České republice. Není divu, že i na největší hvězdy se lístky doprodávají pár dní předem. Stačí o něco méně známnější tenor, jako Lawrence je, a nedivím se, že koncert vyprodaný není. Je to velká škoda!

    1. Ja si len myslím, že agentúra Kapos už dokázala viackrát, že jej ide o veľmi kvalitnú kultúru a napr. pri projekte veľké slovenské hlasy, malo by byť psou povinnosťou štátu prispievať, miesto toho, ako štát plytvá na dotáciách starým socialistickým inštitúciám ako sú napr. štátne divadlá.

  2. Vážený pán Dvořák,
    ďakujem za Váš názor a recenziu. Nikdy nereagujem na recenzie a ani nechcem nijak obhajovať náš orchester, pretože koncert v Prahe určite nedopadol úplne podľa našich predstáv. Oproti Bratislave to myslím pre nás všetkých bolo omnoho ťažšie. Myslím, že všetci robili čo mohli, aby to dopadlo čo najlepšie, pretože pre mnohých kolegov, s ktorými som sa bavila bol tento projekt obrovskou výzvou a pre mňa osobne (a nebola som jediná) to bola obrovská radosť a česť hrať tento koncert s tak úžasným a charizmatickým spevákom a neuveriteľne ma to inšpirovalo.
    Bohužiaľ za 45minút akustickej skúšky sme asi nestihli odhaliť ako pracovať s akustikou. veľmi náročné bolo hrať v sále, kde (nevieme prečo, keď na koncertoch Foku určite funguje…) nebola spustená klimatizácia, keď cez deň bolo v Prahe 34°C. potili sa nám prsty, nátisky, všetko kĺzalo…
    Po pauze sa klíma čiastočne zlepšila, ale i tak by sme si to predstavovali inak, tak ako aj náš výkon.
    Mrzí ma, že sme v Prahe nedokázali potvrdiť výkon z Bratislavy.
    Nechcem, aby ste to brali tak, že chcem nájsť všetko zlé a obhajovať našu hru. len Vám píšem, ako som to vnímala ja ako hráč.
    P.S. nemyslím si, že 96kč „diéty“-stravného je „ne špatne zaplacený kšeft“… ale o peniaze tu vôbec nešlo…
    Ďakujem Vám, za Vaše superlatívy na pana Lawrenca Brownlee, pretože je to človek, ktorý si to zaslúži a rovnako si zaslúži, aby ľudia vedeli, kto to vlastne je a že je naozaj špičkou vo svojom obore a byť na jeho koncerte je zážitok na celý život!!!
    S pozdravom Eva, členka orchestru Janáčkovy opery

  3. Bola som na koncerte v Bratislave a bola som tak nadsena, ze som si chcela tak jedinecny zazitok zopakovat a cestovala som aj do Prahy (byvam tak na pol cesty k jednomu aj druhemu mestu). Ano, koncert v Bratislave bol uzasny od Brownleeho entree s ariou Almavivu z balkonovej loze az po zaverecneho Nemorina
    v poslednom pridavku. Svoje dojmy z prveho koncertu som napisala uz k clanku p.Ungera (http://operaplus.cz/lawrence-brownlee-a-jeho-nejen-americti-rossiniovsti-predchudci/. Taktiez orchestralne kusy boli skvele, entuziazmus Brownleeho,dirigenta, orchestru hned preskocil i do publika a atmosfera bola hned od zaciatku uzasna, a rovnako to bolo aj v Prahe. Bratislavsky koncert bol na rozdiel od Prahy vypredany. A tak mozno len zopakovat, co povedal recenzent:“skoda jen těch prázdných míst.“ I napriek tomu, prazske obecenstvo prijalo Brownleeho rovnako vrelo, ako obecenstvo v Bratislave.

    Moj dojem z oboch koncertov L. Brownleeho ( dufam, ze si ziadnych fanuskov zmienenych hviezd operneho neba nepohnevam): poslenych par rokov rokov som videla a pocula nielen na zaznamoch, ale i nazivo na predstaveniach tenorov, ktori exceluju v repertoiru, ktory spieval Lawrence Brownlee :
    DJ Floreza, Antonina Siracusu, Colina Lee. Ani jeden z nich ma tak neoslnil ako Brownlee.
    Kto sa chce o tom presvedcit, ma sancu buduci rok vo Viedni, kde s Ceciliou Bartoli bude spievat v Le comte Ory.

  4. Mě osobně velice zklamal nevyprodaný sál a byl jsem šokován i oblečením diváků. Jel jsem na koncert po práci 200 km. Těšil jsem se na nepopsatelný zážitek, na parkovišti jsem se v příšerném vedru převlíkal „do černého“, protože to samozřejmě k tomu všemu patří. Jaké bylo ale moje zklamání, když mezi diváky byli v lidé tričkách, v kraťasech, na boso!!!! v riflích, v kamaších jako z vietnamské tržnice. Hrůza. V zahraničí by takto oblečeného člověka do sálu ani nepustili….
    A celkem asi 4x v průběhu koncertu zazvonil v hledišti mobil. No comment. Skoro jako na „kolonádním koncertu“, ještě pivo ve voskových kelímcích chybělo.

    1. Zvonící mobily jsou velký nešvar a projev bezohlednosti. Ale pokud jde o oblečení, odvolávání se na „zahraničí“ je nesmyslné. Situace je taková, že každý si oblékne to, co mu vyhovuje. Ve Scale je skutečně formální oblečení samozřejmostí pouze při premiérách. Nedávno jsem tam byl na běžném představení a vlevo seděl muž ve smokingu, zatímco vpravo v džínách. A stačí podívat se na přenos z MET nebo IT koncert Berlínských filharmoniků, kde návštěvníků ve formálním společenském obleku je minimum. Ostatně i sólisté a dirigenti jsou často oblečeni dosti neformálně. A nemám na mysli jen Pavla Šporcla. Takže já bych tenhle problém neřešil, i když sám chodím také v obleku.

  5. Přesně tak, v zahraničí je kolikrát levněji. Např. koncert JDF v Musikvereinu tento rok. Navíc, jak se píše výše, spojím s dalšími atrakcemi v cizině :)), Vídeň je neustále plná výstav.
    ale co mě odradilo od návštěvy koncertu L.Brownleeho,byla hlavně (ne-li pouze) doba jeho konání. Koná-li se v neděli, či Po-Čt, musím si brát dovolenou a zase tolik jí nemám, dověděla jsem se příliš pozdě, než aby se ještě dalo nakombinovat. Pátky a soboty jsou mnohem vhodnější. a vůbec se mi to časově nehodilo. Jinak bych nejspíš šla:)))))
    Pokud jde o oblečky na koncertech, mnohem raději bych se smířila s riflemi, kraťasy, plavkami, co si vzpomenete, než se zvonícími mobily, šepotem, ač už začala hrát hudba, potleskem, když ta hudba či zpěv už začala/ještě trvá, neustálým kašlem…. tak nějak mi to, nezlobte se, vadí mnohem víc, než to, že někdo prostě buď oblečení „na úrovni“ z nejrůznějších důvodů nemá, nebo si je nepřivezl, protože je v Praze/Vídni/kdekoli na skok a netahá s sebou celou skříň. Domácím se to mluví.

Napsat komentář

Reklama