Brutální kolektivizace na Ukrajině v pojetí Aloise Háby nadchla

Jako předvánoční nadílku můžeme vnímat dvě prosincové operní premiéry v Národním divadle – již proběhnuvší Novou zemi Aloise Háby a nadcházející „Šostakovičův večer“, kde budou uvedeny jednoaktovky Orango a Antiformalistický jarmark. O tom, že se jedná o skutečnou nadílku, svědčí fakt, že oba počiny jsou přinejmenším velmi zajímavým dramaturgickým tahem a viditelnou snahou provozovat kromě tradičního repertoáru devatenáctého století také moderní operu dvacátého století. Umělecký ředitel opery Petr Kofroň se evidentně snaží bušit do „železné opony“ jako před dvanácti lety Jiří Nekvasil – a zatím se mu to velmi daří.

Po osmasedmdesáti letech bylo v pátek 12. prosince Hábově opeře s názvem Nová země dopřáno úplně prvního provedení. Opera byla uvedena ale pouze jednou a další představení už se konat nebude – snad proto, že se jednalo o počin v rámci Roku české hudby, a jednoduše také proto, že na složitou Hábovu hudbu by se asi davy do divadla nehrnuly. Problematická je i samotná látka opery a její libreto. Opera se tak dočkala zadostiučinění v podobě světové premiéry, ale o tom, že by se dílo mohlo stát repertoárovým kusem divadla, nemůže být řeč.

Alois Hába je jednou z nejprogresivnějších a nejzajímavějších postav české hudby, ale také nejpodivínštějších. Jeho experimenty na poli čtvrttónové, šestinotónové nebo i dvanáctinotónové hudby patří mezi jedinečné objevy v oblasti hudby, v rámci kterých se Hába snažil posunout hranici vnímání tonality a atonality až na samou mez. Nicméně opera Nová země těchto postupů nevyužívá a byla komponována v „tradičním“ půltónovém systému. To ovšem neznamená, že je tato hudba líbivá. Již v předehře zaujme originální použití melodie z Internacionály, což je ovšem jediná souvislá melodická linka v opeře užitá (Alois Hába hovoří o Nové zemi s ukázkou předehry – zde).

Nejen hudba, ale i libreto opery nenechá diváka chladným. O to více směřujme výtku k divadlu, že neotisklo kompletní znění libreta v programu. Hlavně v případě světové premiéry, která již nebude vícekrát opakována, je to velká škoda, když není možnost jinak text prostudovat. Během představení není absolutně možné sledovat dění na jevišti, které se odehrávalo v dějovém rozporu s příběhem opery, a zároveň číst titulky. Nebylo také možné sledovat, který ze zpěváků představuje jakou postavu.

Opera byla provedena poloscénicky čili zpěváci stáli v popředí na stranách jeviště u pultů. Na jevišti se odehrávalo němé divadlo (režie Miroslav Bambušek), jakási pantomima, která představovala samostatný scénář (sbor seděl nad jevištěm na vytvořeném vyšším pódiu). Podle tvůrců režie se jednalo o příběh ze současnosti, kdy nad Ukrajinou spadne letadlo a ti, co přežili, se potýkají s hladem a prožívají tak stejný osud jako obyvatelé země v době hladomoru ve třicátých letech. Tento příběh má ukazovat skutečnost a hlavně fakt, že hladomor na Ukrajině zapříčinila kolektivizace a Stalinův brutální teror obyvatelstva.Libreto opery totiž vykresluje kolektivizaci ve zcela opačném světle. Podle něj kolektivizace obyvatele od hladomoru zachránila. Zakládání kolchozů se však potýkalo se sabotéry, kteří byli náležitě a po právu odsouzeni. Celá opera pak končí „veselým sborem vesničanů“:

„Na pole s traktorem,
na baby s muzikou,
na holky s hubičkou,
na dareby s pěstí.“Děj opery také nemá úplně standardní průběh. Ačkoli má chronologické směřování, jedná se spíše o výjevy a obrazy ukrajinské situace. Postavy sice zastávají určité postoje, nicméně celá opera je jakýmsi útržkem, pohledem či fotografií dané situace, a nikoliv standardním dějem, kde se postavy vyvíjejí.

Je evidentní, že znění libreta je poplatné době, že je politické, a také, že žádné době nemohlo a nemůže přijít vhod. Jedná se o neúmyslnou dezinterpretaci faktů, která pramenila z okolností doby, ve které vznikla. Ve třicátých letech (jakož i před tím) se objevovaly tendence sympatizovat s Ruskem (Sovětským svazem) jako reakce na narůstající sílu Německa. To už dnes neplatí.

Je tedy pochopitelné, že se inscenátoři snažili tato fakta uvést na pravou míru v podobně němého divadla – tím ale uvedli diváka do celkem složité situace. Nejjednodušší tedy bylo sledovat „hru“ a občas zdvihnout pohled na titulkovací zařízení. Kromě toho mělo dění na scéně také jistě zpříjemnit vnímání devadesát minut trvající Hábovy hudby, která by samotná bez scénické výpravy byla pro obecenstvo ještě větším oříškem. Dalším prvkem režie bylo promítání socialistických propagačních plakátů na scénu, objevil se i přívětivý portrét mladého Stalina, strůjce ukrajinského hladomoru.Scénické pojetí díla bylo sice zajímavé, výkony herců po pohybové stránce výborné, nicméně mnohdy zbytečně lascivní (i když tyto scény byly občas provázeny smíchem…). Syrovost díla byla podtržena vtipně zvolenými kostýmy (Jana Preková) od uniforem po spodní prádlo.

Výkon orchestru byl výborný a dirigent Petr Kofroň udělal pro dílo maximum možného. Také zpěváci své obtížné party zvládli skvěle. Náročnou roli měla Lucie Hilscherová jako Větrovová, manželka předsedy kolchozu – v této roli obstála výborně. Z dalších jmenujme Pavola Remenára (předseda Větrov), Josefa Moravce (Prochor), Jiřího Brücklera (Bankin), Jaroslava Březinu (Gríša – pěvec byl ve skvělé formě a jeho lyrický způsob zpěvu zajímavě kontrastoval s Hábovou hudbou), Marii Fajtovou (Máša), Veroniku Hajnovou (Nataša) a další. Všichni zaslouží pochvalu za to, jakým způsobem se s rolemi popasovali s vědomím, že je budou zpívat pouze jednou. Český národní sbor se představil také jako nanejvýš profesionální (sbormistryně Miriam Němcová) a zejména sólisté sboru zaujali výbornými výkony.Celkově lze dojem z představení shrnout jako snahu o maximální působení na všechny smysly diváka. Šlo o představení do jisté míry strhující, ale také trochu matoucí a složité. Z hlediska dramaturgie se jedná o počin záslužný, nanejvýš zajímavý, z pohledu divadelního o počin výborně provedený se spornými režijními postupy (ale jakým způsobem je vlastně možné dnes toto dílo inscenovat?) a z hlediska hudebního provedení o počin na nejvyšší úrovni.

A ještě jedna poznámka. V takovýchto výjimečných případech, a snad se mnou budou diváci souhlasit, je škoda, že inscenace byla provedena pouze jednou. Interpreti museli při studování díla podstoupit hotové martyrium, nemluvě o vysokém počtu osazenstva na scéně. Neuvažuje vedení divadla o opakování či o jednorázovém vývozu této inscenace do zahraničí?

Alois Hába:
Nová země
(poloscénické provedení)
Hudební nastudování a dirigent: Petr Kofroň
Režie: Miroslav Bambušek
Scéna a kostýmy: Jana Preková
Světelný design: Jan Dörner
Sbormistr: Miriam Němcová
Dramaturgie: Ondřej Hučín
Orchestr Národního divadla
Koncertní mistr: Alexej Rosík
Český národní sbor
Premiéra 12. prosince 2014 Národní divadlo Praha

Větrov – Pavol Remenár
Větrovova – Lucie Hilscherová
Prochor – Josef Moravec
Krysa-Lukányč – Luděk Vele
Bankin – Jiří Brückler
Máša – Marie Fajtová
Gríša – Jaroslav Březina
Nataša – Veronika Hajnová
Čučkina – Lenka Šmídová
Šiškova – Yvona Škvárová
Karpucha – Zdeněk Plech
Mužík – Václav Lemberk

Činoherci – Tomáš Bambušek, Jiří Černý, Vanda Hybnerová, Petr Krušelnický, Jan Lepšík, Johana Matoušková, Passi Mäkelä, Richard Němec, Zuzana Sýkorová, Halka Třešňáková, Miloslav Mejzlík

www.narodni-divadlo.cz

Foto ND Praha / Hana Smejkalová