ProART Company a deset českých skladatelů

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Soubor ProART Company, který na české scéně pobývá již deset let, zaštiťuje nejen vlastní tvorbu, ale také festival uměleckých workshopů, který se koná každé léto v Brně a v Praze, stejně jako celoroční kurzy současného tance pro veřejnost. Vůdčím duchem souboru je po celou dobu tanečník a choreograf Martin Dvořák. Ve své vlastní tvorbě company stojí na hranici moderního a současného tance, přičemž právě zakotvení v dědictví taneční moderny a její svébytné estetiky je citelné. Není ryze alternativní a experimentální skupinou a vpouští do svého repertoáru méně prvků fyzického divadla a nových směrů než většina jejích generačních souputníků. Novinky na repertoáru souboru (který oficiálně udává sedm stálých členů a množství hostů) se obvykle objevují právě v rámci letního festivalu, ale letos je ProART plodný i mimo toto období.

Jako příspěvek k Roku české hudby vznikl projekt Motion Scores, pásmo deseti choreografií na hudbu deseti skladatelů, kteří svým působením zasahují první polovinu dvacátého století. Z oslovených choreografů se této příležitosti chopila desítka, a tak výsledný kus koresponduje i s výročím skupiny, která patří k plejádě letošních tanečních jubilantů. Vytvořit koláž choreografií v moderním až současném stylu na hudbu českých skladatelů je odvážné i ošemetné. Faktem je, že v historii tance není kombinace moderní choreografie a vážné hudby novinkou. První dvě generace taneční moderny počínaje Isadorou Duncan s oblibou využívaly partitur vážné hudby, skladeb původně vůbec neurčených k tanci, jako inspirace pro svou tvorbu. Při pohledu na scénu současnou musíme uznat, že zájem choreografů se v současnosti přesunul k hudbě soudobé, občas autorské, ale pokud již pracují s hotovými kusy, drtivá většina z nich sahá po představitelích od šedesátých let výše, především k minimalistům. Pokud se zamyslíme nad současnou tvorbou českou, choreografové téměř přestali využívat melodické hudby a vůbec skladeb s jasně danou strukturou, sahají ke konkrétní hudbě, zvukům, ruchům, své taneční kusy stavějí na hudbu, která je obvykle obrovskou jednolitou plochou, z níž málokdy vystoupí na povrch dynamická změna.Je samozřejmě ošidné generalizovat. Najdou se tvůrci, kteří se vrací ke starší hudbě, ale často se dá vysledovat jasná linka mezi využitím například komorní tvorby skladatelů první poloviny dvacátého století a specifickým tanečním slovníkem, který se také velmi drží inspiračních zdrojů této éry, tedy taneční moderny (typicky repertoár školního souboru Tanečního centra Praha Balet Praha Junior, tvorba některých konkrétních choreografů). Tradici tvorby na soudobou českou tvorbu, hudbu dvacátého století udržuje s přestávkami Festival Nové Evropy spojený s Cenou Jarmily Jeřábkové, který každé dva roky, pokud situace dovolí, organizuje Konzervatoř Duncan Centre. Jeho účastníci mají vždy předepsanou tvorbu konkrétního českého skladatele, s níž se musejí popasovat. A i někteří mladí choreografové z okruhu pražské HAMU sahají po soudobých skladatelích. Pak jsou tu samozřejmě hudební stálice určené k tanečnímu zpracování, například nesmrtelné Svěcení jara, po němž sahá každá generace. Nesmíme zapomenout ani na Českou baletní symfonii I a II z repertoáru Baletu Národního divadla.

Ale zpět k ProARTu. Že někteří choreografové odvykají pracovat s hudbou jasně strukturovanou a naplnit ji tanečním materiálem, stát se jejím partnerem, procítit a využít celou její hloubku, její potenciál, melodické finesy, dynamické změny, to se trošku odhaluje právě v případě, kdy vznikají choreografie programově na zadání. Práce se skladbou, která má jasně danou strukturu, melodii, orchestraci, dynamický vývoj, na komorní skladby členěné do vět, je jiná než práce s jednolitou hudební plochou minimalismu, kterou je možné kdekoli přerušit a doplnit nahrávkou zvuků. Pokaždé lze samozřejmě vytvořit svébytné dílo, ale první způsob přeci jen vyžaduje specifické schopnosti hudbu nejen „slyšet“, ale také „cítit“. A v tom se zkrátka vychází ze cviku. Použití vážné hudby samozřejmě neimplikuje, že choreograf má její strukturu kopírovat!, ale měli bychom z jeho interpretace, protože taková choreografie vlastně je vizuální interpretací hudby, poznat, že s ní pracoval, pochopil ji a tvořivě s ní nakládal, byť by ji nakonec zcela popřel.

Program Motion Scores složený z deseti choreografií je dramaturgicky sestaven tak, aby vznikl jednolitý tok všech deseti pohybových inspirací, a to bez přestávky. Jednotlivé choreografie nemají vlastní názvy, v programu jsou uvedeny jen názvy skladeb. Propojit je do dramaturgického celku se podařilo vcelku funkčním způsobem: ve večeru tančí pět interpretů, kteří se v jednotlivých choreografiích střídají, ale nemění kostým (jednoduché šedé či černé kalhoty a bílé košile a trička), světelný design je také jednotný (až na jednu výjimku je většina světel řešena shora, jako do různých tvarů vykryté „sprchy“) a mezi jednotlivými choreografiemi byly vytvořeny určité spoje, které fungují více či méně plynule, konec jedné předznamená většinou druhou, tanečníci se střídají bez nápadných odchodů a příchodů, pokud to není součást choreografie.Je zajímavé, nakolik si řada choreografií je svým tvaroslovím podobná, ačkoli máme před sebou dílo deseti různých autorů, a také škála hudebních skladeb je rozvinuta na ploše padesáti let, tedy nejde o jednolitý směr či školu, ale nejméně o dvě generace. Přitom se ale taneční slovník mnoha autorů podobá, a jak již bylo poznamenáno, převládá zde inspirace moderními tanečními směry a méně už tanečními technikami pozdějšími. Některé choreografie skutečně kolem diváka projdou a po skončení představení si žádné výrazné body z nich nezapamatuje.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Dvořák: Motion Scores (ProART Company)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Související články


Napsat komentář

Reklama