Rituální tanec u zrodu nového života

  1. 1
  2. 2
Pod hlavičkou Spitfire Company vzniklo pro divadlo Ponec nové taneční sólo, které vytvořili režisér Petr Boháč a Markéta Jandová. Křehká choreografie o zatraceně krásném jaru života, o jaru nového života, a to jen pár dní před úderem kalendářní jarní rovnodennosti. Tvůrci se inspirovali mariánským příběhem, ale nevypráví legendu, nýbrž se skrze tanec a jeho potenciál snaží odhalit, co je všem příběhům o nově vznikajícím životě v těle mladé ženy společné, po stránce emoční a pocitové.

Spitfire Company – F*cking Beautiful Spring (Markéta Jandová, foto Vojtěch Brtnický)

Celá inscenace je pojata jako rituál, rozšiřující zážitek z intenzivní bezprostřední fyzické blízkosti interpretky a publika o sluchové vjemy, jimž pomáhá moderní technologie. Jde tedy o kontrastní a svérázný střet principů. Jako publikum jsme shromážděni kolem kruhové plochy zlatavého nádechu, kterou během inscenace budou nasvěcovat dvě bodová naprogramovaná světla. Uskupeni v kruhu, v jedné, maximálně dvou řadách, shromážděni ke společnému kmenovému zážitku, který akcentuje vzájemnou blízkost a sdílení okamžiku, s pradávným a odjakživa platným nádechem, jednoduše platným od té doby, co se první lidé sešli kolem ohniště v nejpřirozenější a nejbezpečnější, energeticky nejúspornější geometrické křivce, kružnici. Není nic základnějšího ani magičtějšího než kruh, ať už ve výtvarném umění nebo v tanci, kruh jako statický tvar i kruhový pohyb a víření jako choreografický princip. A vzhledem k frekvenci odkazů na tento prazáklad, od Fullerové po Béjarta, je docela odvážné učinit z něj znovu středobod a základ kreace. Ukazuje se však, že možnosti jeho nového užití a zobrazení tu stále ještě jsou, záleží jen na naší vynalézavosti, jestli jej dovedeme ozvláštnit.

Spitfire Company – F*cking Beautiful Spring (Markéta Jandová, foto Vojtěch Brtnický)

Tanečnice je na dosah ruky a mohli bychom slyšet její dech, avšak náš sluch je po většinu představení od ní oddělen. Sólo doprovází zvuková krajina přetvořená do složitého prostorového efektu, a protože divadlo nedisponuje vícekanálovým ozvučením prostoru, je tato zvuková krajina vytvářena pro každého diváka zvlášť, prostřednictvím sluchátek, která přijímají každé svůj vlastní signál. Na jedné straně tedy dochází k propojení skrze naši blízkost a potenciální kontakt, na druhé straně k řízenému odpojení od celku, protože každý divák je uzavřen ve svém vlastním auditivním světě.

Ani to však není ve své podstatě nepřirozené – protože kdybychom například během rituálu požili látku měnící vědomí, i tak bychom byli sice spolu, ale každý ve specifickém vesmíru vjemů. Kontrastuje tu tedy především způsob, jakým je ten alternativní polosvět, v němž se nacházíme, vytvořen. Připomíná mi to alespoň částečně zkušenost s virtuální realitou, která díky technologii utlumí veškerý zvuk a ruch reálného světa a, většinou také ve tmě, dovolí účastníkovi navštívit alternativní prostor. A je-li tento svět příjemný, uklidňující, naplněný například právě tanečním rituálem, nechce se z něj ani odcházet do rozptylujícího hluku každodennosti.

Jsme tedy svědky tanečního rituálu, jehož každý aspekt na tento charakter upozorňuje a zpřítomňuje jej – kruh dominuje rovněž světelnému designu. Samozřejmě v tom můžeme vidět i narážku na intelektuální antiku, ale spíše je to otázkou, jestli divák sám začne posléze uvažovat o různých výrocích a citátech s pojmem kruhu spojených. Zde se kruhy jeví spíše jako ostrůvky situací, nálad a emocí, jimiž tanečnice coby mladá matka postupně prochází tak, jak se jí přeměňují pod nohama – v každém prostoru ji zalévají jiné myšlenky, které jsou někdy naznačeny šeptanými slovy, ale spíše zvuky a ruchy a hudbou na pozadí, která diváka přivádí do duchovního kontextu. (S největší pravděpodobností je to oratorium Johna Adamse, o kterém Petr Boháč mluvil dříve jako o své inspiraci, každopádně by bylo dobré to napsat do kreditů k inscenaci namísto lakonického “binaurální mix”, třeba by si někdo chtěl sehnat i celou původní nahrávku).

Kruh a víření je hlavním pohybovým principem, který známe mimo jiné jako prostředek, jak se pomocí tance uvést do stavu transu. Točit se v kruhu však také může metaforicky znamenat situaci bezvýchodnosti, lapení v pasti a v něčem, co už nelze změnit. Tím je třeba odpovědnost za nový život, kterou v sobě člověk v té či oné podobě ponese až do skonání svého vlastního života.

Spitfire Company – F*cking Beautiful Spring (Markéta Jandová, foto Vojtěch Brtnický)

Markéta Jandová vytváří i interpretuje v základních principech jednoduchou, ale fyzicky náročnou choreografií, která právě koncentrací připomíná posvátný transcendentální dervišský tanec, během představení jím rozkresluje různorodou škálu myšlenek, které se u zrodu nového života objevují a doprovázejí tento „jiný stav“. Jiný stav je zde znásobený – prostředím, uskupením, naší izolací ve světě binaurálního zvuku, v metafoře na jevišti, stav každé zde přítomné entity a jevu je jiný. Ale vlastně bychom ani nepotřebovali znát konkrétní téma, mohli bychom si tu tři čtvrtě hodinu užít jako čistě rituální zážitek neodvislý na jakémkoliv obsahu, nebo bychom si do formy promítli svůj vlastní. Pokud však hledáme a udržujeme pozornost vůči námětu, procházíme tedy s tanečnicí různými fázemi psychického rozpoložení – od nejistoty, odporu, který mladá žena cítí či předjímá vůči změnám ve vlastním těle, hledání nové pozice, nového místa na světě, přes propojení se společenstvím těch, které tím vším prošly a dokázaly to, tedy od zděšení a obav až po mocnou hrdost na vlastní sílu a na čest být svědkem a součástí zázraku zrození.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]
  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 0 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments