Bryn Terfel: Jednou možná budu vaším Leporellem

Přiletěl toto pondělí odpoledne. Po soukromé večeři se šéfkou pořádající agentury se ještě večer rozjel natočit šot pro zpravodajství České televize. Úterní dopoledne strávil s novináři, odpoledne pak na zkoušce. Ve středu dopoledne natočil rozhovor pro kulturní magazín ČT. Dnes přes den má ještě jednu zkoušku s orchestrem a večer konečně koncert. A hned v pátek ráno odlétá do Madridu na galavečer k poctě sedmdesátých narozenin Plácida Dominga. Na soukromý program mu tentokrát nezbyl čas. Ani na lenošení. Ale na nějaké to nečinné odpočívání Bryn Terfel stejně není. A tak mezi kratšími rozhovory s jinými novináři a obědem jsme spolu strávili bezmála hodinu povídáním si zdaleka nejen o zpívání, ale hlavně o všem možném dalším z běžného každodenního života.

Velšský basbarytonista Bryn Terfel nemá ani zdaleka tak mohutnou postavu, jak se na jevišti či koncertním pódiu může zdát. Netrpí hvězdnými manýry. Při rozhovoru si klidně zuje boty a zkříží nohy na pohovce, a tak vy si za chvíli připadáte, jako když sedíte s kamarádem, kterého znáte léta a dlouho jste se s ním neviděli. A s takovým dobrým parťákem je přece potřeba probrat vše, co život přináší. Uběhne hodina a vy máte pocit, že jste si ještě všechno neřekli. Takové bylo setkání s Brynem Terfelem, jehož část přinášíme čtenářům Opery Plus, doplněnéou fotografiemi pořízenými k vydání CD Bad Boys, které bylo inspirací pro program zpěvákova pražského koncertu.

Pane Terfele, musíte být unavený, když se takhle s entuziazmem několik hodin věnujete novinářům. Stále se opakující otázky na vaši operní kariéru, role, budoucnost …

Patří to k mé práci. Ale není jednoduché odpovídat mnohokrát na to samé. Potěší mě vždycky, když se někdo zeptá jinak nebo položí zajímavou otázku, která mě nutí k zamyšlení. Otázky typu, co budete zpívat tehdy a tehdy, co chystáte nového, otázky na mou kariéru… Těch dostávám nespočet a mám na ně už připravené odpovědi. A tak doufám, že vy se budete ptát i na něco jiného! (smích)

Jste podruhé v Praze, máte tentokrát čas si projít město, poznat jej?

Když jsem tady byl předloni, měl jsem času víc. Udělal jsem si pár moc pěkných procházek po Praze. Viděl jsem hodně z historie tohoto krásného města. Nakoupil jsem tady i hezké dárky pro své děti. Hračky, které mají strašně rády a doteď si s nimi hrají – a to je co říct! Tentokrát ale víc zkouším s orchestrem, takže není tolik času a taky hned v pátek odlétám do Madridu na koncert k poctě Plácida Dominga. Takže jsem tu jen krátce. Ale letos má Praha štěstí na fajn zpěváky. Jonas Kaufmann tu byl přede mnou, přijede Cecilia Bartoli, Thomas Hampson. Byl bych strašně rád, kdyby takoví báječní kolegové přijeli za mnou do Walesu. Máte se letos v Čechách skvěle! (smích)

Když už jste zmínil Wales a operní zpěváky: Nedávno jsme zaznamenali zprávy o tom, že Velšská národní opera má finanční problémy…

Ano, ty problémy jsou. A to i přesto, že má tahle instituce za sebou docela úspěšnou sezónu. Je to divadlo, kde jsem v minulých sezónách zpíval svého prvního Hanse Sachse. Operní dům a jeho soubor je velmi úspěšný. Stále více oblíbený u publika. Za minulou sezónu získal ocenění SouthBank Award, které je udělováno nejlepšímu opernímu souboru v Británii. Na repertoáru mají spousta zajímavých titulů: Falstaffa, Otella, Petera Grimese. Mají bohatý repertoár. Je to ale menší operní dům v rámci britských ostrovů… Mají finanční problémy i oblastní operní scény u vás?

Ano, a nejen ony. Těžkosti má i jedna ze dvou operních scén v Praze – Státní opera….

To je smutné. V Británii to ale není o mnoho lepší a debatuje se tam i o rušení větších operních scén. Na přetřesu jsou opery v Liverpoolu, Plymouthu, Oxfordu… Ale řešení je. English National Opera i Velšská národní opera jezdí pravidelně na zájezdy. Navštěvují nejenom středně velká města, ale i malá městečka. Myslím, že by to mohlo být východisko i pro vás, jak dostat operu k lidem a přitom redukovat počet malých regionálních operních scén, na které nejsou peníze. Prostě opery z velkých měst by část svých představení odehrály na oblasti. Nejste nakonec tak velká země, aby to nešlo.

Věnujme se zase trochu vám osobně. Musíte strávit mnoho času mimo domov, máte přitom tři děti. Kolik času s nimi v průběhu roku prožijete? Berete je někdy s sebou na turné?

Mám tři děti, ano. S sebou je ale nikdy neberu. Teď jsem s nimi byl tři týdny přes Vánoce, jsme spolu vždy i část letních prázdnin. I tak ale pohromadě trávíme jen asi dva měsíce z celého roku. Ale to je daň za profesi, kterou dělám. Snažíme se s manželkou o to, aby si děti zvykly na to, že táta je často pryč a vrací se domů jen na krátko. Mají mámu, která je s nimi. Tři děti jí však dají zabrat…

Jak staré jsou vaše děti?

Šestnáct, dvanáct a deset let. Všichni to jsou kluci. Nejstarší syn se formuje do velmi zajímavé osobnosti. Když byl malý, nikdy neusnul sám. Spal se mnou nebo spíš s manželkou, takže jsme si ho jako rodiče hodně užili. Teď začíná projevovat přání jezdit se mnou… Jsem pryč hodně, ale když jsem doma, jsem rodič na celý úvazek! Svým dětem se věnuji ve dne v noci.

Myslíte, že některé z vašich dětí půjde ve vašich stopách?

Možná, můj nejstarší syn se už nechal slyšet, že až dokončí střední školu, vrhne se do mého světa se mnou. Nevím, jestli má talent zpívat. Ale má strašně zajímavou vlastnost: dobře se učí texty. Stačí, aby shlédnul jednou nějaký film a už si pamatuje repliky. Má takovou paměť, že si velmi rychle zafixuje nejenom dějovou linku, ale i dialogy, a taky dokáže přesně popsat i scénu. Možná taky, že jednou bude dělat u filmu scénáristu, kameramana. Možná bude i před kamerou. Prostřední syn je rocker. No a nejmladší je takový malý spisovatel. Každý je jiný…

Nejste známý jenom jako zpěvák v opeře, oblíbené jsou i vaše muzikálové nahrávky včetně těch s Renée Fleming, ve kterých můžeme najít hlavně scény z klasických muzikálů, jako jsou třeba Bídníci. Jaký je váš vztah k této hudbě?

Víte, pocházím z Walesu. Tam je hodně silná tradice sborového zpěvu. Nejenom ženského ale i mužského. Při každé mši v kostele je sbor, který zpívá chorály, ale nejen ty. Každou sobotu i v té nejmenší vesničce mají tihle amatérští sboroví zpěváci koncert. A obyčejně zvou i hosty – sólisty. Když jdu na takovýto koncert – a jako sólista chodím jak jen můžu, pokud jsem doma – posluchači očekávají, že budu zpívat známé kousky. Nečekají Wagnera! Chtějí něco známého, populárního. Tak jsem vlastně i já přišel k hudbě a ke zpívání. Právě při těchto koncertech.

Pokud mám ale běžný koncert árií z oper, strašně mě baví pozorovat reakce posluchačů, když spustím třeba Hammersteina. Šedesát procent mých koncertů přitom tvoří klasická hudba, hlavně operní árie, a zbytek právě muzikálové melodie nebo známé hity včetně rockových. Držím se ale zásady, že tyhle věci zpívám až v druhé polovině koncertu, tedy ke konci. Uvolní se tím atmosféra. Z lidí spadne upjatost, spojí si můj koncert s příjemnou zábavou. Mnoha lidem, stejně jako i mně vadí upjatost, se kterou se přistupuje k takzvané vážné hudbě. Přitom nejde o nic jiného, než o zábavu. A tak se snažím při svých koncertech, aby po takzvané vážné části přišla lehčí. Lidé se chtějí bavit!

Není to také způsob, jak přivést mladé lidi k vážné hudbě?

To myslím, že ne. To není v našich rukou, tedy v rukou operních zpěváků. Pokud víc sledujete zpravodajství, pak možná víte, že vítězem soutěže Británie hledá superstar se stal člověk s krásným hlasem, který zazpíval klasické árie, ale je postižený. Je to zajímavé. Pořádám dobročinný festival a když pozvu André Bocelliho, prodám přes tisíc lístků. Ne proto, že lidé chtějí slyšet operu. Ale kvůli člověku, který je postižený. Dokáže bez toho, aby viděl, se naučit jen poslechem jakoukoliv árii. Je to úctyhodný člověk. Řekl mi: Vyber si jakoukoliv známou árii, řekni mi její jméno a dej mi deset minut. Vybral jsem z Giordaniho Chéniera, ovšem árii, která není pro tenora. Trvalo pouhých deset minut, než si stoupl a transponovanou mi ji zazpíval. To je něco obdivuhodného. Třeba to může být pro mladé lidi inspirativní, třeba to je může přitáhnout k zájmu o klasickou hudbu.

Ne, nemyslím si, že tím, že nahrávám Hammersteina nebo Bídníky, mám možnost ovlivnit mladé lidi. Nahrávám to proto, že mě to baví. A taky proto, že nahrávací společnost bude ráda za devět set tisíc prodaných nosičů. A když to bude zmíněný Hammerstein, tak jich bude oněch devět set tisíc spíš, než když to bude výběr z Wagnera. Jedno z mých poslouchanějších alb přitom dosáhlo milionu prodaných nosičů. A tak vlastně ani není těžké se rozhodnout: Stojí před vámi agent z nahrávací společnosti a vy řešíte jestli vydáte ještě jednoho Schuberta nebo muzikály. Jak myslíte, že to dopadne?

Co opera v kině? Co si myslíte třeba o projektu Opera in Cinema? Nebo o projektu Met in HD, který je i v Česku úspěšný? A co říkáte názorům, které v poslední době sílí, a totiž že to je jiné, než divadlo, že vnímání je jiné, zvuk je jiný…

To jsou zajímavé věci. Když jsem podepisoval svůj zatím jediný kontrakt pro Met in HD ujišťovali mne, že se jedná o přenos představení, kdy bude snímáno jen to, co se na jevišti děje a zvuk bude autentický. Na druhou stranu je pravda, že to co vidíte v kině nebo v televizi, to je jiné. Dojem z představení jako celku je jiný. Kamera zabírá více detailů, je vám vidět do obličeje. Zatímco v sále máte pohled na celek a celé to kouzelné Lepageovo mystérium vnímáte takříkajíc v jednom kuse. V tom ten rozdíl může být. Ale pokud HD přenosy umožní lidem chodit na operu a jíst přitom popcorn, má to smysl pro popularizaci. Možná to některým lidem otevře cestu k živému opernímu divadlu. A to je dobře. Měl jsem možnost vidět pár HD představení a minulý měsíc jsem byl také na přenosu baletu. To mě překvapilo moc. To, co v sále nevímáte: jak se napínají svaly, jak z nich stéká pot, krásné atletické postavy – to všechno – všechny tyhle detaily – vnímáte v kině a dotvářejí u baletu atmosféru. Je vidět ta námaha, to úsilí a to je fascinující.

Zastavme se přece jen taky u vašich rolí. Při minulém rozhovoru pro Operu Plus jste prozradil, že kromě Falstaffa je vaší životní rolí Hans Sachs. A další role?

Mistři pěvci mě stály tři roky života. Nádherné představení. Dobrá inscenace, výborný režisér, dirigent. I když moje cesta k Sachsovi byla těžká, zpívalo se mi v oné inscenaci moc dobře. Ale to neznamená, že to tak je vždycky. Na letošním Proms se mi tak fajn nezpívalo a myslím, že jsem ani neodvedl moc dobrého Hanse Sachse s BBC Orchestra. Je to role, kterou hodně ovlivňuje rozpoložení člověka. Ve Velšské národní opeře jsme znal akustiku, orchestr, všechno. V případě BBC ale ne. A tak se mi tolik nedařilo. A hraje roli i to, že nejenom pro zpěváky, ale i pro diváky nebo posluchče je Wagner obtížný. Mistři pěvci zvlášť a tak musí být i publikum připraveno na to, co bude poslouchat. Ve Velšské opeře za mnou lidé chodili po sedmi hodinách – ano, představení bylo se skoro dvěma hodinovými přestávkami, kdy lidé večeří – a říkali mi: Byli jsme už čtyřikrát, děkujeme, že jste nás přivedl k Wagnerovi! Za Hanse jsem dostal cenu a jsem na ní pyšný. Jednak nemám moc operních ocenění a jednak to beru jako zadostiučinění za to, že jsem mu dal své tři roky života. Budu ho zpívat také v Londýně a jsem zvědavý, jestli v lidech vzbudím ty samé emoce jako doma ve Walesu.

A máte nějaké další wagnerovské role, které byste si chtěl zařadit do repertoáru?

Ne. Nemám. Myslím, že Ring, Bludný Holanďan a Hans Sachs mi stačí.

A z jakého důvodu? Vždyť wagnerovské postavy jsou tak různé. Vezměme jen třeba Wotana a Bludného Holanďana…

…ano, z pohledu publika ano. Ale já si nemyslím, že by existovaly jednodušší nebo těžší wagnerovské role. Každá z nich je obtížná. Každá jinak. Vokály, hloubkou procítění, výškami,… Zdánlivě lehký Holanďan obsahuje spoustu pasáží, které jsou vokálně pro můj typ hlasu tak obtížné, že si to mnoho posluchačů nedokáže představit. Chci být teď už velmi opatrný v překračování řeky zvané Wagner. Myslím, že s těmi rolemi, které mám nastudované, si nějakou dobu vystačím. Chci být opatrný v přijímání jakýchkoliv nových rolí.

Co vaše budoucnost. Jak moc popsaný je váš pracovní kalendář?

Posledních šest měsíců bylo nabitých. Od Falstaffa v Monte Carlu po Mistry pěvce ve Walesu. Rheingold v New Yorku stál taky hodně času a úsilí. Myslím, že s takhle nabitým programem už nebudu pokračovat. Je pak strašně těžké odolat stresu a nepřenášet ho na své blízké. Budu zpívat tři představení Toscy v La Scale. Na to se těším. Pak si udělám malou odbočku k Mozartovi a budu zpívat Leporella. Pořád i v budoucnu se chci věnovat hlavně opeře. Chci si však vybrat jen pár operních domů, se kterými budu spolupracovat. Covent Garden a Velšská Národní Opera jsou pro mne asi nejdůležitější. Chci taky v pohodě dokončit Ring v New Yorku a po něm se Metropolitní už tolik věnovat nechci.

Operní fanoušci se o to hodně přou: Co vy máte raději, moderní nebo klasické režie, scénografii? Viděl jsem vás třeba v amsterodamské Tosce a to byla velmi moderní a strhující inscenace…

(Smích) …ano, ta byla zajímavá! Ten větrák, plameny! Strašně působivá, že? Mám rád, když má inscenace koncept. Prostě, když režisér přinese výklad, o čem se bude hrát. Pak mi nevadí ani moderní, ale ani klasická výprava. Pak se do toho vrhám s nadšením. A je to také o publiku. Jsou operní domy, kde je publikum tradiční. Na tradicích lpí a vyžaduje je. Třeba ve Vídni. Tam vám přijdou po představení vynadat fanoušci, kteří pamatují ještě Karajana, v čem že jste to zpíval! (smích) Pak jsou ovšem modernější divadla… Ale divadlo by hlavně mělo bavit a lidé by měli odcházet spokojení. To umí udělat jen dobrý režisér. Pak je jedno, jestli je moderní nebo klasická režie a výprava. Někdy se to nepovede, jako třeba teď v Monte Carlu Falstaff. Škrtil jsem kočku a nevěděl proč. Škubal krocana…

Představují vám režiséři svoje koncepce předem?

Ne, nikdy. Vstupuji do zkoušek už připravené režijní koncepce.

A stalo se vám, že jste někdy kvůli pro vás nepřijatelné režijní koncepci nakonec odmítl zpívat?

Ještě ne. Nedělám to. Způsobil bych tím spoustu komplikací jiným. A zůstal bez peněz. Snad vlastně jen o jedné takové inscenaci jsem přemýšlel, že ji odmítnu. Byl to Don Giovanni v Bastille v Paříži. Tam zpěváci byli nazí na jevišti a předváděli kaskadérské kousky. Nakonec to ale dopadlo jinak, bez mé účasti.

Co publikum? Je rozdíl mezi americkým a evropským publikem?

Je! (smích) V New Yorku mají diváci kabáty přehozené přes sedadlo a netleskají dlouho, aby stihli co nejrychleji metro. Ve Vídni zase myslí, že všichni budou zpívat jako za dob Karajana a mají rádi své tradice. Nové zpěváky těžko přijímají…

Možná pošetilá otázka, ale jsme v Praze: Nenapadlo vás, že by bylo možné zazpívat si – třeba hned ve dvou nebo třech představeních – vašeho Leporella v pražském Stavovském divadle? Tedy v divadle, kde měl Don Giovanni premiéru?

Možná. Dobrý nápad. Můžu to zkusit. Kalendář mám plný do roku 2014 nebo 2015, ale potom by to šlo. Vím, že tohle malé divadlo je divadlem, které jako jediné z dob Mozarta stojí na svém místě prakticky v původní podobě. Má nesmírnou historickou hodnotu. Možná by stálo zato přemýšlet i o HD přenosu z tohoto divadla. To by bylo zajímavé! (smích)

Pane Terfele, děkujeme za příjemnou hodinu povídání si s vámi a taky za možnost poslechnout si vás znovu v Praze.

I mě těšilo! – Venku je pěkně, nepůjdeme se spolu projít?…

S Brynem Terfelem hovořil Aleš Bráza