Budoucnosti českého současného tance svítí zelená

Vzhledem k jejich zatím nevelkým autorským zkušenostem to lze považovat za vhodný přístup, kterým přináší jistotu vlastního ukotvení, vůči kterému se mohou kdykoliv vymezit, ale také nemusí. Nakonec není kam spěchat, každý mladý umělec se potřebuje nejprve nalézt a ujasnit si své zájmy, priority a vkus a získat praktickou orientaci v oboru. K tomu je cesta skrze odkaz udržovaný už téměř století (i když dlouho neoficiálně) tou nejlepší volbou.

Tereza Krejčová, v současnosti studentka SEAD Salzburg Experimental Academy of Dance, představila své sólo Naturamela na hudbu Václava Chalupského. Čistě lyrická a velmi taneční miniatura byla neotřele působivá díky využití shuffle pohybu nohou, který tanečnici udržel neustále „zakořeněnou“ v zemi, přestože koruna jejího tančícího stromu se rozpínala do všech stran. Návrat k přírodě a přirozenosti je opět aktuálním tématem, zde v dokonalosti jednoduchého, ale působivé zpracování, dává tušit, spolu se vzdušností v jejím tanečním projevu, možnost výjimečné umělecké budoucnosti.

Autorkou následného tria Diskurz pomíjivosti je Nikola Němcová, v současnosti se kromě interpretace věnuje i pedagogické činnosti. Jako choreografka zpracovala téma času v konstitutivním určení lidství. Obraznost svého námětu podtrhla třemi velkými kyvadly, mezi kterými se těla tanečnic (Nikola Němcová, Tereza Svobodová a Anežka Stráníková) pohybovaly s taneční přirozeností sobě vlastní. Nápadité prostorové řešení dalo této etudě na dané téma švih, jednoduše vkusné oživení žlutou barvou v kostýmu zase podpořilo „artový“ vizuál, celého dílka. Téma má potenciál, který by si určitě zasloužil rozpracovat, aby práce překonala své školní mantinely. Nicméně nikdo neříká, že to musí být teď. Tím spíš, že by si to zasloužilo prostor, jakým disponuje délka celovečerní choreografie.

Závěr večera patřil charismatické tanečnici Jitce Čechové, která s uskupením Pulsar již spolupracuje v užší rovině. Chiaroscuro Hédonistiko je morálně etickou polemikou nad standardem povrchností „perspektivního“ mládí. Výrazová vyspělost i dívčí křehkost se v tanečním projevu Jitky Čechové snoubí do estetické dokonalosti. Hudební mix a efekt stroboskopu ve světelném designu zvýraznil vrcholící dramatičnost námětu až na nejvyšší únosnou míru působivé podívané, ve které byla scénicky zakomponována i hrst mouky. Trocha evokace duncanovského retra neublížila, ale ani neposloužila. Jitka Čechová je výjimečná interpretka, která dokáže ovládnout jeviště i v pracovním nasvícení a tréninkových teplákách a vždycky by upoutala svou taneční poetikou a oduševnělostí. V tomto směru tedy při řešení podoby choreografie určitě méně znamená více a sázka na krásu přirozenosti v tanečního pohybu se nemůže nevyplatit.

Tanečnímu programu předcházela přednáška Niny Vangelli na téma současného stavu českého tance. K jejím trochu překvapivým postojům je nutno se vyjádřit jindy a jinde. Hned na to navazovala debata vedená Martou Ljubkovou s hosty Michalem Záhorou, Lucií Kašiarovou a Yvonou Kreuzmannovou směřující k otázkám o důležitosti taneční angažovanosti a vlivu současných trendů na uměleckou inspiraci. Jak se dalo očekávat, stejně se nakonec stočila ke všeobecnému konstatování nevyhovujících podmínek pro uměleckou činnost a nedostatečnosti teoretické základny oboru. Trochu jako skoro už skoro třicetileté vrčení kolovrátku, tak je nutno doufat v budoucí přísliby.

Psáno z premiéry 19. listopadu 2019, divadlo Ponec.