Byčkov rozdmýchal bouři emocí. Šostakovič zazněl v plné intenzitě

Šostakovičova hudba: Mezi genialitou a osudem

V jednom z televizních dokumentů o Dmitriji Šostakovičovi vyprávěl autorův přítel Gennadij Rožděstvenskij, slavný dirigent, že byl svědkem, jak skladatel komponoval. Prý se šel na chvíli projít a po návratu z procházky psal rovnou čistopis. „Vypadalo to, jako by mu to někdo diktoval shůry“, dodal Rožděstvenskij.

Zamyslíme-li se nad tím, jaké schopnosti mohly Dmitriji Šostakovičovi umožnit popsaný tvůrčí proces, lépe řečeno, pokusíme-li se výše uvedené vyprávění zbavit démonizace, dostaneme se k dvěma důležitým faktům. Jako první lze uvést, že Šostakovič patřil mezi představitele neoklasicismu, což znamená, že ke svým skladbám využíval již připravené formové typy. Jejich mechanismus souhry rozpínavých a scelovacích sil hudební tkáně měl dokonale prostudované a teoreticky promyšlené. V tomto duchu mohl invencí nabitý tvůrce rozvoj hudebního materiálu přesně modelovat.

Druhým faktem je neuvěřitelná plynulost autorova tvůrčího vývoje, kdy prvky jeho hudební řeči z mladých let zaznamenáváme ještě na sklonku jeho života. Tvůrčí rozmach tohoto skladatele shledáváme podobným jako vývoj úspěšného modelu auta, kdy v průběhu let u každého nového modelu zaznamenáváme inovace konstruktérů i ponechání toho, co obstálo v nových podmínkách. Kvalita tedy roste vějířovitým způsobem. Nemůžeme se tedy divit, že např. slavná autorova Symfonie č. 7 h moll „Leningradská“ má své kořeny ještě před začátkem druhé světové války, kdy byly dokončeny jiné opusy. K tomuto faktu lze přinést celou řadu dalších příkladů. Nastíněná tvrzení podporují Šostakovičovy paměti (viz knihu Svědectví od Solomona Volkova). Výhoda takového nedělitelného vývoje pro posluchače tkví v tom, že pokud má s autorovou tvorbou již určité poslechové zkušenosti, k neznámé skladbě si najde cestu snáze. Mimochodem, není to také princip, který usnadňuje poznávání skladeb Johana Sebastiana Bacha a mnohých dalších celebrit světa vážné hudby?

Virtuos v plamenech Šostakovičovy hudby

Večer s Českou filharmonii přinesl z popsané homogenní řady děl Koncert pro housle a orchestr a moll a Symfonii č. 5 d moll. Oba opusy obsahují podobná scherzosní eruptivní allegra i cantabilní melodické klenby nevídané hloubky. Na druhou stranu – oba svým celkovým ustrojením i dokonalým zvládnutím vztahu obsahu a formy patří mezi klenoty hudby 1. poloviny 20. století.

Sólistou houslového koncertu byl Jiří Vodička. Svojí prioritu ve skladbě si vydobyl především ohnivým provedením druhé věty Scherza a závěrečnou Burleskou. Jeho živelné muzikantství, jež dávalo oheň suverénním pasážovým či akordickým eskapádám, zvedalo posluchače ze sedadel a vymezovalo kompozici v koncertantním žánru. Obě věty mají v sobě Šostakovičův sarkasmus a dokumentují autorovu schopnost karikatury. Ta se v podobných případech dotýkala až samotného Stalina.

I když nepřipojíme hypotézy o obsahu popisovaného divokého reje, nemusíme již slyšet ze skladby nic dalšího, abychom poznali Šostakovičův rukopis. První houslový koncert zapojuje i mnoho ze sféry symfonismu, a tak koliduje žánrově s koncertantní symfonií. To nikterak nesnižuje interpretační požadavky na sólistu. Jsou však odlišné od čistě koncertantní skladby. Sólista se zde totiž častěji zapojuje do ústrojenství hudby jako jeho rovnocenná složka. Jiří Vodička byl v této roli plnohodnotným partnerem orchestru. K ilustraci výše uvedeného odkazuji na rozhovor s Jiřím Vodičkou, který poskytl Opeře PLUS v nedávné době.

Zde vyřčená houslistova pokora k hudebním dílům dostala mnoho prostoru v jeho partnerství v rámci Passacaglie 3. věty i v roli nositele dlouhodeché jednohlasé melodie v úvodním Nocturnu. Udržení napětí této po dlouhé minuty trvající zpovědi, často ani nesouvisející s akordickým doprovodem, je nadlidský úkol. Myslím si, že po stránce interpretace stojí před sólistou i dirigentem v první větě nejtěžší úkol z celého díla. Semjon Byčkov svojí volbou základních tempových parametrů i formou tempového vlnění dal této větě základní rámec, ve kterém se Jiří Vodička mohl smysluplně agogicky pohybovat. Přes poslechovou náročnost si získal Šostakovičův Koncert pro housle a orchestr č. 1 velké sympatie publika. Sólista byl mnohokrát vyvoláván. Přidával pak s komorním doprovodem drobnou skladbu z barokního reperetoáru.

Mistr symfonického vyprávění a filharmonie v dokonalé souhře

Šostkovičova Symfonie č. 5 patří bezesporu k oblíbeným dílům šéfdirigenta Semjona Byčkova. Stala se též součástí slavnostního koncertu k jeho 70. narozeninám, který se konal na sklonku roku 2022. Podrobnosti k tomuto dílu jsou uvedeny v článku popisujícím slavnostní koncert.

Aktulání provedení ČF obohatilo dílo o nové interpretační detaily. Nové nastudování dávalo mnoho příležitostí k využití přirozené muzikality členů orchestru. Žádný detail nebylo možno považovat ani za neadekvátní vůči skladbě, ani za nepřirozený požadavek vůči hudebníkovi. V první větě Moderato zaujaly časté úsečné konce frází. Byly realizovány především v expozici hlavního tématu. Dávaly hudbě dramatický podtón. Měkkost provedení vedlejšího tématu se pak ukázala ještě sametovější. Promyšlená tempová výstavba úvodní části vygenerovala pochodové defilé v duchu společenskými svátky inspirovaných skladeb Charlese Ivese, kde se mísí zvuky davu s břesknými marši. Nástup slavnostního pochodu vytvořil vrchol první věty. V Largu třetí věty jsem zaznamenal enormní pokles dynamiky v druhé polovině díla, jenž prohloubil temný, depresivní charakter. Poslední věta Allegro non troppo byla zahájena ve strhujícím tempu. Pro vyřešení návaznosti její dlouhé patetické závěrové fáze bylo využito souměřitelného tempa s hodnotou o polovinu nižší. Vznešený závěr symfonie tak vyústil jako logický důsledek předešlého dění. Mnoho interpretací této hudby se k uvedené metodě návaznosti neuchyluje, a logika jejich průběhu tím utrpí. Semjon Byčkov s Českou filharmonií dosáhl homogenního spojení.

Koncert České filharmonie vynesl do popředí mistrovská díla Dmitrije Šostakoviče a nabídl posluchačům jejich kontinuitu jako pomoc při jejich poslechu. Výborná interpretace dala skladbám silný emocionální záběr. Posluchači se na závěr všem interpretům odměnili bouřlivým aplausem.

Česká filharmonie • Jiří Vodička
26. března 2025, 19:30 hodin
Dvořákova síň, Rudolfinum, Praha

Program:
Dmitrij Šostakovič: Koncert pro housle a orchestr č. 1 a moll, op. 77 (30′)

— Přestávka —

Dmitrij Šostakovič: Symfonie č. 5 d moll, op. 47 (44′)

Účinkující:
Jiří Vodička – housle
Česká filharmonie
Semjon Byčkov – dirigent