Německý večer mezi tradicí a interpretační zdrženlivostí
Otevřít večer předehrou k Tannhäuserovi bylo jistě lepším nápadem, než jej takto zakončit, jak bylo původně uvedeno v programu i na webu. Tím spíše, že provedení bylo spíše průměrné, drobné leč setrvalé technické nedostatky v intonaci i souhře nezdobily právě výkon orchestru a tak úvodní číslo plnilo pouze základní funkci, kterou operní ouvertury plnily po staletí – umožnit publiku, aby se zklidnilo a začalo se věnovat tomu, proč sem přišlo, to jest hudbě.
Mahlerova bolest jako skutečný středobod večera
Fleur Barron v Písních o mrtvých dětech zaujala přes své mládí zralým projevem i vokální jistotou. Životopis pěvkyně – rodačka ze Severního Irska, po matce singapurského a po otci britského původu – působí spíše kosmopolitním dojmem. Dětství strávila v Hongkongu, mládí a hudební studia pak v New Yorku. V Praze však překvapila přirozenou afinitou ke světu německého Liedu i jeho důvěrnou znalostí. Mahlerův bolestný cyklus pěti písní na texty Friedricha Rückerta zpívá již řadu let s klavírním doprovodem a její projev zde postupně vyzrál a pozoruhodně se prohloubil.
Klavírní verze je však pouze nouzovým řešením, stejně jako další úpravy, hojně dosud prováděné (například ta pro sólové dechové nástroje) a tak pražské publikum s vděčností ocenilo, že mohlo vyslechnout tento hluboce Mahlerem prožitý písňový cyklus v originálním zvukovém hávu, a to v interpretaci, jež snesla velmi vysoká měřítka.
Přesto musím připomenout, že texty písní, které Mahlera tolik inspirovaly, jsou nářkem otce. Friedrich Rückert, německý básník, jemuž během tří neděl na přelomu let 1833/34 zemřely na spálu obě jeho děti, napsal více než čtyři stovky básní, než se ze svého neštěstí vypsal. Jeho zoufalý, nejprve neztišitelný nářek Mahler postupně tonálně projasňuje až k závěrečnému smíření, od temného d moll až k jasnému D dur. Od prvé písně Nun will die Sonn‘ so hell aufgeh’n – A slunce dnes vyšlo tak jasně! Jako by se nic nestalo! Přes střední díl, Oft denk‘ ich, sie sind nur ausgegangen – Často si myslívám, že si jen někam vyrazily, a že se zase brzy vrátí… Až po závěrečnou píseň In diesem Wetter, in diesem Braus – V tomhle nečase, do hromů a blesků, bych nikdy nepustil děti z domu.
Svůj cyklus věnoval mužskému hlasu, barytonu, a tak byl také poprvé proveden ve Vídni v roce 1905. Uvádí se ovšem stejně často ve verzi pro mezzosoprán. Takže máme možnost už více než sto let porovnávat zoufalství otce se zoufalstvím matky, autentičnost dvou bytostně odlišných podání, v provedení muže i ženy. Velcí světoví pěvci minulosti – mám-li jmenovat jen jednoho, pak je má volba jasná: Dietrich Fischer-Dieskau – jsou tu konfrontováni s ženským pojetím. Zde je pole vyrovnanější, ale jmenujme alespoň Kathleen Ferrier, Christu Ludwig, Jessye Norman.
Fleur Barron se již dnes dokáže zařadit do této kategorie vcelku se ctí. Její sytý mezzosoprán je schopen podmanivé kresby v nízké poloze – což je zde velmi důležité – a pěvkyně vládne i schopností rozvinout své žalem prodchnuté mélické oblouky do autentické působivosti, plně přesvědčivé svou ztišenou cudností. Není to žádné koketování s plačtivým kýčem, jak občas slýcháme i u renomovaných pěvkyň. Orchestrální složka hýří nesmírnou barevností, díky mimořádně silné úloze dechových nástrojů, jež jsou exponovány často mimo svou přirozenou tessituru. Z Mahlerovy sugestivní instrumentace lze však dobýt ještě více expresivity. Ten zvukový obraz, jejž nám Semjon Byčkov předkládá, je poněkud příliš korektní a nemohu říci, že by mne nějak zvláště nadchl.
Oslyšen je Mahlerův pokyn Mit leidenschaftlichen Ausdruck v prvé písni, Nun will die Sonn‘ so hell aufgeh’n – t. 59 ff, žalobné konvexní linie horen a fagotů (Mahlerem pečlivě vypsaná sforzata!) zní nepříliš vzrušivě, jen jaksi na půl plynu. Stejně tak violoncella v druhé písni Nun seh‘ ich wohl, warum so dunkle Flammen, jež v dobré německé tradici znějí na vrcholu frází v ještě zjitřenějších sforzatech, vzápětí ztlumených do subito piano, zde zpívají svůj unylý zpěv, jako by si chtěly hledět spíše tónové čistoty, a ne vášně. Jsou to ovšem jen detaily, jenomže celek se skládá právě z takovýchto detailů.
Mendelssohnova radost v plné technické kráse
Provedení Mendelssohnovy Symfonie č. 4 A dur, řečené Italské, jež zazněla po přestávce, splňovalo všechny parametry, jež si možno v souvislosti s tímto oslnivě radostným dílem představit a lze říci, že všechna očekávání byla naplněna vrchovatou měrou.
Byčkov rozehrál ohňostroj sangvinické radosti a vitality, spíše s důrazem na technickou preciznost, než osobitost pojetí. Ale takhle se prostě Italská dává. Netřeba zde za každou cenu hledat hloubky, sám autor o tomto díle praví, že je to patrně to nejveselejší, co vůbec napsal. A orchestr se zde může představit v plné kráse. Symfonie je totiž – pokud jde o souhru i technickou brilanci – dosti náročná.
Kritické pasáže však vyšly velmi dobře, jen zcela ojediněle se vyskytly drobné mikroskopické kazy, v transparentně obnažených osminkách smyčců v druhé větě, na které by při živém provedení upozorňoval jen hloupý pedant.
Větším problémem bylo oslabení sekce kontrabasů, oproti osmi cb v předehře k Tannhäuserovi zde byly zredukovány na polovic, což už bylo příliš, takže basová linka v prvé větě byla neúměrně oslabena. Naopak bych vyzdvihl skvělé dechové nástroje, zejména brilantní flétny v závěrečném Saltarellu. Příjemný večer německé hudby tak dostal svou působivou tečku.
Česká filharmonie a Semjon Byčkov
18. února 2026, 19:30 hodin
Rudolfinum, Dvořákova síň, Praha
Program
Richard Wagner: Tannhäuser, předehra k opeře (14′)
Gustav Mahler: Písně o mrtvých dětech (27′)
— Přestávka —
Felix Mendelssohn Bartholdy: Symfonie č. 4 A dur, op. 90 „Italská“ (27′)
Účinkující
Fleur Barron – mezzosoprán
Česká filharmonie
Semjon Byčkov – dirigent
