Byla jiná, a to se neodpouští. Před 85 lety zemřela Ema Destinnová

Před čtrnácti dny jsme si připomenuli výročí Karla Buriana, 28. leden je příležitostí připomenout si jeho ještě slavnější jevištní partnerku, od jejíhož úmrtí uplynulo pětaosmdesát let. Jestliže jméno Karla Buriana je stále živé v paměti operních fanoušků, pak pěvkyni, které se už za jejího života říkalo „božská“, zná snad každý Čech. I ten, kdo nikdy nevstoupil do divadla na operní představení, se s ním nepochybně setkal, minimálně díky Jiřímu Krejčíkovi a Božidaře Turzonovové ve filmu věnovaném jedné z nejdůležitějších částí jejího, na události tolik bohatého života.

Psát klasicky pojaté curriculum vitae této mimořádné osobnosti by bylo tedy zbytečné, snad ale nebude od věci, když se podobně jako v případě Karla Buriana vrátíme k několika úsekům jejího života. Ačkoli osobnosti těchto dvou pěvců, kteří před více než stoletím šířili slávu české hudby a českého pěveckého umění po celém světě, se v mnohém výrazně lišily, v mnohém naopak lze najít společného jmenovatele a neškodí si ho připomenout.
Cesta ke slávě
Budoucí božská Ema se narodila jako Emilie Pavlína Věnceslava Kittlová 26. února 1878 ve vážené pražské patricijské rodině. Její otec byl Emanuel Kittll, významný důlní podnikatel, majitel četných realit a mecenáš mnohých českých kulturních aktivit. Byl ale také známý pražský bohém a bonviván, přítel mnohých pražských umělců, v jejichž leckdy dosti nevázané společnosti se rád pohyboval. Jeho přítelem byl například herec Národního divadla, proslulý autor komedií a spiritus agens mnoha vtipných příběhů a situací František Ferdinand Šamberk.

Kittl byl v mládí společníkem Jana Nerudy při jeho toulkách cizinou, o čemž nám zanechal klasik českého fejetonu četná svědectví ve svých obrázcích z cest. Emina matka Jindřiška Šrutová byla v mládí koncertní pěvkyní. Po matce zdědila Ema umělecký talent, po otci jeho povahu a mnohé charakterové vlastnosti.

Jaroslav Kvapil nám ve své memoárové knize O čem vím zanechal následující charakteristiku asi patnáctileté dívky, která u Národního divadla čekala na mladého herce Karla Muška, který se jí líbil: „Ten dívčí výrostek, jenž tu obcházíval s hlavou víc chlapecky rázovitou než žensky půvabnou…“ Když dotyčný zklamal její očekávání, vesele se chlubila, že mu vzkázala: „Hloupé chlapce nechám tam, kde jsem jej našla – na ulici.“

V té době měl už dotyčný umělecky všestranně nadaný „dívčí výrostek“ za sebou léta učení hry na housle u známého houslového pedagoga Ferdinanda Lechnera, i své první samostatné koncertní vystoupení, které absolvovala v osmi letech. Měla za sebou už i své první mladistvé literární pokusy. Pilně se věnovala studiu zpěvu. Od svých třinácti let navštěvovala pěvecké lekce u profesorky Marie von Dreger Loewe-Destinn. Část jejího příjmení použila jako svůj pseudonym, pod nímž se proslavila.Kvapil popisuje, jak ho osmnáctiletá Ema pozvala do žižkovského ochotnického spolku na svou divadelní hru: „Byla to hra náramně naturalistická (patrně se jednalo o titul Ta první láska) a tak kurážná, že jejímu obsahu mladičká autorka vlastně ani rozumět neměla: byl v tom nějaký porod, ba i potrat…“ (nezapomínejme, že na sklonku devatenáctého století zkušenosti i těch nejemancipovanějších dívek byly nesrovnatelné s těmi dnešními).

Mladá, dosti excentrická dívka ovšem byla již tehdy cílevědomá. Vedle zpěvu se učila u tehdejší první dámy činoherního souboru Otýlie Sklenářové-Malé herectví, a tak se pokusila v roce 1897 o angažmá v Opeře Národního divadla. Ředitele Františka Adolfa Šuberta, ač to byl velmi zkušený divadelník, ale nezaujala, a tak ji do Národního divadla neangažoval. Nebyl to ani první ani poslední případ neúspěšného pokusu o vstup na prkna, které znamenají svět, u pozdější hvězdy nejzářivějšího stupně. Divadelní ředitelé a šéfové jsou také jen lidé často omylní, o čemž vím své.

Mladá adeptka se rozjela do nedalekých Drážďan. V saské metropoli se jí její pokus podařil a v létě 1897 sklidila na scéně tamější Dvorní opery (Semperoper) úspěch v roli Santuzzy v Mascagniho Sedláku kavalíru. Svůj úspěch v roli Santuzzy si zopakuje v berlínské Krollově opeře. Angažmá na pět let, které jí nabídne Dvorní opera v Berlíně, přijímá. Emča Kittlová definitivně mizí ze scény a na jeviště slávy vstupuje Emmy Destinn.

Milníky slávy
Jaroslav Kvapil komentuje její první pražské koncertní vystoupení v roce 1900 následovně: „Praha umělecká i společenská užasla, slyšíc ji r. 1900 v jejím prvním pražském koncertě zpívat. Ty tam byly klepy a klípky o jejích dívčích výstřednostech, o jejich pokusech hereckých a literárních, o zbloudilé dceři z počestné pražské rodiny, kdekdo byl jen okouzlen tím krásným stříbrným hlasem tak neobvykle nejen lahodným, nýbrž i zdokonaleným. Jak rád by byl teď Kovařovic na samém prahu své divadelní činnosti připoutal tento mladý zázrak k Národnímu divadlu.“

Ema ovšem zářila v Berlíně. Tam se setkávala i s Karlem Burianem, který byl například partnerem její Carmen jako don José. V roli Carmen také vystoupila na jevišti Národního divadla v roce 1901, kde vedle toho dvakrát vystoupila i v titulní roli Thomasovy Mignon. Při další krátké návštěvě Prahy v roce 1903 si Mignon zopakovala v představení, které se hrálo speciálně kvůli ní. Přitom se poprvé na jevišti naší první scény objevila v roli Mařenky v Prodané nevěstě.

V roce 1901 čekala ale Emmy (jak bychom řekli dnešní terminologií) veliká výzva. Sama strážkyně odkazu velkého Richarda Wagnera Cosima ji nabídla roli Senty v připravované inscenaci Bludného Holanďana, který se měl poprvé objevit v rámci bayreuthských wagnerovských slavností v divadle na Zeleném vrchu. Taková nabídka se neodmítá, 26. července 1901 Emmy v legendárním divadle vystoupila. Představení se setkalo s mimořádným ohlasem. Režisérem byl skladatelův syn Siegfried. Do jeho práce mu ovšem velmi zasahovala jeho autoritativní matka. (Je pozoruhodné, jak silné slovo mají při realizaci fiktivních příběhů mužských superhrdinů na Zeleném vrchu dodnes ženy.) Režijní koncepce Siegfrieda Wagnera počítala s maximálním využitím světelných efektů, matka Cosima naopak vedla výtvarníka Maxe Brücknera k maximálně realistickému pojetí dějiště příběhu. Nakonec se podařilo obě roviny propojit a výsledný výtvarný efekt předčil všechna očekávání. Scéna působila jako slavné předimpresionistické obrazy moří Johna Williama Turnera. Jedna z nejvýznamnějších kritických osobností oněch let, Oscar Bie, napsal v Berliner Börsen-Zeitung, že „jde o nejlepší režii světa“. A na celé čáře zvítězila i Ema Destinnová. Ve všech pěti představeních, které pod taktovkou Felixe Mottla odzpívala, se jí dostalo bouřlivých ovací publika. A následovalo pozvání na pět dalších představení, která absolvovala v příštím roce.

Neodpustím si jednu drobnou poznámku Bludný Holanďan se na Zeleném vrchu hraje vždy tak, jak si to přál jeho autor, tedy bez přestávky. A vždy důkladní a přepečliví Němci si vedou tabulky o tom, jak dlouho představení trvalo pod taktovkou jednotlivých dirigentů. Zlatou medaili v rychlosti si odnesli rovným dílem Wolfgang Sawallisch a Otmar Suitner, kterým se to podařilo v letech 1959 a 1965 za 2 hodiny a 6 minut. Na opačném konci pelotonu se umístil Hans Knappertsbusch, který potřeboval na odehrání partitury 2 hodiny a 33 minut. A těsně před ním se umístil právě Felix Mottl, pod jehož taktovkou představení trvalo 2 hodiny a 27 minut.

Božská Ema měla dveře do wagnerovské Mekky zeširoka otevřené. Ale nebyla by to ona, kdyby si na leccos, co se jí nelíbilo, nepostěžovala. A měla připomínky i k Wagnerově hudbě. To se samozřejmě v Bayreuthu neodpouští. Dveře se zavřely a Ema Destinnová si už přes všechny své předpoklady víckrát na wagnerovských slavnostech nezazpívala.

Přízeň císařského dvora jí ale zůstala zachována. Šla z role do role a byla poctěna titulem královská dvorní pruská pěvkyně. Mimořádně ješitný císař Vilém II. si přál, aby k jeho poctě a k poctě rodu Hohenzollernů byla složena opera. Poněkud nečekaně si za skladatele díla vybral italského veristu Ruggera Leoncavalla. Ten jeho přání splnil a 13. srpna 1904 se konala slavnostní premiéra opery Der Roland von Berlin čerpající inspiraci ze středověkých německých dějin. Hlavní ženskou roli zpívala Ema Destinnová.

Opera pak byla hrána ještě jednou, v Neapoli, načež definitivně zmizela v propadlišti dějin jako tak mnohý jiný výtvor, který vznikl z přání mocných.

Začátek dvacátého století opeře velmi přál. Operním scénám kralovala především úspěšná díla Giacoma Pucciniho. Puccini v Londýně v létě 1900 viděl jednoaktovou hru populárního amerického autora Davida Belasca Madame Butterfly. Jednalo se o dramatizaci povídky autora Lothara Longa, odehrávající se v tehdy velmi atraktivním exotickém japonském prostředí. Puccini požádal své dvorní libretisty, pány Illicu a Giacosu o zpracování námětu do podoby operního libreta a po nějakém čase byla na světě opera Madama Butterfly. Její první uvedení byl propadák. Puccini ale dílo přepracoval a v nové verzi, která byla uvedena v roce 1904, se stala (řečeno dnešním termínem) hitem souměřitelným s úspěchem Bohémy a Tosky.Ema Destinnová, která kromě svého angažmá v Berlíně postupně okouzlovala operní fanoušky i jinde v Evropě, se vydala v roce 1904 také přes lamanšský kanál. Po velkém úspěchu, když se v londýnské Covent Garden představila v roli Donny Anny v Donu Giovannim, zde o rok později slavila jeden ze svých největších triumfů právě v roli nešťastné Čo-Čo-San. Partnerem v roli Pinkertona jí nebyl nikdo jiný než Enrico Caruso.

Na operním nebi ale začala zářit další skladatelská hvězda. Stal se jí v té době už čtyřicetiletý mnichovský rodák, který se do té doby proslavil řadou symfonických skladeb, Richard Strauss. Jeho třetí operní dílo, Salome, na námět činohry Oscara Wildea, bylo senzací ve všech směrech. Stalo se tak nejen pro jeho mimořádné hudební kvality, ale také díky provokativnosti námětu, kvůli kterému zakázali Gustavu Mahlerovi uvést tuto operu ve Vídni. V New Yorku byla Salome, poté co způsobila rozruch při premiéře v lednu 1907, stažena z repertoáru. Na příkladu oper Richarda Strausse je možné dokumentoval, jak se leckdy pravicové fundamentalistické myšlení ve výsledku shodne s levicovým. Zatímco kritika z pravicových pozic odsoudila Salome pro lascivnost a přílišný modernismus, levičáci (a ti byli zejména u nás velmi aktivní) odsuzovali Strausse pro nadbíhání měšťáckému buržoaznímu vkusu.

Salome se prosadila a během krátké doby byla uvedena v desítkách divadel. Destinnová po skvělém berlínském úspěchu v této roli byla pozvána následujícího roku do Paříže. Premiéra, v níž vystoupil v roli krále Heroda Karel Burian, se setkala s manifestačním přijetím. Artur Rubinstein, jenž byl na ní přítomen, posléze napsal o výkonu Emy Destinnové: „Myslím, že to byla největší Salome své doby.“V roce 1908 se Ema Destinnová představila pražskému publiku v řadě svých nejúspěšnějších rolí. Nechyběla mezi nimi ani Mařenka, ani Milada v Daliboru. Přijata byla s nelíčeným nadšením. Vždy a všude vystupovala jako nadšená propagátorka češství. Jako první v historii Národního divadla byla jmenována jeho čestnou členkou.

Její vlastenecké vystupování pochopitelně bylo známé i v Berlíně. A když se k němu připočetlo její rázné vystoupení na obranu Smetanova Dalibora, které adresovala berlínským kritikům po jejich kritice po představení této opery v Theater des Westens, došlo k hlubokému rozkolu, který Destinnová vyřešila tím, že se rozhodla Berlín opustit. Dne 27. října 1909 vystoupila v roli Čo-čo-san v Berlíně naposledy.

Předtím ale učinila jiné velmi závažné rozhodnutí, když na podzim roku 1908 odcestovala do New Yorku, aby přijala nabídku k angažmá v newyorské Metropolitní opeře. Poprvé vystoupila na jevišti opery, která tehdy sídlila v nenápadné budově v centru Broadwaye, 16. listopadu 1908 v titulní roli Aidy. Své první vystoupení v Met spolu s ní absolvoval dirigent jménem Arturo Toscanini. Oba okamžitě okouzlili newyorské operní publikum. Ve výkonu Destinnové kritika vyzdvihovala především hlubokou vroucnost tak zvané „nilské scény“.

Týden po představení zpívala Destinnová Martu v d’Albertově Nížině. Kritik listu Globe vyzdvihl přirozenost hereckého projevu Destinnové: „Ví, že skutečný citový prožitek je mnohdy v opačném poměru k expresivitě jeho vyjádření. Jako Marta nám včera večer ukázala trpící venkovské děvče, nikoli tragickou královnu. Její důstojnost byla nepředstíraná, přirozená. Její hlas byl působivě krásný, vždy pod kontrolou i v těch nejvypjatějších citových vzryvech…. Její pěvecký projev byl během celého večera pěveckým projevem velké umělkyně.“

Na podzim 1910 se opět představila pražskému publiku. Opět se to neobešlo bez problémů. Na jevišti Národního divadla se objevila celkem pětkrát – čtyřikrát jako Tosca a jednou jako Mařenka. To bylo důvodem pro velkou část kritiky, aby podrobili Destinnovu přes všechny projevy jejího upřímného vlastenectví kritice. Velmi se v ní angažoval Zdeněk Nejedlý, pro něhož Puccini byl vždy typickým úpadkovým skladatelem.V Met ovšem v té době už vrcholily přípravy na večer, který vstoupil do historie. V sobotu 10. prosince 1910 se v Met sešla společenská smetánka New Yorku, aby byla přítomna prvnímu provedení nejnovějšího díla Giacoma Pucciniho, které autor napsal speciálně pro toto divadlo. Námět poskytl Puccinimu podobně jako v Madame Butterfly dramatik a divadelní podnikatel David Belasco nazývaný v divadelních kruzích „papež z Broadwaye“. Byla to jeho hra Děvče ze zlatého západu. Sentimentálně naturalistický příběh, který se v operní italské podobě nazývá La fanciulla del West povýšil Puccini svou hudbou do nesmírně působivé polohy. Trojice Italů (vedle Pucciniho to byli dirigent Toscanini a tenorista Caruso) a jedna Češka – Ema Destinnová –  slavila nevídaný triumf.

Kritik New York Heroldu napsal: „Slečna Destinnová v titulní roli si vysloužila opět vavříny jako zpěvačka a jako herečka. Zobrazila prostý půvab děvčete, hloubku první lásky, jež vešla do jejího života. Zpívala jako ještě nikdy předtím, zejména ve 2. dějství, kde její hlas byl napjatý do krajnosti.“Zasloužila se spolu s Gustavem Mahlerem o uvedení Prodané nevěsty a opět sklidila ovace za svůj přirozený herecký i pěvecký projev. Kritika ocenila skutečnost, že o úspěch se zasloužili především dva Češi (Bohemians) – Ema Destinnová a Gustav Mahler.

Vedle Met zůstává věrná Londýnu. Pravidelně účinkovala v Covent Garden a roce 1911 zpívala na koncertě u příležitosti korunovace krále Jiřího V.

V té době navázala Ema Destinnová úzký vztah s vynikajícím francouzským barytonistou jménem Dinh Gilly. Byl původem Alžířan. Destinnová ho učila česky zpívat, a když v roce 1913 hostovala opět v Praze, objevil se ve svých parádních italských rolích na jevišti Národního i její africký přítel. Dvakrát dokonce zpíval česky Přemysla v Libuši a to i v představení, jež bylo součástí cyklu uváděného v rámci oslav třicátého výročí Národního divadla. To byla ovšem opět voda na mlýn všech českých vlastenců, a tak se Destinnová opět nevyhnula konfliktu.

Šťastné období ale už nemělo mít dlouho trvání. Válka v roce 1914 přerušila činnost londýnské Covent Garden, jež se v době války proměnila ve skladiště. Met sice hrála, ale Dinh Gilly, který v létě pobýval s Destinnovou na zakoupeném zámku ve Stráži pod Nežárkou, byl jako záložní důstojník nepřátelské armády internován v Rakousku. Destinnové se alespoň podařilo, že internace se odbývala v zámku ve Stráži. Destinnová se zapojila aktivně odbojových aktivit. Ve vlasti pobývala v roce 1916, ale rakouské úřady jí zabránily v cestě zpátky.

Návrat domů
Ve dnech 16.–18. května 1918 se konaly v Praze velkolepé oslavy padesátého výročí položení základního kamene Národního divadla. Protože Národní divadlo sehrávalo v naší historii možná až příliš často úlohu instituce, v němž přídavné jméno národní mělo větší důležitost než podstatné jméno divadlo, dostaly tyto oslavy, jejichž hlavním organizátorem byl tehdejší šéf činohry Národního divadla Jaroslav Kvapil, mimořádně silný politický náboj. Večer 16. května měl být na programu Dalibor, jehož premiéra byla právě v den položení základních kamenů v roce 1868. Přednost dostala Libuše, závěrečné proroctví se v podání Emy Destinnové stalo manifestací národní jednoty a zpěvačka se stala doslova jejím symbolem.

Ema Destinnová chtěla v nových poměrech navázat na minulost. Jenomže doba už byla jinde a vynucená přestávka udělala své. Vrátila se i na prkna Met. Dne 8. prosince 1919 ji nadšeně přivítalo obecenstvo v roli, v níž kdysi svou americkou dráhu zahájila, v Aidě. Čas ovšem vykonal své. Kritik New York World napsal: „Hlas ztratil stříbro, ztratil samet, ztratil hladkost i svěžest.“

V Met absolvovala ještě několik představení, naposledy Neddu v Leoncavallových Komediantech v představení 27. prosince 1920.

Zpívala ještě několikrát v Národním divadle, věnovala se svým zálibám, psaní, malování. V roce 1928 zpívala ještě na koncertě v Londýně. Přátelé jí chtěli pomoci a zajistit jí profesorské místo na pražské konzervatoři, což se nepodařilo.

Když dva týdny po záchvatu mozkové mrtvice zemřela 28. ledna 1930 v českobudějovické nemocnici, vyjádřil se podle Jaroslava Kvapila jakýsi ministerský úředník na její adresu: „Její smrtí se nám situace usnadnila. Byli bychom s ní měli jenom potíže.“Milan Kundera ve své hře Majitelé klíčů z počátku šedesátých let, kterou později vyškrtl z kánonu svých děl, vložil do úst postavy majora Krůty silně kritická slova na adresu Sokola, který na vysokoškolském sletu vybočoval z řady – „přečuhoval“. Ema Destinnová i Karel Burian měli smůlu, že vybočovali, a to se obvykle neodpouští. Mnohokrát se o tom mohl přesvědčit i autor postavy majora Krůty.

Foto archiv