Byla jiná, a to se neodpouští. Před 85 lety zemřela Ema Destinnová

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Před čtrnácti dny jsme si připomenuli výročí Karla Buriana, 28. leden je příležitostí připomenout si jeho ještě slavnější jevištní partnerku, od jejíhož úmrtí uplynulo pětaosmdesát let. Jestliže jméno Karla Buriana je stále živé v paměti operních fanoušků, pak pěvkyni, které se už za jejího života říkalo „božská“, zná snad každý Čech. I ten, kdo nikdy nevstoupil do divadla na operní představení, se s ním nepochybně setkal, minimálně díky Jiřímu Krejčíkovi a Božidaře Turzonovové ve filmu věnovaném jedné z nejdůležitějších částí jejího, na události tolik bohatého života.

Psát klasicky pojaté curriculum vitae této mimořádné osobnosti by bylo tedy zbytečné, snad ale nebude od věci, když se podobně jako v případě Karla Buriana vrátíme k několika úsekům jejího života. Ačkoli osobnosti těchto dvou pěvců, kteří před více než stoletím šířili slávu české hudby a českého pěveckého umění po celém světě, se v mnohém výrazně lišily, v mnohém naopak lze najít společného jmenovatele a neškodí si ho připomenout.
Cesta ke slávě
Budoucí božská Ema se narodila jako Emilie Pavlína Věnceslava Kittlová 26. února 1878 ve vážené pražské patricijské rodině. Její otec byl Emanuel Kittll, významný důlní podnikatel, majitel četných realit a mecenáš mnohých českých kulturních aktivit. Byl ale také známý pražský bohém a bonviván, přítel mnohých pražských umělců, v jejichž leckdy dosti nevázané společnosti se rád pohyboval. Jeho přítelem byl například herec Národního divadla, proslulý autor komedií a spiritus agens mnoha vtipných příběhů a situací František Ferdinand Šamberk.

Kittl byl v mládí společníkem Jana Nerudy při jeho toulkách cizinou, o čemž nám zanechal klasik českého fejetonu četná svědectví ve svých obrázcích z cest. Emina matka Jindřiška Šrutová byla v mládí koncertní pěvkyní. Po matce zdědila Ema umělecký talent, po otci jeho povahu a mnohé charakterové vlastnosti.

Jaroslav Kvapil nám ve své memoárové knize O čem vím zanechal následující charakteristiku asi patnáctileté dívky, která u Národního divadla čekala na mladého herce Karla Muška, který se jí líbil: „Ten dívčí výrostek, jenž tu obcházíval s hlavou víc chlapecky rázovitou než žensky půvabnou…“ Když dotyčný zklamal její očekávání, vesele se chlubila, že mu vzkázala: „Hloupé chlapce nechám tam, kde jsem jej našla – na ulici.“

V té době měl už dotyčný umělecky všestranně nadaný „dívčí výrostek“ za sebou léta učení hry na housle u známého houslového pedagoga Ferdinanda Lechnera, i své první samostatné koncertní vystoupení, které absolvovala v osmi letech. Měla za sebou už i své první mladistvé literární pokusy. Pilně se věnovala studiu zpěvu. Od svých třinácti let navštěvovala pěvecké lekce u profesorky Marie von Dreger Loewe-Destinn. Část jejího příjmení použila jako svůj pseudonym, pod nímž se proslavila.Kvapil popisuje, jak ho osmnáctiletá Ema pozvala do žižkovského ochotnického spolku na svou divadelní hru: „Byla to hra náramně naturalistická (patrně se jednalo o titul Ta první láska) a tak kurážná, že jejímu obsahu mladičká autorka vlastně ani rozumět neměla: byl v tom nějaký porod, ba i potrat…“ (nezapomínejme, že na sklonku devatenáctého století zkušenosti i těch nejemancipovanějších dívek byly nesrovnatelné s těmi dnešními).

Mladá, dosti excentrická dívka ovšem byla již tehdy cílevědomá. Vedle zpěvu se učila u tehdejší první dámy činoherního souboru Otýlie Sklenářové-Malé herectví, a tak se pokusila v roce 1897 o angažmá v Opeře Národního divadla. Ředitele Františka Adolfa Šuberta, ač to byl velmi zkušený divadelník, ale nezaujala, a tak ji do Národního divadla neangažoval. Nebyl to ani první ani poslední případ neúspěšného pokusu o vstup na prkna, které znamenají svět, u pozdější hvězdy nejzářivějšího stupně. Divadelní ředitelé a šéfové jsou také jen lidé často omylní, o čemž vím své.

Mladá adeptka se rozjela do nedalekých Drážďan. V saské metropoli se jí její pokus podařil a v létě 1897 sklidila na scéně tamější Dvorní opery (Semperoper) úspěch v roli Santuzzy v Mascagniho Sedláku kavalíru. Svůj úspěch v roli Santuzzy si zopakuje v berlínské Krollově opeře. Angažmá na pět let, které jí nabídne Dvorní opera v Berlíně, přijímá. Emča Kittlová definitivně mizí ze scény a na jeviště slávy vstupuje Emmy Destinn.


Milníky
 slávy
Jaroslav Kvapil komentuje její první pražské koncertní vystoupení v roce 1900 následovně: „Praha umělecká i společenská užasla, slyšíc ji r. 1900 v jejím prvním pražském koncertě zpívat. Ty tam byly klepy a klípky o jejích dívčích výstřednostech, o jejich pokusech hereckých a literárních, o zbloudilé dceři z počestné pražské rodiny, kdekdo byl jen okouzlen tím krásným stříbrným hlasem tak neobvykle nejen lahodným, nýbrž i zdokonaleným. Jak rád by byl teď Kovařovic na samém prahu své divadelní činnosti připoutal tento mladý zázrak k Národnímu divadlu.“

Ema ovšem zářila v Berlíně. Tam se setkávala i s Karlem Burianem, který byl například partnerem její Carmen jako don José. V roli Carmen také vystoupila na jevišti Národního divadla v roce 1901, kde vedle toho dvakrát vystoupila i v titulní roli Thomasovy Mignon. Při další krátké návštěvě Prahy v roce 1903 si Mignon zopakovala v představení, které se hrálo speciálně kvůli ní. Přitom se poprvé na jevišti naší první scény objevila v roli Mařenky v Prodané nevěstě.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na