Bystrouška od SKUTRŮ na Krumlově: Je to pohádka či pravda?

Tak by se z mnoha pohledů daly nazvat obě premiéry Janáčkovy opery Příhody lišky Bystroušky ve dnech 14. a 15. července 2016 na Otáčivém hledišti zámku v Českém Krumlově. Opera Jihočeského divadla České Budějovice je uvedla pod taktovkou Maria De Rose a v režii takzvaných SKUTRŮ, kterážto zvláštní zkratka představuje mladé režisérské duo Lukáš Trpišovský a Martin Kukučka. V barvami hýřících kostýmech Marka Cpina, na scéně volené Janem Kopeckým, v pěkné choreografii Jana Kodeta. Co je ovšem zvláště důležité v české opeře a moc to oceňuji, že se inscenátorům podařilo vytipovat zajímavé pěvce-herce do všech rolí díla. Jak pozoruji delší dobu, pro česky zpívané texty je to stále obtížnější, než třeba pro italské, kde si lze dobře pomoci pěvci ze zahraničí. Ti se ovšem – až na výjimky – nechtějí učit role v češtině. Situace přesně opačná, než bývala v dobách ansámblových scén. Proto za hlasově, ale i typologicky promyšleně volené obsazení mohu napsat jen slova uznání.

Premiéry byly ve velkém ohrožení ošidným červencovým počasím. Generálky se kvůli silným dešťovým přeháňkám konaly jen v omezeném rozsahu, premiéra byla po celý den velmi nejistá. Jako zázrakem se počasí večer v Krumlově umoudřilo a premiéra se mohla konat.

Historicky načrtnuto, Janáčkova opera Příhody lišky Bystroušky byla poprvé provedena v Národním divadle v Praze roku 1925, necelý rok po zcela prvním uvedení v Brně. Jednasedmdesátiletý Janáček byl již v té době uznávaným skladatelem a Bystrouška náleží po Kátě Kabanové k jeho vrcholným dílům. Pozorujeme zde zrod zcela nového slohu, jakéhosi půvabného ariosa, opakovaných krátkých “výroků” nebo rytmicky úsečných útvarů (sčasovky). Oproti Wagnerovu směřování je zde naopak typická zkratkovitost scén, jejich rychlé střídání a navozování. S Debussym, ale zcela nezávisle na něm, vytváří Janáček samostatně typický protipól Wagnerova postupu. Západní muzikologové u Janáčka rádi hovoří o neoverismu či pozdním verismu. Rozklenutí melodie bývá u Janáčka vzápětí až “neuroticky” přerušeno. Ale v Lišce Bystroušce výrazně méně než v Její pastorkyni či Kátě Kabanové.

Liška Bystrouška je zvláštní, pohodové dílo, kde splývá svět skutečna se snovými představami, proto jsou zde patrné i vlivy impresní. S osobitými leitmotivy, s mnoha náznaky a zámlkami. Má ještě jednu zvláštnost. Mezi Janáčkovými operami je Bystrouška jedinečná svým životním optimismem a jasem, svébytným humorem, všudypřítomným úsměvem. Originalita dramatického výrazu staví Janáčka po padesátce (do té doby psal velmi konzervativně) mezi několik zcela výjimečných autorů moderní hudby, jakými jsou Igor Stravinskij a Béla Bartók. Svým humanistickým realismem Janáček v mnohém navazuje na geniální osobnost Modesta Petroviče Musorgského, rovněž stylově nezařaditelného, jak zdůrazňoval fundovaný profesor hudebních dějin Jaroslav Smolka. Ostatně pokud si uvědomíme rok narození Janáčka (1854), musíme ocenit jeho cestu k mimořádné originalitě uměleckého výrazu, vždyť byl jen o třináct let starší než jeho přítel Antonín Dvořák.

Veliký Janáčkův obdiv k verismu a Pietru Mascagnimu vynesl Její pastorkyni přezdívku “moravská Cavalleria rusticana“. A není od věci si uvědomit, že v čase premiéry Bystroušky čekala na svoji premiéru Pucciniho Turandot, vrcholné veristické dílo. V tomto historickém objetí své bohaté dekády vrcholné tvorby vytváří Janáček svou nejpoetičtější operu. Chvalozpěv přírodě – Obroditelce byl dávnou Janáčkovou touhou. Až premiéra satirické hry Karla Čapka Ze života hmyzu (1922) mu ale teprve dodala potřebnou odvahu napsat originálně laděnou zvířecí operu. Použije velmi osobitých leitmotivů, nechá zpívat broučky, komára, cvrčka, kohouta, kobylku, slepice…

Vynikající janáčkovský dirigent Jaroslav Vogel se domnívá, že veškeré tajemství inscenačního úspěchu tkví ve vystižení poměru životní pravdivosti postav ve slově a v tónu, v přesném vyvážení obého. A Leoš Janáček sám se vyslovuje k výrazu díla takto: “Rozumět textu a vycítit z tónů kouzlo jara a lásky – a moje dílko své poslání vykonalo.” Z této věty autora lze dobře vycházet po zhlédnutí obou obsazení opery na Otáčivém hledišti v Českém Krumlově.

Samozřejmě, cítit z tónů a z textu kouzlo jara a lásky bylo velmi ztíženo nepříznivým počasím, které český jih v premiérovém týdnu opanovalo. Otáčivé hlediště Českého Krumlova není zámecké nádvoří Smetanovy Litomyšle, kde se dá zatáhnout střecha a umělci jsou na krytém jevišti, nikoliv uprostřed přírody. Na straně druhé, sotva si lze představit autentičtější prostředí právě pro tuto operu, čehož nápaditá režie SKUTRŮ náležitě využila. Vizuální prožitek bývá v tomto prostředí v popředí, pro mnoho potenciálních návštěvníků je patrně dominantní. Tento typ posluchačů, jak se mi zdálo, byl barvitou a dynamickou režií zaujat. Dovedl ocenit zvolenou míru barev, provázanou s civilně volenými kostýmy Marka Cpina.

Režiséři Lukáš Trpišovský a Martin Kukučka dokázali nejen úžasně rozehrát prostory zámeckého parku, rozzářit je působivou barevností, která přebírala ústřední úlohu v emocionálním dojmu. Ve volené míře symboliky bylo moc sympatické, jak byla markantní, dobře čitelná, bez nutnosti cokoliv složitě objasňovat. Nádherný je originálně pojatý revírníkův epilog posledního obrazu, kdy jsou symbolicky podstatné postavy díla, až sugestivně režií akcentované, na scéně svědky věčného koloběhu života.