Být citlivý k nuancím a jít do hloubky aneb Od Brendela k Moravcovi a zpět

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Pianista Jan Bartoš patří mezi nejzajímavější příslušníky mladší generace. S doporučením Alfreda Brendela minulý rok vyšla jeho deska s Mozartovými klavírními koncerty, kterou natočil společně s Jiřím Bělohlávkem, Českou filharmonií a Doležalovým kvartetem. Deska získala mnoho ohlasů ve světových médiích, mimo jiné v časopise Gramophone, v BBC, v Sunday Times, Fanfare a dalších. Tento rok mu u Supraphonu vyjde další deska, tentokrát dvojalbum s Beethovenovými díly. V Rudolfinu debutoval ve čtrnácti letech – s Jiřím Bělohlávkem a Pražskou komorní filharmonií hrál Mozartův Klavírní koncert A dur. O rok později měl recitál pod patronací České filharmonie.
Jan Bartoš (zdroj archiv umělce / foto Marek Bouda)

Svůj talent rozvíjel na Gymnáziu Jana Nerudy s hudebním zaměřením, pak na AMU v Praze a na konzervatoři v Amsterdamu. Později byl stipendistou na Manhattan School of Music v New Yorku a postgraduální studia v USA zakončil na University of Cincinnati College – Conservatory of Music. Během amerických studií také zvítězil ve třech soutěžích v New Yorku a vystoupil v Carnegie Hall. V rámci doktorandského studia na AMU byl Jan Bartoš v letech 2011 až 2014 posledním studentem ve třídě Ivana Moravce.

 

Co je náplní vašich dnů?

Nejvíce času samozřejmě věnuji přípravě na koncerty a nahrávání. Také jsem organizátorem mezinárodního projektu Prague Music Performance. Do roku 2016 jsem učil i na dvou školách, ale teď působím pouze na klavírních kurzech v Blatné. Vedle toho mě zajímá i vydávání knih. Společně s dalšími dvěma nadšenci, kterými jsou šéfredaktor Volvox Globatoru Michal Hrubý a majitel nakladatelství Dauphin Daniel Podhradský, chceme představovat muzikologické nebo biografické tituly, které u nás pohříchu vycházejí velmi málo, ale v zahraničí jsou to ty zásadní. Takhle už jsme připravili kompletní vydání esejů Alfreda Brendela. Další knihou, která by měla vyjít, je bachovská monografie od Johna Eliota Gardinera.

Vyplývá z toho, že nejste typ, který celé dny jen cvičí.

To je pravda, ale o hudbě přemýšlím neustále. O tom jsme se často bavili s panem profesorem Moravcem. Říkával, že člověk má sledovat ústřední linii svého života. A já mu na to vždy říkal, že podle mě ty paralelní linie vyživují tu ústřední.

Skončili jste nějakým konsenzem?

Ne, ale celé to samozřejmě bylo v přátelském až úsměvném modu.

A on sám se držel pouze své ústřední životní linie?

Ano, ale kromě své klavírní dráhy byl i vynikajícím pedagogem, který se svým studentům intenzivně věnoval. A snad mohu říci, že se vedle toho zajímal o výtvarné umění a literaturu. Obdivoval například staré mistry, z našich umělců Šímu, Reynka a Tichého, a také hodně četl, měl rád Aldouse Huxleyho, Karla Čapka, Jiřího Langera a mnoho dalších.

Jako koncertní pianista nicméně určitě chcete být brán i vy.

Ano, soustřeďuji se na sólovou hru, protože těch věcí, které bych v této oblasti rád stihl, je mnoho.

A v ní se potom víc věnujete spolupráci s orchestry, nebo víc osamocené, opravdu sólové hře?

Miluji samozřejmě obojí. Ale například v české hudbě existuje tolik děl pro sólový klavír, která byla nahrána jen jednou či dvakrát… A veřejně se také téměř nehrají, i když by to zasluhovala. Teď mám na mysli zejména Suka, Nováka, Fibicha nebo Kabeláče. Problémem je, že čeští skladatelé mají rozsáhlá, ale kvalitativně nevyrovnaná klavírní díla. Například komplet Fibichových Nálad, dojmů a upomínek čítá dvanáct CD, tedy více než komplet dvaatřiceti Beethovenových sonát!

Jan Bartoš a Ivan Moravec – 2012 (zdroj archiv umělce / foto Ivana Kovářová)

Pan profesor Moravec ale taky českou hudbu moc nehrál…

To není úplně pravda. Měl v repertoáru výběr ze Smetany, poté Sonátu Oldřicha F. Korteho a Suka s Martinů. Svůj vůbec poslední recitál na Pražském jaru v roce 2012 například zakončil částí z cyklu Jaro Josefa Suka. Kromě úžasné live desky z české hudby nahrál pro Nonesuch janáčkovské album… Janáčka hrál z české hudby asi nejvíce.

Co se tedy vlastně hraje?

Jeden můj kamarád dělal na škole výzkum, ve kterém porovnával programy recitálů klavíristů – a opravdu zjistil, že jde o okruh skladeb, které se neustále opakují. Newyorská Juilliard School dokonce ve škole uveřejnila takzvaný  blacklist, kde uvedla skladby, kterých se mají studenti pokud možno vyvarovat. Matně si vybavuji, že tam byla uvedena Balada č. 1 a Scherzo č. 2 Fryderyka Chopina. Ale nejde jen o to, hrát neznámá díla. Například Mozart má osmnáct sonát, ale z pódií známe tak čtyři… Haydn jich má dvaapadesát, hrají se dokola pouze tři, o Beethovenovi nemluvě. Takže i u těchto starších autorů lze mnohem víc těžit z velkého bohatství.

Uvažujete tedy i vy sám, že záměrně nesáhnete k obvyklým sonátám, ale k nějakým jiným?

Ano, vedle slavných skladeb bych opravdu chtěl zařazovat něco, co jsem třeba objevil či co není všeobecně známé. Na druhou stranu není dobré hrát pouze neznámé skladby, protože lidé by měli mít možnost srovnání.

V jaké hudbě se cítíte nejlépe?

Hudba ve mně musí rezonovat a je jedno, z jaké je doby. Největší slabost ale mám pro hudbu z přelomu devatenáctého a dvacátého století, pozdní romantismus a začátek moderny.

Mimochodem, pozornost k Sukově a Novákově hudbě má spojitost s láskou k této době?

Ano. V jejich pozdním díle lze slyšet Mahlera, Strausse, Debussyho a Skrjabina… Nevím, nakolik se nechali inspirovat i těmito autory a jak moc ta hudba „byla ve vzduchu“. Je ale zajímavé, jak se například Josef Suk po úmrtí Antonína Dvořáka a jeho dcery Otylky, své ženy, odklonil od dvořákovského směru. Jeho pozdní klavírní dílo občas zní jako raný Alban Berg.

Co vás ještě obecně vede k českým autorům?

Smyslem nových interpretací a nových nahrávek je, že v dané hudbě vnímáte něco, co druzí ne. Slyšíte tam ještě i jiné možnosti. To se mi často stává právě s českou hudbou.

Jan Bartoš a Česká filharmonie s Jiřím Bělohlávkem – Litomyšl 2015 (zdroj archiv umělce / foto Jan Starý)

A slyšíte tam to, co zmiňujete, proto, že nejste jako starší klavíristé, že jste někdo jiný, jiná osobnost, nebo i proto, že se doba posunula a změnila? Máme všichni jinou zkušenost a můžeme společně, interpreti a posluchači, odkrývat v hudbě věci, které oni tehdy nemohli, protože třeba byli moc blízko době vzniku…?

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na