Opravdová a nefalšovaná síla hudby českého klasika se vyjevila bezděky o to jasněji, oč výrazněji s ní kontrastoval Klavírní koncert Arnolda Schönberga zařazený mezi obě symfonie. Dva Evropané v americkém exilu za druhé světové války – a tak odlišný hudební svět… Martinů posluchače nechává opájet zvukovým kouzlem, instrumentací, logikou a příjemností motivů a novostí i přehledností architektury. Schönberg, přes proklamaci o autobiografičnosti své skladby prostřednictvím motta (Život byl tak prostý – Náhle propukla nenávist – Vznikla vážná situace – Ale život jde dál), ve skutečnosti především jen naplňuje racionální plán, vrší a střídá noty stanovené dvanáctitónové řady a vytváří zvukové konstrukce.
Samozřejmě, že toto je vědomě vyhrocený popis a názor, že ve skutečnosti nic není tak černobílé a že i tato skladba má nějaký charakter, průběh a výraz – především dramatický a pochmurný, ale ten vychází primárně z užité dodekafonické kompoziční metody, ne z emocí. A hudba bez emocí je hudbou chudou. Je také určitě potřebné, aby i taková zněla, patří do kulturní historie, je zajímavé se s ní seznámit. Vždyť kdy naposledy se Schönbergův Klavírní koncert, dílo premiérované v roce 1944 v New Yorku, v Praze dával…?! Ale po jeho poslechu nezůstává v paměti v podstatě nic, převažuje jen obdiv k sólistce, která se stejnou zarputilostí jako autor zápasí s abstraktními strukturami, musí proto hrát part z not a snaží se veškerou vahou svého umění vdechnout dílu ještě něco víc a navíc.
Mitsuko Uchida se věnuje tomuto směru v hudbě dvacátého století soustavně, je jeho respektovanou interpretkou a setkat se s ní na pražském pódiu je samo o osobě událostí. Oč větší pianistické umění, umění úhozu, vytvoření a udržení atmosféry, však prokázala v nesmírně jemně, kultivovaně a prožitě zahraném přídavku – v pomalé sonátové větě od Mozarta…
Symfonické fantazie Bohuslava Martinů, jeho Symfonie č. 6, mohou klidně sloužit i jako finální skladba programu, ale stejně vhodné jsou na úvod, což se stalo tentokrát – a bylo to tak (v kontextu zařazení Třetí symfonie jako vyvrcholení večera) správně. Pojetí Jakuba Hrůši bylo razantní, velmi dynamické, mnohem méně „neoimpresionistické“ než u jeho starších dirigentských předchůdců. Dobíral se ve fantazijnosti díla z poloviny padesátých let až divokých, zběsilých poloh, šel do tempových a dynamických kontrastů a téměř extrémů až na samu hranici autorova stylu. Je to přece jen nezvyklý, ale ukázalo se, že i tak legitimní výklad. A nebránil mu v rozezpívání příslušných pasáží a v podtržení uvolněného asociačního průběhu hudby, ale umožňoval mu i obrovské nárazy a výkřiky orchestru a až brutální exponování čtyřtónového motivu ve střední větě, stejně jako zachycení neklidu, vzrušení i monumentální, až opojné symfonické zvukové šíře ve větě třetí. Nádherně vyšla bukolická epizoda dřevěných nástrojů a stejně tak pomalý dovětek celého díla i s posmutnělými, působivě posazenými posledními akordy. Hrůša ovládal Českou filharmonii skutečně velitelsky, bylo to mladistvé, ale současně jisté a zralé vystoupení.
Třetí symfonie Bohuslava Martinů, psaná roku 1944, je dílo tragické, ale má díky patosu válečné tísně svou nenapodobitelnou uměleckou velikost. I v ní volil Jakub Hrůša kontrastnější členění a vyhrocenější výraz, než jaké známe a pamatujeme od Václava Neumanna a Jiřího Bělohlávka. Po nárazu úvodního motivku a velmi pomalém, vážném vstupu přichází mohutné accelerando, vrchol první věty je později opravdu zdrcující, návrat v repríze uspokojující. Střední věta, s funkcí pomalé části v třívětém celku, má nádherně vyklenutou formu. Její flétnové sólo s chvějivými přiznávkami, náznaky české inspirace, dlouhé houpavé evoluční plochy, prolínání pásem, vršení závažnosti, gradace, časový průběh… to vše činí z Třetí symfonie jedno z nejzdařilejších a nejkrásnějších autorových děl. Jakub Hrůša v této větě podtrhl zdrženlivou, vznešenou krásu, vážnost a výrazovou hloubku. Třetí věta se pak vrací k dramatickému vyjadřování a měla v něm obrovskou intenzitu. Lyrické zastavení v ní bylo pak tím pověstným „chvilkovým otevřením nebe“, které v symfoniích Bohuslav Martinů vždy někde má.
Obě symfonie natáčela televize. Měly by se stát součástí uvažovaného koprodukčního projektu, kompletu všech šesti symfonií Bohuslava Martinů, původně plánovaného s Jiřím Bělohlávkem. Pod jeho vedením jsou natočeny však jen dvě, první a čtvrtá. Jakub Hrůša, jemuž byl svěřen úkol navázat, přidá po třetí a šesté symfonii během letoška a příštího roku i zbývající, pátou a druhou. Jistě ne náhodou je právě nyní ve Dvoraně Rudolfina od středy přístupná výstava o Jiřím Bělohlávkovi, o jeho pěti sezonách s Českou filharmonií, předčasně uzavřených jeho loňským úmrtím. Dá se na ni z pravé strany přízemí Dvořákovy síně o přestávce projít.
Hodnocení autora recenze: 90%
Mitsuko Uchida & Česká filharmonie
Dirigent: Jakub Hrůša
Mitsuko Uchida (klavír)
Česká filharmonie
28., 29. a 30. března 2018 Dvořákova síň Rudolfina Praha
(psáno z koncertu 29. 3. 2018)
program:
Bohuslav Martinů: Symfonie č. 6 H 343
Arnold Schönberg: Koncert pro klavír op. 42
Bohuslav Martinů: Symfonie č. 3 H 299
