Dvořákovo oratorium Stabat mater posvětilo atmosféru velikonočního týdne

Tentokrát spolu s uvedeným orchestrálním tělesem účinkoval Pražský filharmonický sbor (sbormistr Lukáš Vasilek) spolu s kvartetem sólistů – sopranistkou Alžbětou Poláčkovou, altistkou Ester Pavlů, tenoristou Peterem Bergerem a basistou Martinem Gurbaľem. Z dirigentského stupínku vše řídil Tomáš Brauner.

Provedení velkolepého Dvořákova oratoria trvalo bezmála jeden a půl hodiny a dílo samo, jeho vznik i uvádění, které pokaždé bývá svým způsobem svátkem, má dnes už bohatou historii. Nejprve je vhodné připomenout jeho text, jenž je latinskou sekvencí ze třináctého století (Stabat mater dolorosa – Stála matka žalostná), nejčastěji připisovanou Jacopone da Todimu, poetizujícímu právníkovi a pozdějšímu františkánskému mnichu. Text se stal součástí liturgie, později byl odtud vyškrtnut, aby se sem definitivně vrátil v osmnáctém století. Ještě předtím se stal předmětem průběžného zhudebňování iniciativou mnoha význačných skladatelů, včetně autorů novodobých. Antonín Dvořák Stabat mater začal skicovat v roce 1876, kdy psal některé skladby komorní a pokračoval na Moravských dvojzpěvech, v říjnu 1877 se ke skicám vrátil a celé dílo v obdivuhodně krátkém čase dokončil v polovině listopadu téhož roku. Teprve po třech letech, v předvečer Štědrého dne 1880, došlo v Praze k jeho premiéře. Oslnivý a dodnes nepolevující mezinárodní úspěch Dvořákova díla zahájila britská premiéra 1883 za autorova řízení.

Pojednávané provedení desetidílného monumentu v režii mladého a nadějně se prosazujícího dirigenta Tomáše Braunera, uskutečněné v den letošní takzvané Škaredé středy, bylo svěřeno početně standardnímu, uměřenému symfonickému tělesu, v případě sboru byl vokální aparát relativně početnější. Konkrétní průběh se odehrával v dramaticky bohatě proměnlivých, avšak nepřepatetizovaných a zřetelně ohraničených úsecích, kdy počáteční tři úseky (Stabat mater dolorosa – Quis est homo – Eia Mater, fons amoris), kde těžiště sdělení spočívá ve složce sborové, adekvátně podaly obraz nejen tragiky, ale i tajemna velikonočního tématu po poněkud rozpačitém orchestrálním úvodu právě velkoryse pojatými a barevně propracovanými sborovými partiemi.

Účinný kontrast navodila čtvrtá část (Fac, ut ardeat cor meum) ozvláštněná pečlivě podaným a procítěným basovým sólem Martina Gurbaľa. Oživení a náladu takřka pastorální – a to i v projevu dirigenta Tomáše Braunera, do té doby gesticky uměřeného, ale orchestrem pozorně a plně respektovaného – přinesla právě hlavně v orchestru uvolněná pátá část (Tui nati vulnerati) nesená pohyblivějším tempem. Následující, šestou částí (Fac me vere tecum flere) v plné síle „zasvítil“ znělý a témbrem možná až příliš výrazný tenor Petera Bergera, aby se ve spolupráci s citlivě koordinovaným orchestrem platně podílel na narůstající dramatičnosti.

Sedmá část (Virgo virginum praeclara) probíhala ve znamení zvolnění a místy až lyrického ztišení, nicméně dirigentova mimika gest i těla ve zdánlivém paradoxu usměrňovala dominaci sboru i orchestr k rostoucí naléhavosti. To se naprosto ústrojně přeneslo a prohloubilo v dění osmé části (Fac, ut portem Christi mortem) s hudebně významově rozhodující dominantou sopránového a tenorového dvojzpěvu Alžběty Poláčkové a Petera Bergera. Jmenovaní sólisté skvěle obstáli na pozadí dirigentem vláčně usměrněného, ale i exponovaně pointovaného orchestru, ale také proporčně vyváženého sboru. Zvláštní pozornost si rozhodně zasloužil v celkové dramaturgii díla průběžně se prosazující podíl sopranistky Alžběty Poláčkové, na níž spočívalo hodně z celkového spektra sdělení.

Oproti tomu dvojice altu Ester Pavlů a basu Martina Gurbaľa představovala interpretačně dobře volený a realizovaný, niterně lyričtější protipól. Právě altistka Ester Pavlů v následující deváté části (Inflammatus et accensus), uvedené orchestrálně vkusně podaným odhodláním, upoutala plynulými frázemi, jasnými výškami i hlasově plným a zřetelným projevem v nižší poloze. Provedení závěrečné, desáté části (Quando corpus morietur) se zdařilým vokálním kvartetem naplnilo a v očekávání interpretačního vyznění i náležitě splnilo kompoziční plán Dvořákova jedinečného hudebního skvostu. Bylo požitkem sledovat odstíněnou, vzdouvající se i polevující, jemně odměřenou i burcující a oddalovanou gradaci v neustálém prolínání orchestru a sboru – kvalitně připravených, vzájemně vyvážených a přesvědčivě excelujících těles.

Hodnocení autora recenze: 95%

Stabat mater
Dirigent: Tomáš Brauner
Sbormistr: Lukáš Vasilek
Alžběta Poláčková (soprán)
Ester Pavlů (alt)
Peter Berger (tenor)
Martin Gurbaľ (bas)
Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK
Pražský filharmonický sbor
27. a 28. března 2018 Smetanova síň Obecního domu Praha
(psáno z koncertu 28. 3.)

program:
Antonín Dvořák: Stabat mater op. 58

www.fok.cz