Dvořákovo oratorium Stabat mater posvětilo atmosféru velikonočního týdne

Provedení oratoria Stabat mater, op. 58 Antonína Dvořáka (1841–1904), jemuž z českých skladatelů přísluší snad nejvíce pověst skladatele vskutku světového, je uprostřed pašijového týdne počinem ideově i umělecky nanejvýše vhodným, chvályhodným a hodnotným. Také letos (27. a 28. března) poskytla prostor k účinnému vyznění tohoto monumentálního díla Smetanova síň pražského Obecního domu jako domovské sídlo Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK, jenž zkraje devadesátých let minulého století založil dnes už čtvrtstoletou tradici provádění Dvořákova oratoria právě v posvátném čase velikonočního Svatého týdne.
A. Dvořák: Stabat mater – Praha 28. 3. 2018 (zdroj FOK / foto Petr Dyrc)

Tentokrát spolu s uvedeným orchestrálním tělesem účinkoval Pražský filharmonický sbor (sbormistr Lukáš Vasilek) spolu s kvartetem sólistů – sopranistkou Alžbětou Poláčkovou, altistkou Ester Pavlů, tenoristou Peterem Bergerem a basistou Martinem Gurbaľem. Z dirigentského stupínku vše řídil Tomáš Brauner.

Provedení velkolepého Dvořákova oratoria trvalo bezmála jeden a půl hodiny a dílo samo, jeho vznik i uvádění, které pokaždé bývá svým způsobem svátkem, má dnes už bohatou historii. Nejprve je vhodné připomenout jeho text, jenž je latinskou sekvencí ze třináctého století (Stabat mater dolorosaStála matka žalostná), nejčastěji připisovanou Jacopone da Todimu, poetizujícímu právníkovi a pozdějšímu františkánskému mnichu. Text se stal součástí liturgie, později byl odtud vyškrtnut, aby se sem definitivně vrátil v osmnáctém století. Ještě předtím se stal předmětem průběžného zhudebňování iniciativou mnoha význačných skladatelů, včetně autorů novodobých. Antonín Dvořák Stabat mater začal skicovat v roce 1876, kdy psal některé skladby komorní a pokračoval na Moravských dvojzpěvech, v říjnu 1877 se ke skicám vrátil a celé dílo v obdivuhodně krátkém čase dokončil v polovině listopadu téhož roku. Teprve po třech letech, v předvečer Štědrého dne 1880, došlo v Praze k jeho premiéře. Oslnivý a dodnes nepolevující mezinárodní úspěch Dvořákova díla zahájila britská premiéra 1883 za autorova řízení.

Pojednávané provedení desetidílného monumentu v režii mladého a nadějně se prosazujícího dirigenta Tomáše Braunera, uskutečněné v den letošní takzvané Škaredé středy, bylo svěřeno početně standardnímu, uměřenému symfonickému tělesu, v případě sboru byl vokální aparát relativně početnější. Konkrétní průběh se odehrával v dramaticky bohatě proměnlivých, avšak nepřepatetizovaných a zřetelně ohraničených úsecích, kdy počáteční tři úseky (Stabat mater dolorosaQuis est homoEia Mater, fons amoris), kde těžiště sdělení spočívá ve složce sborové, adekvátně podaly obraz nejen tragiky, ale i tajemna velikonočního tématu po poněkud rozpačitém orchestrálním úvodu právě velkoryse pojatými a barevně propracovanými sborovými partiemi.

Účinný kontrast navodila čtvrtá část (Fac, ut ardeat cor meum) ozvláštněná pečlivě podaným a procítěným basovým sólem Martina Gurbaľa. Oživení a náladu takřka pastorální – a to i v projevu dirigenta Tomáše Braunera, do té doby gesticky uměřeného, ale orchestrem pozorně a plně respektovaného – přinesla právě hlavně v orchestru uvolněná pátá část (Tui nati vulnerati) nesená pohyblivějším tempem. Následující, šestou částí (Fac me vere tecum flere) v plné síle „zasvítil“ znělý a témbrem možná až příliš výrazný tenor Petera Bergera, aby se ve spolupráci s citlivě koordinovaným orchestrem platně podílel na narůstající dramatičnosti.

Sedmá část (Virgo virginum praeclara) probíhala ve znamení zvolnění a místy až lyrického ztišení, nicméně dirigentova mimika gest i těla ve zdánlivém paradoxu usměrňovala dominaci sboru i orchestr k rostoucí naléhavosti. To se naprosto ústrojně přeneslo a prohloubilo v dění osmé části (Fac, ut portem Christi mortem) s hudebně významově rozhodující dominantou sopránového a tenorového dvojzpěvu Alžběty Poláčkové a Petera Bergera. Jmenovaní sólisté skvěle obstáli na pozadí dirigentem vláčně usměrněného, ale i exponovaně pointovaného orchestru, ale také proporčně vyváženého sboru. Zvláštní pozornost si rozhodně zasloužil v celkové dramaturgii díla průběžně se prosazující podíl sopranistky Alžběty Poláčkové, na níž spočívalo hodně z celkového spektra sdělení.

Oproti tomu dvojice altu Ester Pavlů a basu Martina Gurbaľa představovala interpretačně dobře volený a realizovaný, niterně lyričtější protipól. Právě altistka Ester Pavlů v následující deváté části (Inflammatus et accensus), uvedené orchestrálně vkusně podaným odhodláním, upoutala plynulými frázemi, jasnými výškami i hlasově plným a zřetelným projevem v nižší poloze. Provedení závěrečné, desáté části (Quando corpus morietur) se zdařilým vokálním kvartetem naplnilo a v očekávání interpretačního vyznění i náležitě splnilo kompoziční plán Dvořákova jedinečného hudebního skvostu. Bylo požitkem sledovat odstíněnou, vzdouvající se i polevující, jemně odměřenou i burcující a oddalovanou gradaci v neustálém prolínání orchestru a sboru – kvalitně připravených, vzájemně vyvážených a přesvědčivě excelujících těles.

Hodnocení autora recenze: 95%


Stabat mater
Dirigent: Tomáš Brauner
Sbormistr: Lukáš Vasilek
Alžběta Poláčková (soprán)
Ester Pavlů
(alt)
Peter Berger (tenor)
Martin Gurbaľ (bas)

Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK
Pražský filharmonický sbor
27. a 28. března 2018 Smetanova síň Obecního domu Praha
(psáno z koncertu 28. 3.)

program:
Antonín Dvořák: Stabat mater op. 58

www.fok.cz

Reklama

Hodnocení

Vaše hodnocení - A. Dvořák: Stabat mater (Praha 27./28.3.2018)

[Celkem: 13    Průměr: 3.8/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na