Slovanská hudba je v uchu i srdci českých posluchačů a hudebníků hluboce zakořeněna. Cit pro melodii, nálady a výraz je historicky dán. Jak je to však s ruskou hudbou? Cítíme stejně jako ruští interpreti sladkobol, umíme se vcítit do rozvolněných a nestandardních hodnot jejich charakteru? Často se hovoří v této souvislosti o „široké ruské duši“, zcela odlišné mentalitě a s ní spojené odlišné kultuře života. Jestliže je anglická hudba plná tradic, francouzská plná krásy, barev a téměř naparfémovaná, německá striktně precizní, česká přebohatá na melodickou invenci, jak máme chápat i s historickým a politickým podtextem třeba Čajkovského hudbu? Jistě záleží na provedení. To promlouvá pod rukama ruských umělců zcela přesvědčivě a uchvátí. Technicky, jako například v houslovém koncertu, v klavírních koncertech nebo ve vrcholných symfoniích, jde o vysilující nároky. Zejména pro smyčcovou část orchestru jde o téměř heroický výkon a velké obsazení mnohdy těžce odolává náporu zvukových barev dechové sekce. Jak z mého pohledu se k programu včerejšího koncertu postavila Česká filharmonie a Semjon Byčkov?
V úvodní předehře, fantazii Romeo a Julie, se – i podle vyjádření některých filharmoniků – vyrovnanost zvuku i díky detailní a precizní zkouškové fázi povedla zcela dobře. Skupina žesťů byla nenápadně skryta za violami, zvuk bicích nástrojů umístěných vpravo byl stejně decentní, i když k hutnému zvuku zejména coda ve fortissimu přímo svádí. Tentokrát jsem však nebyl zcela přesvědčen o vyvážené intonaci mezi dřevěnými dechovými nástroji a excelentní skupinou lesních rohů. Také chvíli trvalo, než si orchestr zvykl na poněkud předsazená gesta dirigenta v úvodním ortodoxním chorálu. Přesto tato symfonická poéma, která patří mezi nejpopulárnější, zazněla v plném lesku v širokém spektru barev a emocí.
Jinak tomu bylo v téměř nehrané 3. symfonii D dur, op. 29. Ve svém interview označuje Semjon Byčkov dílo osmatřicetiletého skladatele za opus plný fantazie, krásy a energie. Nutno však poznamenat, že i sám Čajkovskij nebyl se svou kompozicí spokojen a říkal, že jí chybí originální idea. Byl jí též tehdejší kritikou přisuzován charakter suity, nedůslednost formy a přemíra baletního obsahu a ruské melodiky. V neortodoxním pětivětém díle slyšíme mnohdy Schumannův vliv. Byčkov je jistě perfekcionista, který však dodržování dynamiky ponechává na hráčích. Bohužel nevyšly všechny gradace a dynamické odstíny tak, jak o ně pečuje Jiří Bělohlávek. Závěrečná fuga poslední věty a zejména coda ukázala i na tvářích filharmoniků, že jsou rádi, že toto nehrané dílo se ctí provedli. Jistě další provedení povedou k větší jistotě a přesnosti.
Houslový koncert g moll, op. 26 Maxe Brucha je dílem líbezným, zpěvným a řemeslně precizním. Provedení houslistkou Janine Jansen bylo spíše afektované, hledající odlišnost od interpretace ostatních. Koncert, který byl zřejmě svými dvěma úvodními kadencemi inspirací pro Antonína Dvořáka, vyžaduje velký teplý a impozantní tón. Vyžaduje také rytmickou „německou“ přesnost a úctu k zápisu. Bohužel tomu tak nebylo zejména v tečkovaných rytmech jak úvodní, tak závěrečné věty. Rušivými momenty, které by zajisté neušly sluchu pedagogů, byly slyšitelné výměny poloh s pomocí pomocných tónů. Přes tyto více odborné výtky sklidila sólistka velký úspěch. Pro mne byl však Bruch více Čajkovským.
Hodnocení autora glosy: 80 %
Česká filharmonie
Dirigent: Semjon Byčkov
Janine Jansen (housle)
20., 21. a 22. ledna 2016 Dvořákova síň Rudolfina Praha
(psáno z koncertu 20. 1. 2016)
program:
Petr Iljič Čajkovskij: Romeo a Julie, předehra – fantazie
Max Bruch: Koncert pro housle a orchestr, č. 1, g moll, op. 26
Petr Iljič Čajkovskij: Symfonie č. 3 D dur, op. 29, „Polská“
