Elgar jako jednolitá báseň a souboj se zámeckou zdí
Elgarova Enigma se již dávno zařadila k celosvětově nejhranějšímu symfonickému repertoáru. Londýňané ji začali velmi jemně a procítěně, téma přednesli s meditativní neokázalou ušlechtilostí. Tato meditativnost se ukázala být jedním z určujících prvků dirigentova pojetí. Antonio Pappano – dirigoval bez taktovky a zpaměti celý program – vytvaroval Enigmu jako absolutně homogenní dílo, bez jediného většího zastavení. Tím skladba, přece jen variačně zřetelně členěná, získala silnou vnitřní soudržnost i kompaktnost.
V Pappanově pojetí se variace staly jednolitou symfonickou básní. Orchestr se však musel vyrovnat s nástrahami akustiky zámeckého nádvoří, která je sice pro posluchače příznivá, pro hráče může však být v jistých aspektech zrádná. Například tympány, trůnící uprostřed pódia asi metr od zadní zámecké zdi, byly ve vrcholech příliš hlučné a zvukově zahlcovaly orchestrální pléna (Čajkovskij po přestávce již vycházel v tomto ohledu podstatně lépe). Orchestrální údery ve forte se občas odrážely zpět do hlediště, docházelo k efektu „zdvojeného akcentu“ a přiznám se, že dvakrát, třikrát jsem ztratil orientaci.
Dřevěným dechovým nástrojům se obtížněji kooperovalo se vzdálenými hornami, což se projevilo nepřesnostmi v souhře již v hravých motivcích druhé variace Enigmy. Velmi dobře však vycházela souhra a vyváženost všech smyčcových skupin. Nejznámější devátá variace „Nimrod“, uchvacující svou „prostou hymničností“ (tohle pro mě vždy byla ta pravá viktoriánská Anglie!) při svém velmi volném tempu – dirigenti se snad předhánějí v tom, kdo ji dělá pomaleji – měla neustále přirozený vnitřní tah a ve vrcholu dosahovala až varhanního efektu. Pappanovi se rovněž zdařila poměrně statická, vnitřně však stále napjatá atmosféra variace desáté, následující bezprostředně po „Nimrodovi“. Ve dvanácté variaci uchvátila širokodechým sólem skupina violoncell, jejíž nekonečná melodie postupně přecházela do ostatních smyčců. Konečně ve variaci třinácté zakouzlil takřka neslyšnými pianissimy sólový klarinet a v poslední variaci čtrnácté zabouřily trombóny a lesní rohy. Tyto skupiny seděly na protilehlých stranách prostory a docilovaly zvláštního stereoefektu ve vzájemném souzvuku.
O přestávce bylo v Litomyšli strašné dusno, teploměr zůstával nad třicítkou a mnohý návštěvník s obavou vzhlížel k zataženému nebi. Bouřky jsme se naštěstí nedočkali.
Fagot s vůní čabajky a Čajkovskij bez bolestínství
Šestá symfonie h moll „Patetická“ Petra Iljiče Čajkovského začíná tiše, dvěma vstupy sólového fagotu. Mám je osobně navždy spojené s vůní čabajky, kterou můj kolega pašoval kdysi dávno do Japonska, ukrytou uvnitř pouzdra na nástroj. Když pak v úvodu Patetické spustil, jeho fagot, od čabajek již osvobozený, se nádherně rozvoněl. Dnes bylo toto pověstné sólo prostoupeno jemně oduševnělým výrazem, neboť ho hrála žena, sólofagotistka Rachel Gough, krásně modelující celou frázi i rozvíjející táhlé tóny.
Jako orchestrální praktik vždy čekávám na pár místeček, která bývají v první větě symfonie takříkajíc ošidná. Jedním z nich je přechod z úvodu první věty Čajkovského symfonie do rychlého tempa hlavního tématu, druhým záhy poté navazující staccatové motivky ve dřevech. I Londýňanům se to trochu hádalo a tentokrát si nemyslím, že to bylo akustikou. Zato vedlejší téma první věty, onu úchvatnou nostalgickou melodii, zahrál orchestr nádherně barevně, byť přece jen s malinko menším srdíčkem, než jsme u nás zvyklí. Ostatně Pappano jako by Čajkovského Patetickou vědomě trochu „odpatetizovával“, což bylo v podstatě velmi zajímavé sledovat – a nakonec i sympatické. Silná hudba neztrácela na účinnosti, i když nebyla srdceryvným dramatem, při kterém by si člověk rval vlasy.
Úskalí dynamiky ppppp
V úvodní větě Čajkovského se dvakrát vynořil ušlechtilý zvuk klarinetu Chrise Richardse v té nejtišší dynamice. Je to sugestivní místo a Čajkovskij zde předepisuje dynamiku ppppp! Což o to, klarinet je obecně na pianissima mistr, ale své sólo zakončuje sestupným osminovým rozloženým akordem do malé oktávy. Dál jít nemůže, nemá na to rozsah, a Čajkovskij proto předepsal, že poslední čtyři nejhlubší tóny přebere fagot. Při dodržení dynamiky „pěti p“ je to prakticky velmi těžko proveditelné, proto chytří dirigenti vymysleli, že ony čtyři tóny převezme po klarinetu basklarinet. Fagotisté si je v partu radostně škrtají a basklarinetová úprava, které se drželi i londýnští, je sázkou na jistotu. Bohužel basklarinetista po těchto čtyřech tónech zůstává až do konce symfonie nehrajícím pozorovatelem.
Odlehčenou taneční druhou část symfonie, při níž si plně neuvědomujeme, že je v netanečním pětičtvrtečním taktu, zahrál orchestr apartně a vzdušně. Ani střední díl této věty nebyl tentokrát přehlídkou bolestínských nálad, jak je známe z interpretační tradice. Velmi dobře vyšel Londýňanům i technicky komplikovaný úvod třetí věty ve dvanáctiosminovém rytmu. Následný slavnostní pochod nasadil Pappano dosti rychle a tempo neochvějně udržel po celou dlouhou symfonickou plochu. Vítězný závěr této věty ještě tempově vygradoval. Celou tuto „vítěznou“ část symfonie měl obzvlášť perfektně vystavěnou a patetičnost, zde nejsilněji přítomná, i tentokrát měla své rozumné meze.
Dokonalý smysl pro stavbu symfonických ploch předvedl šéfdirigent London Symphony Orchestra i ve větě závěrečné. Byla ve svém vyznění dostatečně tragická, ale nikoli melodramatická. Londýňané hráli tuto hudbu procítěně, avšak bez přehnaných agogických vzlyků a vzdechů. Trombónový chorál v závěru, prostý a krystalicky čistý, v ničem nepřipomínal truchlivý pohřeb. Symfonie se následně vytratila kamsi do ticha, dávajíc každému posluchači prostor k vlastním myšlenkám…
Oněgin jako lék na chmury
Nadšené obecenstvo výkon dirigenta i orchestru strhl k dlouhotrvajícím ovacím ve stoje. Londýnští se rozloučili efektním přídavkem, brilantní Čajkovského Slavnostní polonézou z opery Evžen Oněgin. Vesele, jásavě a optimisticky, abychom neodcházeli domů s příliš chmurnými myšlenkami závěru Patetické symfonie, když venku začíná krásné léto…
London Symphony Orchestra se v Litomyšli představil jako vynikající evropský orchestr s bohatou paletou barevných a dynamických možností, zejména v tiché a střední dynamice v rozsahu skutečně obdivuhodném. V silnější dynamice se však zvukově vytrácely dřevěné dechové nástroje, což onu výrazovou paletu poněkud ochuzovalo. Vedle uchvacujících lesních rohů a trombónů působily trubky tak trochu nevýrazně.
Slovutný anglický orchestr měl ve své dlouhé historii štěstí na vynikající šéfdirigenty a stálé hostující dirigenty (Andrého Previna, Colina Davise, Valerije Gergijeva, Claudia Abbada, Simona Rattla a řadu dalších). V tomto ohledu i Antonio Pappano jednoznačně potvrdil renomé jedinečného a výrazného interpreta romantického repertoáru.
68. ročník festivalu Smetanova Litomyšl
20. června 2026, 17:00 hodin
II. zámecké nádvoří státního zámku Litomyšl
Program
Edward Elgar: Variace Enigma, op. 36
Petr Iljič Čajkovskij: Symfonie č. 6 h moll „Patetická“, op. 74
Účinkující
London Symphony Orchestra
Sir Antonio Pappano – dirigent
