Této úlohy se ujal francouzský varhaník polského původu Karol Mossakowski, titulární varhaník pařížského kostela Saint-Sulpice (po Notre-Dame se jedná o druhý největší pařížský kostel), laureát Mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro 2013 a jedna z nejvýraznějších osobností současného varhanního světa. Dramaturgie večera byla vystavěna s jasným záměrem představit nástroj v rozmanitých stylových i zvukových polohách – od monumentální německé pozdní romantiky Maxe Regera přes barevnou imaginaci Jehana Alaina a rytmickou energii Petra Ebena až po symfonickou velkolepost páté varhanní symfonie Charlese-Marii Widora.
Zkouška chrámu zvukem
První položkou večera se stala Introdukce a Passacaglia d moll Maxe Regera, dílo, které hned v úvodu postavilo před interpreta i nástroj značné nároky. Prakticky již po prvních tónech bylo možné v publiku pozorovat zajímavou reakci. Přestože Karol Mossakowski usedl k mobilnímu hracímu stolu umístěnému v transeptu katedrály, pozornost posluchačů se instinktivně obracela směrem k západní části chrámu, odkud se nesl zvuk nových varhan. Mnozí návštěvníci se opakovaně ohlíželi k monumentální varhanní skříni, jako by si chtěli potvrdit, že právě tento dlouho očekávaný nástroj stojí za zvukovou masou zaplňující prostor katedrály.
Mrazivé akordy úvodní Introdukce navodily husí kůži nejednomu posluchači a od prvních okamžiků odhalily schopnost nových svatovítských varhan vytvářet zvuk současně monumentální i barevně plastický. V rozsáhlé Passacaglii pak vynikla pozoruhodná čitelnost jednotlivých hlasů, která bývá v akusticky náročném prostoru katedrál často kamenem úrazu. Mossakowski však prokázal nejen brilantní technickou vybavenost, ale především mimořádný cit pro prostor a charakter nástroje. Svou interpretaci zcela podřídil akustice chrámu i specifikům nových varhan, díky čemuž Regerova hustá polyfonní struktura neztrácela na srozumitelnosti ani v nejmohutnějších zvukových vrcholech. Výsledkem bylo přesvědčivé a hudebně strhující provedení, které nastavilo mimořádně vysokou laťku celému večeru.
Když varhany začaly malovat barvami
Po monumentálním Regerovi následovala Deuxième Fantaisie (Druhá fantazie) Jehana Alaina, která vytvořila dramaturgicky i zvukově působivý kontrast k úvodní skladbě večera. Zatímco Reger stavěl na mohutných polyfonních strukturách a širokých dynamických plochách, Alainova hudba otevřela prostor pro jemnější odstíny, barevnou fantazii a subtilnější práci s jednotlivými rejstříky.
Také zde se francouzský varhaník prezentoval s naprostým interpretačním nadhledem. Jeho hra působila uvolněně, přirozeně a současně mimořádně koncentrovaně. V jemných dynamických odstínech i v barevných proměnách Alainovy partitury dokázal vytvořit působivý hudební obraz, který publikum na několik minut přenesl ze světa Regerovy monumentality do intimnější a snovější zvukové krajiny francouzské varhanní tvorby první poloviny dvacátého století.
Rytmický puls Petra Ebena v rukou francouzského anatoma
Třetím bodem programu se stalo Moto ostinato z cyklu Nedělní hudba Petra Ebena. Pozornější posluchači si přitom mohli všimnout, že skladba zazněla v jiném pořadí, než uváděl tištěný program. Přestože tato dramaturgická úprava dávala v kontextu večera smysl a přispěla k logickému vystavění celého recitálu, je poněkud škoda, že na ni pořadatelé publikum nijak neupozornili. Méně poučené návštěvníky mohla tato změna snadno zmást.
O to zajímavější bylo připomenutí informace z úvodního slova, podle níž zařazení Ebenovy skladby nebylo náhodné. Právě Moto ostinato si podle pořadatelů vyžádali organizátoři koncertu, čímž dostala česká varhanní tvorba v programu své významné a symbolické místo. V prostoru svatovítské katedrály navíc skladba působila mimořádně přesvědčivě. Její neúnavně pulsující rytmus, budovaný na opakujících se motivech, vytvářel napětí, které se postupně rozvíjelo napříč celým chrámovým prostorem.
Mossakowski přistoupil k interpretaci s velkou poctivostí a zřetelnou snahou proniknout do logiky Ebenova hudebního jazyka. Jeho pojetí se vyznačovalo poměrně bohatou agogikou, která se v některých momentech odlišovala od přímočařejší interpretační tradice, na niž bývá české publikum u této skladby často zvyklé. V kontextu celého večera i akustiky katedrály však tento přístup nepůsobil rušivě. Naopak dodával skladbě další výrazovou dimenzi a organicky zapadal do celkové koncepce recitálu. Publiku bylo toto pojetí evidentně blízké, o čemž svědčil i bouřlivý potlesk, který po doznění skladby následoval.
Widorova symfonická architektura a limity kamerových přenosů
Závěr večera patřil Symfonii č. 5 f moll, op. 42 č. 1 Charlese-Marii Widora, jednomu z vrcholů francouzské varhanní literatury. Právě v tomto rozsáhlém pětivětém díle dostaly nové svatovítské varhany příležitost naplno předvést svůj symfonický charakter, bohatství barev i schopnost vytvářet monumentální zvukové plochy, které Widorova hudba přímo vyžaduje.
Je však škoda, že tištěný program neobsahoval rozepsané jednotlivé věty symfonie. Řada posluchačů tak neměla možnost se v rozsáhlé skladbě lépe orientovat a po doznění každé věty spontánně následoval potlesk. Nešlo sice o nic mimořádného – podobná situace nastává i na koncertech orchestrální hudby – přesto by stručné uvedení jednotlivých vět v programu nebo krátké upozornění před začátkem skladby pomohlo zachovat větší kontinuitu tohoto monumentálního díla, jehož účinek je založen právě na promyšleném sledu kontrastních částí směřujících k velkolepému závěru ve slavné Toccatě.
Již v úvodní větě Allegro vivace dal Mossakowski jasně najevo, že Widorova symfonie nebude pouhou demonstrací technických možností nového nástroje, ale především promyšlenou a hudebně přesvědčivou interpretací. Od prvních taktů zaujal suverénním ovládnutím rozsáhlé variační formy, jistotou ve vedení jednotlivých hlasů i schopností vytvářet široké dynamické oblouky, aniž by ztratil přehled o celkové architektuře skladby.
Jeho hra působila naprosto přirozeně a samozřejmě. Technické obtíže jako by neexistovaly a posluchač mohl plně vnímat pouze hudbu samotnou. Právě tato samozřejmost, s jakou dokázal Mossakowski propojit virtuozitu s hudebním obsahem, patřila k nejsilnějším momentům celého večera.
Není proto divu, že po doznění první věty následoval spontánní potlesk publika. Přestože v kontextu vícevětého díla bývá zvykem vyčkat až na jeho úplný závěr, tentokrát bylo nadšení posluchačů zcela pochopitelné. Přiznávám, že jsem se k potlesku nakonec přidal také. Bylo obtížné odolat bezprostřední reakci na interpretaci, která již v první větě nabídla mimořádný zážitek.
Druhá věta Allegro cantabile, která bývá ve stínu slavné závěrečné Toccaty na koncertních pódiích často poněkud neprávem opomíjena, nabídla zcela odlišnou tvář Widorovy symfonie. Mossakowski ji pojal s lehkostí, elegancí a přirozenou hravostí, která umožnila vyniknout jejímu půvabu i rafinované práci s motivickým materiálem.
Zvláštní pozornost zaslouží způsob, jakým interpret pracoval s hlavním melodicko-rytmickým transparentem, jenž se jako sjednocující prvek vine celou větou. Tento charakteristický motiv přednášel s lehkostí a přehledností, přičemž citlivě využíval barevné možnosti jednotlivých rejstříků. Zde se znovu ukázala výjimečná kvalita nových svatovítských varhan. Jejich barevnost nepůsobí samoúčelně, ale stává se plnohodnotným výrazovým prostředkem, který dokáže podpořit hudební myšlenku a dodat jí další rozměr.
Výsledkem byla interpretace, která nepoutala pozornost vnější efektností, ale kultivovaností projevu a schopností nechat hudbu přirozeně plynout. Druhá věta se tak stala jedním z nenápadných, avšak mimořádně působivých momentů celého recitálu.
Přínosem večera byly také obrazovky rozmístěné v různých částech katedrály, na nichž mohli posluchači sledovat přímý přenos ze tří kamer snímajících varhaníka i hrací stůl. V prostoru, kde je interpret od značné části publika vzdálen desítky metrů, jde bezesporu o cenný doplněk koncertního zážitku. O to větší škoda však byla, že režie přenosu ne vždy dokázala zachytit skutečně zajímavé momenty interpretace. Několikrát se například objevily detailní záběry na pedálnici ve chvílích, kdy varhaník nohama vůbec nehrál, zatímco pozoruhodný technický moment druhé věty, při němž se Mossakowski musel vypořádat se současnou hrou na tři manuály, zůstal bez povšimnutí. Právě takové okamžiky by přitom mohly i méně zkušenému publiku přiblížit mimořádnou náročnost varhanní interpretace a nabídnout pohled na detaily, které z běžného posluchačského místa nelze postřehnout.
Třetí věta Andantino quasi allegretto navázala na předchozí části symfonie s neméně přesvědčivou interpretační jistotou. Mossakowski ji provedl precizně, avšak nikoli stroze. Jeho hra si zachovala potřebnou živost a přirozený tah vpřed, díky čemuž věta působila svěže a organicky.
Pozornost posluchačů na sebe již v úvodu poutala působivě provedená pedálová sóla, která v akustice svatovítské katedrály vynikla s pozoruhodnou zřetelností. Výsledkem byla interpretace, která spojovala technickou brilanci s hudební přirozeností a udržovala pozornost publika i v dalších částech rozsáhlé symfonické fresky.
Čtvrtá věta Adagio vytvořila před závěrečným vyvrcholením symfonie prostor pro zklidnění a soustředění. Právě zde naplno zazněly typicky francouzské varhanní barvy, na jejichž kultivovaném zapojení stojí značná část Widorova hudebního jazyka. Po energii předchozích vět působila tato část jako okamžik zastavení, v němž mohl posluchač obdivovat jemnější odstíny nového nástroje i jeho schopnost vytvářet široké, zpěvné zvukové plochy.
Mossakowski přistoupil k této větě s jasnou představou o jejím směřování a nenechal se zlákat k přehnané sentimentalitě či samoúčelnému romantizování. Jeho interpretace byla přímočará, přesvědčivá a vnitřně soustředěná. Každá fráze měla svůj účel a logiku, přičemž varhaník důsledně budoval napětí směřující k závěrečné větě symfonie.
Závěrečná Toccata, patrně nejslavnější část celé Widorovy Páté symfonie, byla okamžikem, na který většina publika netrpělivě čekala již od začátku koncertu. Bylo to ostatně patrné i z reakcí posluchačů v průběhu předchozích vět. Očekávání byla značná a Mossakowski je dokázal ve velké míře naplnit. Finální věta nabídla i trochu únavy, která se občas v technicky náročné skladbě promítla.
Mohutné plénum zaplnilo prostor katedrály s obdivuhodnou silou a posluchači mohli naplno ocenit dynamický rozsah nástroje. V několika místech rychlé figurace začaly v akustice svatovítské katedrály částečně splývat a ztrácet svou obvyklou konturovanost. Nabízí se proto otázka, zda zvolené tempo nebylo pro daný prostor přece jen o něco ambicióznější, než by si jeho dlouhý dozvuk ideálně žádal.
Nejde však o výtku, která by zásadně ovlivnila celkový dojem. Spíše o detail, nad nímž lze vést diskusi. Závěrečná Toccata i přes tyto drobné výhrady splnila vše, co od ní publikum očekávalo – stala se velkolepým vyvrcholením večera a důstojným završením recitálu, který představil nové svatovítské varhany v celé šíři jejich možností.
Nadšené publikum odměnilo Karola Mossakowského dlouhotrvajícím potleskem ve stoje a jen málokdo pochyboval, že večer ještě zdaleka nekončí. Odezva posluchačů byla mimořádně srdečná a vyústila ve vytleskání hned dvou přídavků. Nebylo to přitom pouze zdvořilostní gesto vůči renomovanému interpretovi. Reakce publika byla zcela přirozenou odpovědí na výkon, který po celý večer spojoval technickou brilanci, hluboké porozumění interpretovaným dílům i citlivou práci s novým nástrojem a akustikou svatovítské katedrály.
Vltava nad Seinou
První z přídavků přinesl okamžik, který si mnozí posluchači budou pamatovat ještě dlouho po skončení koncertu. Mossakowski usedl k improvizaci na téma symfonické básně Vltava Bedřicha Smetany a během několika minut předvedl, proč je jeho improvizační umění považováno za jedno z nejvýraznějších v současném varhanním světě.
Známé a českému publiku blízké téma uchopil s elegancí a francouzskou galantností. Improvizace působila jako efektní exhibice postavená na známé melodii a jako promyšlené hudební vyprávění, které organicky rozvíjelo Smetanovy motivy a současně otevíralo nové zvukové i harmonické souvislosti.
Hudební vtip na závěr večera
Ani druhý přídavek nebyl pouhou formální tečkou za mimořádným koncertem. Mossakowski zvolil další improvizaci, tentokrát na téma slavné Brahmsovy ukolébavky, a od prvních tónů bylo zřejmé, že vedle virtuozity nebude chybět ani nadhled a smysl pro hudební humor. Jakmile se známá melodie rozezněla prostorem katedrály, publikem se nesl sympatický smích a uvolněná atmosféra, která kontrastovala s monumentálností předchozího programu.
Interpret však ani zde nesklouzl k lacinému efektu. Na jednoduchém a všeobecně známém tématu vystavěl nápaditou improvizaci, v níž se snoubila hravost, invenčnost i obdivuhodná znalost možností nástroje. Posluchači tak mohli znovu obdivovat nejen jeho pohotovost a fantazii, ale také schopnost vytvářet z jediného hudebního motivu pestrý a dramaturgicky promyšlený celek.
Závěrečné resumé: Nástroj světových parametrů napsal svou první velkou kapitolu
Varhanní recitál Karola Mossakowského se stal jedním z vrcholů inaugurační řady nových svatovítských varhan. Během jediného večera zazněla hudba německé pozdní romantiky, francouzského modernismu, české varhanní tvorby i vrcholného francouzského symfonismu a nový nástroj z dílny mistra Gerharda Grenzinga ve všech těchto stylových polohách obstál s mimořádnou přesvědčivostí. Mossakowski prokázal nejen technickou suverenitu a stylovou poučenost, ale především schopnost naslouchat prostoru a přizpůsobit mu svou interpretaci. Přestože koncert provázely drobné nedostatky v podobě neohlášené změny programu či ne zcela využitého potenciálu obrazového přenosu, jednalo se o mimořádný hudební zážitek, který důstojně potvrdil evropské ambice nového svatovítského nástroje. Nadšené reakce publika i vytleskané improvizované přídavky byly nejlepším důkazem, že se zrodil koncertní nástroj výjimečných kvalit. Není snad ani třeba dodávat, že Karol Mossakowski odehrál celý recitál zpaměti, jak už jsme u francouzské varhanní školy zvyklí.
Hodnocení: 100 %
Mezinárodní hudební festival Pražské jaro: Svatovítský oktáv
18. června 2026, 19:30 hodin
Katedrála sv. Víta a Vojtěcha, Hradčany, Praha
Program
Max Reger: Introdukce a Passacaglia d moll
Jehan Alain: Deuxième Fantaisie
Petr Eben: Moto ostinato
Charles-Marie Widor: Symfonie pro varhany č. 5 f moll, Op. 42 No. 1
Přídavek č. 1: Improvizace na téma Smetanovy Vltavy
Přídavek č. 2: Improvizace na téma Brahmsovy ukolébavky
Účinkující
Karol Mossakowski – varhany
