Capella Cracoviensis přivezla Moniuszkovu Halku

Děj Halky je nám povědomě blízký, známe jej z nejednoho literárního zpracování – sociální, venkovské drama chudé dívky, láska nenaplněná, láska svedená. Libreto Moniuszkovy opery napsal Wlodzimierz Wolski. V operní historii se jako předobraz Moniuszkovy Halky připisuje tehdy velmi populární Němá z Portici Daniela Françoise Auberta. Právem, paralela mezi oběma dívkami, Aubertovou Fenellou a Moniuszkovou Halkou, je evidentní.

Jestliže jsme zažili koncertní provedení, tak je to tak trochu, jako kdybychom byli na úplně prvním uvedení, bylo také koncertní, v domě skladatelova tchána ve Vilniusu. Kostel sv. Šimona a Judy v Praze je ovšem prostředí mnohem okázalejší, orchestr hrál v prostoru před oltářem, sbor nastupoval na stupínky před něj, sólisté po bok dirigenta.

Při výkladu opery Halka se běžně – vzhledem k době, kdy drama vznikalo – zvýrazňuje sociální prvek nerovnosti společenských tříd, panstvo zámecké versus venkovský lid. V koncertním provedení původní vilniuské verze žádný třídní antagonismus nevyznívá, Moniuszsko, osobitý realista a novátor, vytvořil hudbu výrazových prostředků neobyčejně bohatých; bohatě a pestře líčí zámecké prostředí a v plném, jiném lesku též horaly a jejich venkovskou realitu, vše v přesvědčivé odlišnosti. Tak jako tak, jádro dramatu je v milostném konfliktu. Předehra vyzněla jako svébytný symfonický útvar, plasticky, jemně, úroveň orchestru je excelentní, pohrával si se vstupním truchlivým motivem Halky, proměňovaným nárazy naděje či žalu, dynamizoval rytmizované mezihry jako by pochodoval děj a s gradací zpěvnosti i svižných orchestrálních glissand demonstroval svou zvukovou vyrovnanost, jas a hebkost zejména dechových nástrojů, které Moniuszko rád exponuje.

V paláci Čišníka se odbývají zásnuby jeho dcery Zofie (Michalina Bienkiewicz, soprán) s Januszem (Sebastian Szumski, baryton). Ve chvíli, kdy Janusz prosí Čišníka (Przemyslaw Balka, bas) o otcovské požehnání, ozývá se do působivého tercetu vzrušený dívčí zpěv. Už tento emočně silný a zpěvně bezchybný výstup za scénou prokázal, že Natalia Rubiś je dokonalá Halka. Svůj kouzelně čistý, jasný a nosný soprán angažuje s naléhavou účinností v plném spektru citových nuancí role. Zná ji důvěrně i v této původní verzi, jediná zpívala zpaměti. Janusz poznal hlas své milé, kterou opustil, odchází ji odehnat, nicméně setkání ústí v milostný, krásně zpěvný duet, velmi působivý, zcela moderně traktovaný dialog bez jakýchkoli ariosních schémat. Okamžitý dramatický zvrat vsune přicházející Jontek, horalský chlapec, který se vždycky o Halku marně ucházel; přesvědčuje ji o Januszově věrolomnosti, ironizuje její zaslepenou důvěřivost. Orchestrální doprovod jeho zpěvu, kdy Januszovy sliby přirovnává k horskému větru a plynoucím bystřinám, šlehá sarkasmus do jeho slov velmi silně a také zde se projevila zpěvná zvukovost historických nástrojů fantasticky. V panské usedlosti pokrčuje zásnubní veselí, Halka vtrhne do zábavy hostí v doprovodu Jontka, dojde ke střetu, ke konfrontaci s Halčinou pravdou a v tomto dramatickém víru, orchestrem bohatě kresleném, prvé dějství končí.

Druhé dějství je na vsi, otvírá je předehra s hlaholně rozezpívanými žesti, cinkotem zvonků oveček a sborem venkovanů, též výstižné taneční melodie, působivá krajinomalba. Kulminuje dějový oblouk, Moniuszko kouzlí umem a hudebními prostředky naplno. Průniky chrámové hudby, svatebních slibů Janusze a Zofie a relita Halčina prozření, průlom jejího zoufalství, jasně exponovaný soprán nad sborem, veškeré to sepětí orchestru, sboru, sólistů do silně přesvědčivé, dechberoucí exprese okamžiků je mistrovské a sílu sdělení Moniuszkova díla prožili jsme všichni. Dokonale dimenzované nástrojové vstupy harfy, viol a violoncell v Halčině loučení se životem či závěrečné Jontkovo memento i sborové výkřiků děsu, vše v dramatické sevřenosti, která prokazuje absolutní svébytnost původní verze plnou měrou.

Zde vůbec nechybí ani později přidané tance, ani proslulé árie, třeba Halčina „Gdybym rannym slonkiem“ („Kdyby záhy ráno“), ani Jontkova exkluzivní „Szumia jodly na gór szczycie“ („Nad horami jedle šumí“). Zejména v provedení Capelly Cracoviensis je toto stručné dílo dokonale sevřené. Utonulá – jak nosné téma v dramatické hudbě oněch let. Jak výborný dramaturgický počin dát prostor tomuto souboru, který má právě nyní titul v repertoáru. S excelentní Natalií Rubiś byli všichni pěvci v působivém souladu, také Družba, basista Marek Opaska; menší nosnost barytonu Sebastiana Szumskiho přičítám akustice. Neoddiskutovatelným mankem domácí produkce je tištěný program – jen všeobecné informace (i s chybami), bez jakéhokoli profesního značení árií a děje.

Natalii Rubiś známe přinejmenším z letošního znojemského Händelova oratoria Saul, zpívala jeho dceru Metan s Czech Ensemble Baroque (dirigent Roman Válek). K večeru Moniuszkovu ještě víc ladí, že v létě s Václavem Luksem a Collegiem 1704 účinkovala v opeře Cud mniemany, czyli Krakowiacy i Górale (Domnělý zázrak, čili Horalé a Krakované), což je historicky významná polská zpěvohra z roku 1794, je z úplně prvních polských děl operního žánru. Autorem je původem Čech, rodák z Prahy Jan Stefani (v Brně se tato opera hrála v sezoně 1981/1982).

Capella Cracoviensis existuje od roku 1970, specializuje se na starou hudbu, na historicky poučenou interpretaci, hraje na dobové nástroje, akcentuje polskou hudbu všech období až po dnešek, jejich repertoárový záběr je široký, včetně koncertních uvedení oper. Zažila jsem před lety jejich okouzlujícího Mozartova Donna Giovanniho. Vzdělaný a agilní Jan Tomasz Adamus vede Capellu od roku 2008.

Stanislav Moniuszko: Halka
Praha, kostel sv. Šimona a Judy, 15. října 2019

Halka – Natalia Rubiś, soprán
Zofia – Michalina Bienkiewicz, soprán
Jontek – Przemyslaw Borys, tenor
Janusz – Sebastian Szumski, baryton
Družba – Marek Opaska, bas
Čišník – Przemyslaw Balka, bas 

Capella Cracoviensis
Jan Tomasz Adamus – dirigent