Orff pocházel z umělecky založené mnichovské rodiny, v rodném městě vystudoval Akademii múzických umění. První jeho dílo, cyklus písní Eliland, vyšlo tiskem v roce 1912. Zajímal se o díla starých mistrů, která studoval a upravoval. To jej také přivedlo k nápadu zhudebnit texty potulných středověkých hudebníků a básníků, které byly nalezeny v klášteře v Benediktbeuern. V roce 1937 představil scénickou kantátu Carmina Burana, výrazně melodické a rytmické dílo, které si podmanilo publikum a Orffovi později zajistilo světovou proslulost.
Orff je autorem celé řady dalších hudebních děl. Carminu Buranu doplnil v kantátový triptych Trionfi (Catulli Carmina, Trionfo di Afrodité), pohádky bratří Grimmů se mu staly inspirací pro opery Měsíc a Chytračka, antické motivy zpracoval ve hrách Antigona, Oedipus Tyrannos a Prometheus.
Orff se do dějin zapsal také jako významný hudební pedagog. V roce 1924 se stal ředitelem Guentherovy školy gymnastiky, hudby a tance v Mnichově, která začala vyučovat podle jeho metody spojené hudební a pohybové výchovy (takzvané Orff Schulwerk). Své pedagogické ideje, vycházející z myšlenky jednoty jazyka, hudby a tance, uveřejnil v pětisvazkové sbírce pod názvem Hudba pro děti, přeložené do mnoha jazyků. V roce 1961 založil v Salcburku centrum pro vzdělávání pedagogů, ve kterém učil svoji metodu. Zemřel v březnu 1982 v Mnichově.
Na konci 2. světové války byl Orff vyšetřován Spojenci kvůli podezření z kolaborace s nacistickým režimem. Po válce se snažil před americkými vyšetřovateli v rámci denacifikace očistit. Orff nikdy nevstoupil do NSDAP, ale během Třetí říše úspěšně rozvíjel svou kariéru a přizpůsobil se politickým požadavkům režimu, aby mohl tvořit. Zkomponoval také na objednávku režimu novou hudbu pro Shakespearův Sen noci svatojánské, protože Mendelssohnova hudba se pro jeho židovský původ hrát nesměla. Ačkoliv Orffovo nejslavnější dílo Carmina Burana po premiéře v roce 1937 označili někteří nacističtí kritici za „degenerované“ kvůli neobvyklým rytmům, režim si dílo nakonec velmi oblíbil. Skladba se stala jednou z nejhranějších a neoficiální hudební kulisou tehdejšího Německa. Orff z tohoto úspěchu finančně i společensky profitoval. Spojeneckým vyšetřovatelům posléze lživě tvrdil, že byl spoluzakladatelem protinacistické odbojové skupiny Bílá růže. Skupinu sice založil jeho blízký přítel Kurt Huber, Orff však Huberovi po zatčení Gestapem v roce 1943 ze strachu o vlastní život nijak nepomohl a odmítl se za něj u úřadů přimluvit. Je však také třeba zmínit, že Orff měl po jednom ze svých prarodičů židovské kořeny (byl ze čtvrtiny Žid). Tuto skutečnost musel před úřady Třetí říše pečlivě tajit, aby mohl v nacistickém Německu vůbec legálně pracovat a vyhnul se perzekuci. Nakonec byl spojeneckými vyšetřovateli zařazen do kategorie „Grey C, acceptable“ (šedá zóna – přijatelný), což znamenalo, že byl označen za pasivního spoluobčana, který z režimu sice profitoval, ale nebyl ideologicky aktivní. Současní historici ho většinou neoznačují za aktivního nacistu, nýbrž za oportunistu a konformistu.
