Carmen má SPZ C 9606 BP

Mercedes jako symbol světa lehkých mravů a morálky obrácené naruby, světa veksláků a dalších podvodníků, Mercedes jako symbol ničím nevázaného života, kde city omrzí často rychleji, než třeba právě luxusní auto. To je jeden z klíčových stavebních kamenů ztvárnění Bizetovy Carmen, tak jak ji vidí španělský režisér Calixto Bieito, známý svou více než osobitou interpretací oper. (Naposledy na sebe upozornil zcela nedávno Verdiho Aidou inscenovanou na netradičních místech Basileje – více zde. Za jednu z nejkontroverznějších operních produkcí tohoto století je pak považována další z Verdiho oper v jeho režii, Maškarní ples uvedený před necelými deseti lety v Barceloně).

Pokud někdejší původní premiéru Carmen před stopětatřiceti lety kritici označovali za amorální kus, tak v téhle inscenaci Bizetova evergreenu, odehrávající se v současnosti, hraje chtíč skutečně jednu z hlavních rolí. Staromilská část publika nejspíš nestráví sex v celé škále předváděných podob, od sahání do poklopce přes orální uspokojování až třeba po samotnou soulož. Jistě, je to docela těžký kalibr pro zvyklosti či přirozený stud, kterými svázáni usedáme do hlediště. Ale marná sláva, i takový je dnešní svět. A kupodivu – s Bizetovou hudbou nejpopulárnější francouzské opery z předminulého století si překvapivě dobře padne do noty.

Tahle Bizetova Carmen je ve své neskrývané syrovosti a drsnosti rozhodně nesmírně divadelně působivá. Řada momentů, které v jiných inscenacích bez většího vzrušení prošumí kolem vás, jde tady až na samou dřeň vztahů a emocí. Rafinovaný mix realisticky tvarovaného herectví, ostrých střihů v podobě stylizovaného aranžmá sborů či bizarně prezentovaných podivínských figurek, skvěle dotvářejících tu kterou situaci, aspoň dle mého soudu vyšel na výtečnou. Ano, našly by se jednotlivosti, které nebyly zcela logické. Ale není současný svět třeba právě i takový, s občasnými reáliemi či zážitky, nad kterými jen nevěřícně zakroutíme hlavou?

Dovedu si představit, že nejednoho diváka nadzvedne v křesle první věta Habanery, zazpívaná do sluchátka telefonní budky, ze které Carmen vzápětí vychází. Že zdaleka ne pro každého je stravitelná ruka Micaely, která se na chvíli neovládne a Josému zajede hluboko pod rozepnutou košili. Že krabice s elektronikou a logem nakousnutého jablka, se kterými se v téhle Carmen kšeftuje, mohou vzbudit u někoho pousmání. Ale přes všechnu kontroverznost takovéhoto ztvárnění si myslím, že to jsou spíš předsudky či zažité konvence, které mohou být hlavním důvodem případného odsouzení této inscenace. Já osobně na tuhle dle mého soudu velmi zdařilovu Carmen dlouho nezapomenu.

I sebevíc působivá režijní koncepce sama o sobě ale nestačí, nezbytnou podmínkou úspěšnosti je pochopitelně i špičkové obsazení. Špičkové nejen ve zvládnutí pěveckém, ale i hereckém. I v tomhle měla nejnovější barcelonská produkce Bizetovy opery štěstí. Sedmačtyřicetiletá francouzská mezzosopranistka Beatrice Uria-Monzon zpívá Carmen už docela dlouho. Její hlas získal časem na objemu i sytosti, roli má vypilovanou do sebemenších detailů a je navíc i velmi přesvědčivá po představitelské stránce, byť přísně vzato hlavně habanera jí nevyšla úplně ideálně. Jednotlivosti lze vyčíst i Robertu Alagnovi, ale i on je bezpochyby jedním z nejlepších současných představitelů Dona José. Nezklamal ani urugvajský basbarytonista Erwin Schrott coby suverénní Escamillo, a tak jediným slabším článkem obsazení byla Marina Poplavskaya coby Micaela, jejíž soprán zní zastřeně a na nejednom místě ne zcela jistě. Charismatický francouzský dirigent Marc Piollet dokázal i z této notoricky známé partitury vyhmátnout nejedno zajímavé místo a celkovému vyznění dodat potřebnou syrovost a živočišnost. Pěvecky i pohybově skvěle vybavený sbor může barcelonskému Lyceu i nejeden dobře zavedený operní dům jen závidět.

Závěrem: Další večer v Palace Cinemas, který rozhodně stál za to. Škoda jen nepříliš kvalitního obrazu, který ani při tomto přímém přenosu za moc nestál, což ale při příjmu signálu nejspíš už příliš ovlivnit nejde.

Georges Bizet:
Carmen
Dirigent: Marc Piollet
Režisér: Calixto Bieito
Scéna: Alfons Flores
Kostýmy: Mercè Paloma
Světla: Xavier Clot
Symphony Orchestra and Chorus of the Gran Teatre del Liceu
Cor Vivaldi-Petits Cantors de Catalunya
premiéra 27.září 2010 Gran Teatre del Liceu Barcelona
(koprodukce Gran Teatre del Liceu/Teatro Massimo Palermo/Teatro Reggio Torino)
Projekt Opera in Cinema – 13.10.2010

Carmen – Béatrice Uria-Monzon
Don José – Roberto Alagna
Micaela – Marina Poplavskaya
Escamillo – Erwin Schrott
Frasquita – Eliana Bayón
Mercédès – Itxaro Mentxaka
Le Dancaire Marc Canturri
Le Remendado – Francisco Vas
Moralès – Alex Sanmartí
Zuñiga – Josep Ribot

www.palacecinemas.cz
www.liceubarcelona.cat