Čarostřelec a Tristan v Berlíně

Je určitě prospěšné čas od času vyrazit za hranice naší vlasti a udělat si obrázek o kvalitě operních produkcí v sousedních zemích. Tímto bychom čtenářům rádi nabídli náš pohled na dvě představení navštívěná v Berlíně.

Ve Státní opeře Unter den Linden jsme shlédli Weberova Čarostřelce. Jednalo se o 15. reprízu starší inscenace, která měla premiéru 18. ledna 2015. Namísto původně ohlášeného Marca Minkowského řídil Staatskapelle Berlin mladý dirigent Thomas Guggeis, což na celkovém vynikajícím výkonu orchestru naštěstí nijak neubralo. Našinec ocenil zejména excelentní přednes žesťové sekce, jíž je v partituře věnován nebývale velký prostor.

Opera hraná bez přestávky plynula ve svižném tempu až do velkolepého finále. Jediné větší zaškobrtnutí bylo možno registrovat v úvodu proslulého Jägerchoru, kdy zprvu vázla souhra mezi sborem a orchestrem. I přesto lze sborové scény považovat za jednu z nejlépe zvládnutých součástí inscenace.

Do hlavní role Maxe byl obsazen pěvecky i výrazově nepřesvědčivý tenorista Peter Sonn, na jevišti zcela zastíněný svým kolegou Falkem Struckmannem alias Kašparem. Znělý baryton tohoto pěvce se krásně nesl nad orchestrem, a byť v koloratuře své první árie nebyl úplně nejjistější, podal Struckmann celkově strhující výkon. Z představitelek ženských rolí nutno vyzdvihnout v roli Aničky Annu Prohaska, jejíž jasný soprán zněl velmi přirozeně a čistě. Však také při děkovačce sklidila právem větší aplaus než představitelka Agáty Anna Samuil, která zpívala zejména ve vyšších polohách s přílišnou silou a vibratem, což se pro roli prosté dívky nehodilo.

V ostatních rolích se objevili Roman Trekel jako kníže Otakar a Wolfgang Schöne jako Kuno. Obsazení se neobešlo bez české účasti; v roli Poustevníka jsme tak měli možnost slyšet basistu Jana Martiníka. Jeho závěrečný přednes trochu utrpěl tím, že jej režisér nechal zpívat dosti daleko od hlediště; tudíž nebyl v nižších polohách přes orchestr slyšitelný.

Moderní scénografie těžila z minimalismu (scéna Olaf Altmann); svažité jeviště se směrem dozadu kónicky zužovalo v kruhový otvor, jímž v průběhu opery vcházely jednotlivé postavy, a ze všeho nejvíc evokovalo dojem pusté, nezbytně strašidelné jeskyně. Pokusem o jednotící prvek byl na jevišti téměř nepřetržitě přítomný Samiel, pojatý jako jakýsi divý muž, snad symbol živlů a přírody. Byť se a priori nejedná o špatný nápad, v průběhu inscenace působil mnohdy notně rušivě, kupříkladu když halasným hýkáním překřikoval valčík z prvního dějství. Slavná scéna ve Vlčí rokli, jež bývá považována za režisérský oříšek (režie Michael Thalheimer), byla rovněž pojata spíše skromně. Příležitost tak dostala divákova představivost zjitřená dokonalou Weberovou hudbou.

Druhý večer jsme strávili v západoberlínské Deutsche Oper. Na programu byl Wagnerův Tristan a Isolda. Také tato inscenace je již staršího data; na jeviště byla poprvé uvedena 13. března 2011.

Klasická středověká legenda se rovněž dočkala novodobého pojetí; apartmán střízlivě vybavený krbem, konferenčním stolkem a koženou pohovkou se postupně stal podpalubím, setmělou zahradou a konečně i komnatou hradu Kareol, v níž měl Tristan k dispozici i nefalšovanou automatickou pračku (scénografie Paul Brown, režie Graham Vick). Síle příběhu však moderní nastudování nikterak neubralo.

V roli hrdinného rytíře se představil legendární wagnerovský „Heldentenor“ Peter Seiffert, snad nejstarší (64 let!) a prostorově nejvýraznější Tristan všech dob. Jakékoliv obavy vyvolané jeho vzezřením se nicméně rozplynuly ve chvíli, kdy došlo na zpěv. Jeho Tristan disponoval nádherným silným tenorem, který v průběhu opery nijak neztrácel na kvalitě, ba naopak gradoval až do monologu ve třetím dějstvím. Nelze opomenout ani Seiffertův herecký výkon, mimořádně přesvědčivý zejména v posledním aktu, kdy inscenátoři přivádějí na jeviště titulní hrdiny již značně zestárlé a prošedivělé. Kulhající Tristan v olezlém županu a teplácích s lampasy nám bude ještě dlouho tkvít v paměti.

Do role Isoldy byla obsazena Ricarda Merbeth, která v průběhu inscenace střídala lepší momenty (duet, závěrečný zpěv) s horšími (začátek druhého dějství). Skvěle zpíval i Christof Fischesser jako Král Marke a Samuel Youn jako Kurwenal. Výrazná byla taktéž Daniela Sindram v roli Brangäny. Stran hudebního nastudování jsme byli maximálně spokojeni; orchestr pod vedením Donalda Runniclese svojí výtečně propracovanou dynamikou a vyváženými tempy významně přispěl k vysokému hodnocení tohoto představení, jež pro sebe jinak zcela uchvátil Peter Seiffert.

 

Hodnocení autorů blogu:

Staatsoper Unter den Linden, 22.9.2018 – C. M. von Weber: Čarostřelec: 80%
Deutsche Oper Berlin, 23.9.2018 – R. Wagner: Tristan a Isolda: 90%