Čarostřelec v rakouském Garsu

V Dolních Rakousích, asi slabou hodinku jízdy od jihočeských hranic, se nachází romantické údolí zvané Kamptal, podle řeky Kamp, která se vlévá do Dunaje. Zalesněné okolní kopce jsou zdobeny romantickými monumentálními stavbami hradů, některé jsou v zachovalém stavu, z jiných zbyly zříceniny. Jedna taková se nachází na vršku nad malým městečkem Gars am Kamp.Před dvaceti pěti lety zde český režisér Karel Drgáč, žijící v Rakousku, založil letní operní festival. Pod jeho vedením a v jeho režiích a scéně se zde každoročně uváděla jedna operní inscenace v několika reprízách. Při operních představeních Drgáč (po tři léta první ředitel samostatné Státní opery Praha) hojně využíval českých pěvců i muzikantů. Dodnes vzpomínám třeba na velmi pěkné a hudebně kvalitní provedení Prodané nevěsty pod vedením dirigenta Ivana Paříka před pěti lety. Až do loňského roku navštívilo operní představení na hradním nádvoří tři sta šedesát tisíc diváků. Tato éra však loni skončila a od letošní sezony je festival pod úplně novým vedením. Jako intendant zde nyní působí známý vídeňský dirigent Johannes Wildner, který začínal svoji kariéru u Vídeňských filharmoniků a mimo jiné byl v letech 1994–1995 šéfdirigentem ve Státní opeře Praha. Na prostorném nádvoří hradu je postavena veliká tribuna pro tisíc tři sta diváků. Zadní prospekt úzkého, ale širokého jeviště tvoří stěna hradního paláce a orchestr je umístěn zcela vpravo pod otevřenou dřevěnou zastřešenou stavbou, hlediště není nikterak uměle ozvučeno a má na takovou velikost docela dobrou akustiku.Weberův Čarostřelec (premiéra v Berlíně 1821 a u nás ve Stavovském divadle ve stejném roce) je v německy mluvících zemích podobně oblíbeným a kultovním titulem jako u nás Prodaná nevěsta. Inscenátoři u tohoto díla, obzvláště v případě otevřených letních scén, málokdy sahají k nějakým novátorským přístupům. Nové vedení v rakouském Garsu vsadilo na jiné, ne klasické pojetí, možná ve snaze se odlišit od minulé éry festivalu, a inscenováním pověřilo mladého rakouského režiséra Georga Schütkyho (studoval v Berlíně u známých avantgardních režisérů Konwitschneho a Neuenfelse).

Děj opery se dle libreta odehrává v našich šumavských hvozdech po skončení ničivé třicetileté války roku 1648. V Garsu je to ale jinak. Usadivší se diváci mohli před sebou vidět jen několika málo kulisami zastavěnou scénu (výprava, kostýmy a masky Christina Schmitt), uprostřed byl o ponurou hradní stěnu opřen žebřík vedoucí k vysunutému balkonku v druhém patře. Na samém vršku čelní zdi pak byla postavena jednoduchá dřevěná konstrukce. Těsně před začátkem představení se začaly v jevištním prostoru pohybovat zubožené a do šedivých kostýmů oblečené postavy mužů a žen, které svojí mimikou připomínaly psychicky narušené lidi z blázince (zřejmě asociace zdeptaného a zuboženého obyvatelstva po válce), celý tento kompars byl do posledního člena herecky a pantomimicky perfektně rozehraný.Na plechové, červeně namalované maringotce s nápisem Pech und Schwefel (Smůla a síra) na straně jedné a Fortuna na druhé přijíždí Eremit (Poustevník) a shora vylévá na žíznivý dav z kanystru vodu.Eremit je oblečen do moderního modrého obleku a předvádí pohyby cvičení tai chi. Probíhá střelecká soutěž, ovšem pouze s luky a šípy, ve které sedlák Kilián poráží mysliveckého mládence Maxe. Jiný, proradný myslivec Kašpar nešťastnému Maxovi podává svoji pušku (mimochodem je to jediná flinta, která se v myslivci se hemžící opeře vyskytuje), aby sestřelil vysoko letícího orla. Podaří se a překvapený Max chce od něho čarovné střely. Tím se dostává do jeho ďábelských spárů a spojení s černým myslivcem Samielem. Následující scéna v Agátině světničce je situována do oken a připojeného balkonu v hradní stěně, na kterém stojí Agáta.Režisér přidal novou zápletku, kdy se stává sedlák Kilián milencem Aničky a šplhá za ní po žebříku do okna. V pokračujícím ději je i díky noční atmosféře a nasvícení (Harald Michlits) působivá scéna lití čarovných kulí. Nad spoře oděnou mladou dívkou pronáší Kašpar svoje zaříkání za přítomnosti Samiela a postav v černých kápích. Po žebříku slézá pak dolů Max, aby se domohl kýžených čarovných kulí. V dalším obraze se Agáta za přítomnosti Aničky připravuje ke svatbě s Maxem. Dobrým nápadem je příchod mladé violoncellistky z orchestru, která svým sólem doprovází procítěně zpívanou Agátinu kavatinu. (Není to ale věc úplně nová, například před deseti lety jsem viděl něco podobného v Lipsku, kde krále Filipa při jeho slavné árii doprovázela také na scéně cellistka.) Přípravy na Agátino zkrášlení se konají v křesle pod dnes již neexistující kadeřnickou helmou za asistence kadeřníka – Samiela. Je zde kupodivu přítomen i Eremit. Na konci posledního dějství na střelecké slavnosti sedí v kadeřnickém křesle dokonce sám kníže Otokar a řídí Maxův zkušební výstřel. Ten střílí zkušební ránu čarovnou kulí, která naštěstí nezasáhne objevivší se Agátu, ale usmrcuje Kašpara spojeného s ďáblem Samielem. Nakonec je Maxovi na poustevníkovu přímluvu jeho spojení s temnými silami knížetem odpuštěno a po roční zkušební době si může vzít milovanou Agátu.Dirigent Johannes Wildner hudebně dílo nastudoval s vídeňským mládežnickým orchestrem Klangvereinigung Wien, který v nedávných letech v Garsu v inscenacích Rigoletta nebo Traviaty již vystupoval. Orchestr podal také díky vedení zkušeným dirigentem až na některé detaily standardní výkon.

Sólistický ansámbl obsazený také (až na jednu výjimku) mladšími umělci se zdál dobře volený. Nejlepší vokální výkon podala Bettina Jensen v roli Agáty. Sympatická umělkyně má pro tuto roli všechny předpoklady, krásný, nosný a ve všech polohách vyrovnaný hlas velmi pěkného zabarvení. Již v první velké Agátině árii Leise, Leise, fromme Weise… si podmanila obecenstvo svým nádherným legátem, rovněž kavatina v druhém jednání jí vyšla výtečně. Koneckonců tuto roli zpívala i v Teatro del Liceu v Barceloně.Pro její přítelkyni, temperamentní Aničku, byla dobře vybrána mladá a pohledná sólistka vídeňské Volksoper Claudia Goebel, i ona podala po pěvecké i herecké stránce pěkný výkon. V pánském obsazení to již tak úplně jasné nebylo. V Čarostřelci jsou dvě důležité ústřední postavy, myslivečtí mládenci Max a Kašpar. Toho prvního ztvárnil německý tenorista Michael Bedjai, kterého jsem měl naposledy možnost vidět jako Siegmunda v linecké Valkýře a vedl si dobře. Tentokráte ale bohužel vůbec nebyl v hlasové formě již od začátku představení a ani později se to moc nezlepšilo. Oproti tomu charismatický a démonický turecký basista Selcuk Cara se jako Kašpar blýsknul ve vstupní dramatické árii Schweigt, schweigt, damit dich niemand warnt!.Knížete Otokara, který vystupuje až v závěru opery, ztvárnil spolehlivě známý drážďanský barytonista Andreas Scheibner, ač je o generaci starší než ostatní představitelé. Pěvecky vynikající byl svým krásným basem Japonec Yasushi Hirano jako Poustevník, v menších rolích Kuna a sedláka Kiliána vystoupili Till von Orlowsky a Andreas Jankowitsch. Jako černý myslivec Samiel děj doprovázel činoherec Zlatko Maltar.

Co se týká sborů, je snad nejznámější a často i samostatně hrávaný sbor myslivců v posledním obraze. Před ním vystoupil na scénu dirigent Johannes Wildner a vybídl obecenstvo, aby se k opernímu sboru přidalo také. Dokonce divákům předváděl rytmus. No, výsledek se moc nedostavil. Operní sbor pod vedením Joachima Kuiperse byl slušně sezpívaný, avšak onen krásný popěvek myslivců Was gleicht wohl auf Erden dem Jägervergnügen? nebyl zpíván pouze chórem mužským, ale smíšeným. Asi proto ta doporučení dirigenta, aby se obecenstvo svými hlasy přidalo.

Pochopitelně populární Weberovo dílo mělo úspěch a účinkující byli odměněni velkým aplausem. I tak si ale závěrem lze položit otázku, zda inscenace celkově nezůstala někde na půl cesty. Rozhodující verdikt ovšem pochopitelně zůstává na svobodném posouzení každého diváka… Pro příští rok se v Garsu chystá italská verze opery Giuseppe Verdiho Don Carlo. Tak jim přejme úspěch.

Hodnocení autora recenze: 65 %

Oper Burg Gars 2014
Carl Maria von Weber:
Der Freischütz
Hudební nastudování a dirigent: Johannes Wildner
Režie: Georg Schütky
Scéna a kostýmy: Christina Schmitt
Sbormistr: Joachim Kuipers
Světla: Harald Michlits
Dramaturgie: Christian Harten
Klangvereinigung Wien
Chor der Oper Burg Gars
Premiéra 18. července 2014 Hrad Gars Gars am Kamp
(psáno z reprízy 25. 7. 2014)

Ottokar – Andreas Scheibner
Cuno – Andreas Jankowitsch
Agathe – Bettina Jensen
Ännchen – Claudia Goebl
Caspar – Selcuk Cara
Max – Michael Bedjai
Samiel – Zlatko Maltar
Ein Eremit – Yasushi Hirano
Kilian – Till von Orlowsky

www.operburggars.at

Foto Lukas Beck, Pavel Horník, Reinhard Podolsky