Před premiérou Rosenkavaliera v Salcburku

Rozhovor s představitelem barona Ochse Günthrem Groissböckem
(Gert Korentschnig, Der Kurier, 1. 8. 2014) 

Salcburský festival uctí stopadesáté výročí narození Richarda Strausse, jednoho ze svých zakladatelů, zvláštní premiérou. Basista Günther Groissböck bude poprvé zpívat ústřední postavu barona Ochse von Lerchenau, po němž se opera původně měla jmenovat. Novou Maršálkou je Krassimira Stoyanova, Sophie Koch zpívá Octaviana a Mojca Erdmann Sophii.

Většina zpěváků si nové role vyzkouší v menších operních domech, vy zpíváte svého prvního Ochse hned ve velkém Festspielhausu. Jak k takovému debutu došlo?

Už jsem byl delší dobu zpracováván, abych roli nastudoval, hlavně bývalým ředitelem Vídeňské státní opery Ioanem Holenderem, a sice po premiéře Rusalky v Mnichově. Myslel přitom na produkci Rosenkavaliera v roce 2015 v New Yorku, kde měl Holender fungovat jako poradce. Tehdy jsem se ale na tuto postavu ještě necítil.

V jakém smyslu?

Připadala mi málo vyhraněná. Ochs se většinou předvádí jako takový roztomilý, neškodný strýček. Ale přitom je to vokálně obrovsky náročná role, s dlouhými kantabilními scénami, parlandem a mnoha zvraty. Myšlenka na Ochse mě ale neopustila a po dvou měsících jsem Holenderovi řekl: „Dobrá, udělám to.“

A proč tedy nyní v Salcburku a ne v Metropolitní opeře?

Premiéra v New Yorku za řízení Jamese Levina byla odložena na rok 2017. Ale mezitím se rozneslo, že mám Ochse zpívat. A tak za mnou přišel intendant Alexander Pereira. První Ochs rovnou v Salcburku – to je pochopitelně extrémní nálož. Ale mně bylo jasné: pokud to mám dělat, tak v takovéto, nové inscenaci. S dirigentem, s nímž se mi dobře pracuje. S orchestrem, který operu dokonale zná. A hlavně před publikem, které chápe to, co je mezi tóny.

Nechce tedy být milý strýček – jak Ochse chápete vy?

Je to neuvěřitelně panovačný, domýšlivý, na svůj původ přehnaně pyšný playboy. Nestydatě oportunistický, přitom ale také velice šarmantní a vtipný. Má prostě jen smůlu, že je konstelací právě takovýchto vlastností. Operu hrajeme bez škrtů, tedy i s dlouhým Ochsovým monologem v prvním dějství, v němž hovoří o svých výstřelcích. Děj tím dostane zcela nové polohy. Je to něco jako Leporellova „rejstříková árie“, Ochs ale mluví o sobě. Každé děvče je jeho potenciální kořistí. Provádí věci, o něž by se měl zajímat prokurátor, když uvážíme, že například Mariandl, o kterou usiluje, není podle jeho odhadu „ještě ani patnáct let“. Přesto není žádný banální venkovský šlechtic, jako císařský komoří má vysokou funkci u dvora. Marie Terezie věděla, kdo to je.

Jak je ale možné, že neprohlédne tu komedii s převlečeným Octavianem?

Ochs není hlupák, ale všímá si jen ženské siluety, obličej ho tolik nezajímá, je otrokem svých hormonů. To se velkým zvířatům stává. Stačí pomyslet na některé politiky, jak snadno spadnou do nějaké té aféry.

Jaké máte dosud zkušenosti se Salcburkem?

Naposledy jsem tu zpíval roku 2007 Eremita v Čarostřelci. Můj festivalový debut byla roku 2002 Straussova Láska Danae. A mezitím jsem roku 2005 jako ryzí začátečník zpíval dvakrát pod taktovkou Riccarda Mutiho Sarastra v Kouzelné flétně. Tehdy jsem z toho měl skoro plné kalhoty. (smích) Takže můj účet s festivalem je ještě otevřený.

Mezitím jste udělal mezinárodní kariéru, zpíváte v Bayreuthu, Mnichově, Paříži, ve Scale nebo v Met. Jaké to je, vrátit se do Salcburku?

Měl jsem také dvě premiéry ve Vídni, Rusalku a Lohengrina. Ale když tu člověk není pořád, bere leccos klidněji. Pozná, že je činný v úzkém okruhu, o který se zajímá jen malé procento lidí, a proto se nesmí přeceňovat. Je to zdravé.

Je vám třicet sedm let a zpíváte už velké role. Co by mělo ještě přijít?

Strašně rád bych zpíval Filipa (Don Carlo). Gerard Mortier, který bohužel zemřel (a já mu vděčím za svého prvního Borise), mi ho nabídl na rok 2015 pro Madrid. A 2016 přijde v Amsterodamu Gurnemanz. Možná bude za několik let pro mě téma i Hans Sachs. Samozřejmě by mě také lákal Leporello nebo Figaro. Ale zpěvák je nejen neustále srovnáván s hlasy historie, nýbrž ho bohužel také všichni rádi strkají do škatulky, do wagnerovského nebo straussovského oboru a podobně, a pak už těžko dostane nabídku na Mozarta. Pro mě je důležité, aby se mi povolání nestalo rutinou. Proto se zajímám i o nové scénické přístupy. Mozek se také musí namáhat.

V prvních letech jste patřil k souboru Vídeňské státní opery a teď jste už delší dobu bez stálého angažmá. Kde je dnes centrum vašeho života?

Ve Švýcarsku. Několik let jsem zpíval v Curychu, za Pereirova vedení, a v italském Švýcarsku, odkud pochází moje žena, jsem zůstal. Možná se ale někdy vrátím. Také Mnichov, kde jsem hrozně rád, by byla volba, hlavně mi Bavorská státní opera, podle mého názoru teď možná nejlepší opera na světě, nabízí pořád krásné role. Záleží mi také na tom, abych skloubil povolání s rodinou a nebyl věčně na cestách.

Máte další plány pro Salcburk nebo pro Bayreuth?

Se Salcburkem se momentálně nic neplánuje, v Bayreuthu budu zpívat opět v roce 2017.

Nevadí vám, že se veřejnost víc zajímá o tenory než o basisty?

Já jsem za to spíš vděčný. Když to srovnám s fotbalem: Raději hraju defenzivně ve středním pásmu nebo jako obránce, než abych měl na dresu číslo deset nebo jako střední útočník.***

Premiéra Rosenkavaliera poprvé bez škrtů
Franz Welser-Möst dostal na přípravu s Vídeňskými filharmoniky devět zkoušek, což je nezvykle mnoho. „Jeden z členů orchestru mi řekl, že od roku 1994 (s Carlosem Kleiberem) nemohli Rosenkavaliera nikdy tak důkladně studovat,“ říká dirigent. „To množství zkoušek je nutné, abychom vypracovali jemné nuance partitury.“

Ve velkém Festspielhausu bude pro tuto inscenaci orchestřiště umístěno výš než obvykle. Welser-Möst: „Rosenkavalier je konverzační opera. Když hudebníci nemohou textu rozumět, není ani možné hudebně se slovem korespondovat.“

Poprvé inscenátoři vrací do opery všechny obvyklé škrty, dokonce i Ochsovo pikantní vyprávění, které ještě před premiérou roku 1911 v Drážďanech padlo za oběť cenzuře.

Režii má proslulý Harry Kupfer.

Rozhlasová stanice Ö1 vysílá operu v sobotu 2. srpna v 19.30, televizní kanál ORF 2 ji má na programu 18. srpna ve 22.20 a ORF III pak 24. srpna ve 20.12 hod.

Připravila a přeložila Vlasta Reittererová
Foto archiv, Salzburger Festspiele