Carrerasův vídeňský návrat (s asistencí Adama Plachetky)

  1. 1
  2. 2

Jeviště Vídeňské státní opery je pokryté kyticemi, které tam nikdo nenaaranžoval, ale z větší či menší dálky naházel. Mezi vší tou krásnou spouští stojí dojatý, asi čtyřicetiletý muž ve fraku a hledí na aplaudující publikum. Výjev doplňuje nezbytná dekorace: červenožlutá vlajka z mužova rodného Katalánska, visící z jedné z lóží. Vzpomínáte? Právě tak vypadá slavná fotografie ze 16. září 1988, kdy tenorista José Carreras definitivně oslavil své vítězství nad leukémií a uspořádal v euforické atmosféře nabitého divadla koncert, na jaký se nezapomíná.

José Carreras - Vídeňská státní opera 16. září 1988

Pěvec, jenž před několika měsíci porazil smrt na lopatky, si svůj velký návrat nikterak neulehčil a jen s doprovodem klavíristy Vincenza Scalery vyplnil téměř tříhodinový recitál písněmi Faurého, Masseneta, Turiny, Pucciniho nebo Tostiho. Snímek s triumfujícím hrdinou zdobil na promítacím plátně zmíněné jeviště i dvacet pět let poté.Vedení divadla na velký okamžik nejen v životě legendárního zpěváka, ale i své vlastní historie nezapomnělo a rozhodlo se při jeho pětadvacetiletém výročí uspořádat 15. září 2013 slavnostní dopolední matiné. Vstupenky za sympaticky nízké ceny (většina jich stála od šesti do deseti eur) byly brzy vyprodané a celý výtěžek byl věnován Carrerasově nadaci pro boj proti leukémii. Už tato premisa dost zásadně brání pokusu zhodnotit celý koncert pokud možno objektivně; šlo zde v první řadě o pomoc dobré věci, ve druhé o hold opernímu veteránovi a až v té poslední o hudební zážitek.

José Carrerras by při své současné pěvecké kondici program z konce osmdesátých let asi jen těžko zopakoval. Místo klavíristy se tedy zaštítil polostudentským Orchestrem Letní akademie Vídeňských filharmoniků, řízeným pěvcovým synovcem a stálým spolupracovníkem Davidem Giménezem, a příležitost vystoupit po svém boku dal i třem mladým rezidenčním pěvcům divadla. Určitě se jednalo o moudré rozhodnutí; Carrerasovy sólové výstupy totiž nemilosrdně odhalovaly, že uzpívat Donizettiho, Pucciniho a Griegovy písně stojí interpreta nemalé vypětí. Jakkoli je jeho hlas stále nezaměnitelný, přece jen je zřejmé, že dynamika písní se všemi pianissimy a středními i vyššími polohami je pro něj téměř nedosažitelná a jeho projev je už výhradně silový. Pět písní z první půle vystoupení, byť stylově odlišných, tak – snad až na závěrečnou a Carrerasovu oblíbenou Griegovu „T’estimo“ – vyznělo prakticky totožně a monotónně.Umělec se zřetelně uvolnil až ve druhé části koncertu. Jednak ji uvedl ředitel Vídeňské státní opery Dominik Mayer projevem na oslavencovu počest, přičemž Carrerasovi věnoval zlatý památeční prsten, a zejména proto, že byla tvořena hudebně i obsahově méně závažnými španělskými písněmi, ukázkami ze zarzuel a italskými canzonettami. I tady sice jižní slunce z pěvcova nervního projevu nezanedbatelně pobledlo, ale publikum, které nešetřilo nadšením a potleskem vestoje, mu rádo odpustilo.

Trochu jiný svět se před posluchači otevřel pokaždé, když titulního hrdinu na scéně vystřídali jeho mladší kolegové. Třicetiletá Rumunka Anita Hartig má už za sebou nejen úspěšné čtyři sezony ve Vídni, ale například i hostování v milánské Scale v loňském roce. Matiné ozdobila sympatickým zjevem a křišťálově čistým sopránem ve šperkové árii z Gounodova Fausta a Delibesovou efektní písní „Les filles de Cadix“. Bylo znát, jak moc se snaží ztlumit přirozený temperament ve hravém valčíkovém duetu Erica Satieho „Je te veux“, kdy vedle ní stanul José Carreras, náhle jakoby ještě křehčí a šedivější.

Plnokrevný pěvecký projev i herecký talent mohla naopak Hartig předvést v populárním dvojzpěvu „La ci darem la mano“ z Dona Giovanniho. Aby ne – coby sevillský svůdce ji totiž doprovodil evidentně dobře naložený a herecky uvolněný Adam Plachetka. Jeho mohutný basbaryton vyplnil toho dopoledne hlediště asi nejvýrazněji; není proto divu, že s ním si José Carreras žádný duet nenaplánoval. Místo toho ale Plachetka potěšil návštěvníky brilantně zazpívanou árií „Vedró, mentr’io sospiro“ z Figarovy svatby (nešlo nevzpomenout si na Adamův báječný koncert z letošního festivalu v Českém Krumlově) a v kontrastu k ní také melancholickou Tostiho písní „Sogno“.

Mimochodem, Plachetkův věk jsem na rozdíl od Anity Hartig neuvedl čistě jen proto, že si ho můžete snadno vypočítat díky vzpomínce, o kterou jsem pěvce před koncertem požádal: „Co jsem dělal v září 1988, kdy se konal první Carrerasův koncert? Byly mi tehdy tři roky a začal jsem zrovna chodit do školky. Mamka mi vyprávěla, že po asi dvou týdnech docházky mě školka přestala bavit, odemkl jsem si uprostřed dne vchodové dveře a vyrazil na vlastní pěst domů, protože mi bylo smutno. Kdy přesně to bylo, nevím, ale možná jsem se trefil právě do toho šestnáctého… Co se týče José Carrerase, jeho umění si vážím a znám spoustu jeho skvělých nahrávek. Upřímně řečeno, o činnosti jeho nadace jsem mnoho informací neměl, ale jsem rád, že se to změnilo a že se dnes mohu angažovat pro dobrou věc.“

Kvarteto sólistů doplnila ještě šestadvacetiletá ruská mezzosopranistka Margarita Gritskova, jejímuž čerstvému angažmá ve Vídeňské státní opeře předcházely tři sezony, které strávila v Národním divadle ve Výmaru. Atraktivní černovláska předvedla svůj příjemně tmavý hlas v áriích Rosiny z Lazebníka sevillského a v Habaneře z Carmen (zde si publikum získala i vtipným choreografickým výstupem s vějířem). Gritskova si roli hrdé Španělky zopakovala ještě v efektním a zábavném duetu z Caballerovy zarzuely El Dúo de la Africana. Na rozdíl od umírněné Anity Hartig zde pěvkyně nekrotila vášně ani pěvecký projev ani v nejmenším. Zdálo se, že k ní její partner – samořejmě opět Carreras – nechce přistoupit blíž, aby ho neodfoukla…

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


9
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
7 Comment threads
2 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
5 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
haha

Vážený pane Rytino,nějak mi to nedalo,a po přečtení Vaší recenze,jsem se musel zaregistrovat a zareagovat.Doteď jsem byl toho názoru,že tyto stránky se věnují hlavně kultuře,ale po souboji Carreras-Plachetka,jsem změnil názor.Suprrr,náš kluk vyhrál a dozpíval dál!HURÁ!!!A má mohutný basbaryton,kterého se jeho soupeř zalekl hned na počátku a souboji se raději vyhnul!BINGO!!!Bohužel není možné zjistit,jak by tento souboj dopadl před 35lety.Milý pane,asi jste zapomněl,že J.Carreras patřil do absolutní špičky a vždy stál na stupních vítězů.A ti,kteří tu stáli po jeho boku,neměli potřebu s ním závodit a bylo by to i pod jejich úroveň.Rozhodně by se pod podobný “blábol”nějakého pisálka nepodepsali.Proto se také… Číst vice »

Khail Jan

Velmi jednoduché je pod směšnou přezdívkou hanět a kritizovat. Kdybyste měl tak odvahu vystoupit pod svým pravým jménem a odhalit identitu zamindrákovaného, toporného a průměrného basbarytonisty předvádějícího své výkony na prknech Státní Opery Praha. To by bylo odvážné a možná by vás to posunulo trochu blíž k těm, o nichž mluvíte v komentáři , (nesaháte jim ani po kotníky) a kteří narozdíl od vás něco dokázali a nemusejí svá pravá jména skrývat za hloupé přezdívky.

haha

ó,pane Jane,vidím,že jste můj komentář asi moc nepochopil!Můžete mi prosím napsat,kterého z dotyčných pěvců jsem haněl a kritizoval?Pouze jsem vyslovil svůj názor na nechutné srovnávání obou zpěváků v neprospěch J.Carrerase.A jestli jste si všiml,tak jsem se o mimořádném talentu A.Plachetky také zmínil.Takže opravdu nešlo o uměleckou kritiku.A musím Vás zklamat,Vaše invektivy nepadly na úrodnou půdu.

ronniev

Pana “haha”, vy na konci té recenze vidíte podpis “Robert Rytina a Adam Plachetka”? Já ne. Je tam “Autor děkuje Adamu Plachetkovi”. To je dost rozdíl, když už tedy chcete bojovat za tu spravedlnost či co. A k vašemu vyjádření – že je J. Carreras legenda, o tom myslím nepochybuje nikdo a ani pan Rytina to nepopírá. Nicméně čas měří stejně všem, i legendám. A ani legendy nejsou nedotknutelné, a pokud ano, je to špatně. Tenhle koncert jsem neviděla, ale ten tuším předloňský pražský ano, takže asi vím, o čem pan Rytina mluví (i když tam José Carreras zpíval v… Číst vice »

haha

Jsem rád ,že se shodneme na nevhodně napsané recenzi,na kterou jsem svým komentářem chtěl poukázat.Ale pořád si myslím,že když je někdo u vzniku recenze,tak se pod ní i “pomyslně” podepíše.

HanaS

Recenze??? Na výkon podobných lidí jako je Carreras, Caballé, TeKanawa… přece o psaní recenze nemůže být vůbec řeč, to byste tyto legendy, které jsou už dááávno bohužel za zenitem, musel hodnoceno úrovní jejich nástupců zcela rozcupovat. Nebo snad ne? Velmi ráda jsem si na rozdíl od vás tuhle svěže napsanou reportáž přečetla a děkuji za ni. Ne každý má možnost být u toho.

haha

Jenom bych chtěl podotknout,že já jsem pana Carrerase nazval absolutní špičkou a ne legendou.A to proto,že každá legenda nemusí být absolutní špičkou.Naše zlatá éra ND je toho zdárným příkladem.A jak to nemám brát jako recenzi,když o nemohoucnosti pana Carrerase bylo napsáno až nechutně moc.Ale dobře,byl to tedy pouze svěže trapně napsaný článek.A byl bych moc rád,kdybyste nějaká jména nástupců,Vámi jmenovaných pěvců,dala do placu.Já si totiž nemůžu vzpomenout na tři věci:čísla,jména nástupců,no, a tu třetí….tu jsem již zapomněl :-)

ronniev

Pane “haha”, ad nástupci – Juan Diego Florez nebo Joseph Calleja. Jistě i další. Každá doba má prostě svoje velké hlasy.

jamka

Tlieskam Carrerasovi.
Tlieskam jeho nadáci pre boj s leukémiou.
Tlieskam aj tým, ktorí prišli a zaspievali spolu s ním. Bola to pre nich veľká česť.
…….
Recenzia je skutočne trapná.
Trapnejší je už len nadpis.
Skutočne si myslíte, že potreboval Carreras k svojmu koncertu asistenciu (Plachetky)?
……..
Plachetka je vynikajúci spevák, a iste takýto koncert je vynikajúcou príležitosťou.
Skúsme nezamieňať významy úloh.